Jdi na obsah Jdi na menu

Děti kapitána Benka, aneb válčil jsem za Lomského – část I.

11. 8. 2008

 

ObrazekObrazekTím rozhodným rokem pro mne byl rok 1961. V Československé socialistické republice (ČSSR) vládla tehdy Komunistická strana Československa (KSČ), prezidentem od roku 1957 do roku 1968 byl Antonín Novotný (*10. prosince 1904 Praha-Letňany †28. ledna 1975 Praha, foto vlevo) a ministrem národní obrany od roku 1956 do roku 1968 armádní generál Bohumír Lomský (* 22. 4. 1914 České Budějovice – † 18. 6. 1982 Praha, foto vpravo).

Velice pěkně je popsána vojenská mašinerie ČSLA šedesátých let na http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12252.html. Je vcelku zbytečné cokoliv dodávat, v dalším textu se omezím pouze na některé osobní zkušenosti a  pocity z oněch dvou let 1962-64. Výše uvedené stránky vřele doporučuji. Je zde vše podstatné o ČSLA a myslím, že není lepší popis daleko široko.

Celá ta moje vojenská anabáze začala vyplněním dotazníku brance a povinností se dostavit na vyzvání Okresní (v Praze obvodní) vojenské správy před první odvodní komisi (zápis). Akce byla spojena s relativně důkladnou lékařskou prohlídkou zpestřenou rentgenovým. snímkováním tělesné schránky. O její kvalitě svědčí třeba drobná příhoda u komise, kdy se mě jeden z lékařů přeptal, kde že jako jsem přišel k té střepině v hrudníku. Bůhví čí snímek si to tenkráte prohlížel. Nemaje po těle žádné stopy po granátu či dělostřeleckém zásahu, od dalšího vyptávání raději upustil. Později následovalo ještě další předvolání a z nás branců se tak stali odvedenci. To byli všichni ti, kterým se z různých důvodů nepodařilo ZVS uniknout ani  za pomocí různých úskoků, simulací, protekcí, tedy ti jedinci, kteří byli jakž takž zdraví a uvedenými metodami nedisponovali. Odvedencům mohl být tehdy poskytnut i tzv. odklad (na zvláštní žádost), který měl ovšem přesně stanovená pravidla již v branném zákoně: „Odvedencům, kteří se připravují na své povolání, nebo vyžadují-li to jiné důvody hodné zvláštního zřetele, lze na jejich žádost povolit odklad základní nebo náhradní služby, a to nejdéle do nástupního dne v roce, v němž dovrší věk 26 let, studentům vysokých škol do ukončení studia, nejdéle však do nástupního dne v roce, v němž dovrší věk 30 let.“ Odklady se poskytovaly také ze zdravotních důvodů, což mělo samozřejmě také svá pravidla a odvedenci byli čas od času podrobováni zdravotním přezkumům s cílem „vyšáhnout“ simulanty a jiné odpírače, schovávající se za rozličné, mnohdy velmi exotické, choroby. Stát byl na to ovšem dobře připraven, dovedl většinu na smrt nemocných odvedenců vrátit včas do života. Zbylo pár šťastlivců nad hrobem, kteří dostali tzv. „modrou knížku“ a měli od armády na čas pokoj a mohli se vrhnout do víru života svých devatenácti, mnozí i více, let.
Zakrátko pak jsme my všichni odvedenci obdrželi povolávací rozkazy s datem a místem nástupu základní vojenské služby.

ÚVN Praha Střešovice a ObVS Praha 6
Zákon mě tedy povolal, nejdříve k tzv. zápisu (braneckému), jak jsem se výše zmínil, a to přímo do Ústřední vojenské nemocnice v Praze 6 Střešovicích. Lékařská prohlídka byla docela důkladná i výslech k ní (anamnéza, přestálé choroby apod.). Komise, sestávající se nejen z lékařů, ale i ze zástupců armády, se mimo jiné vyptávala i na to, kam bych případně chtěl být zařazen. No, myslím, že jsem žblebtnul něco o radistech (trochu jsem se v té době koketoval i  s radiotechnikou, což mě připadalo vhodnějí, než zdůrazňovat svoji chemickou profesi), což patrně částečně akceptovali, jak se po nástupu ukázalo. Abych to zkrátil – schopen, ne pro… a teď pár roztodivných zkratek, vyjadřujících druhy zařazení, kam bych se asi neměl sápat. Bylo mi to fuk a mé eventuelní příští zařazení v armádě mě vůbec nebralo. A šlo se domů. Vzpomínám si s úsměvem na jednoho brance, který měl své vyzáblé tělo potetované odshora až dolů, celý hrudník této budoucí opory Varšavské smlouvy zdobil jakýsi dravec téměř v životní velikosti, zatínající drápy do prsou mladíka. Nemusím ani zdůrazňovat, jakou budil pozornost ctěné odvodní komise – dokonce přerušili odvodní proces a dlouho, předlouho si prohlíželi toto živé umělecké dílo. Podotýkám, že nebylo snad místa na těle onoho krasavce, kde by chyběl nějaký obrázek či symbol. Nezapomínejme, že se psal rok 1961 a tetování nebylo vůbec běžnou záležitostí a zcela nepochybně patřilo mezi odpudivé a zavrženíhodné zdobení tělesné schránky. Provedení bylo rovněž primitivní, patrně vpichy do pokožky třemi svázanými jehlami na šití a černou tuší – tak se tehdy tetovalo.
Nějaký čas byl klid, pak znovu komise, myslím, že to byl již rok 1962, která definitivně rozhodla, že naše lidová armáda mě nutně potřebuje a že patrně ještě týž rok s ní splynu… Kdy a kam? To se teprve ukáže.
Někdy koncem léta jsem obdržel pozvání k návštěvě Obvodní vojenské správy na Praze 6 k slavnostnímu předání tzv. Povolávacího rozkazu. Na správě bylo docela rušno, vstupní prostor byl dost zaplněn rozechvělými odvedenci, tím spíše, že čas byl pokročilý a mnozí z vrstevníků již dávno měli své rozkazy doma. My zbylí jsme tedy čekali trpělivě, co bude. Z nějakých dveří se náhle vynořil důstojník, v ruce svazek papírů a takto přibližně k nám zahovořil: „Soudruzi branci, vítám vás k předání povolávacích rozkazů. Měli jste štěstí, naprostá většina z vás nastupuje k útvarům v Praze…“ Docela šok, byli jsme již duševně připraveni, že pocestujeme po republice a teď tohle. A začal rozdávat ty papírky podle jmen.
Zanedlouho došla řada i na mě a nestačím se divit: nástup 16. října 1962 k VÚ 9967 Praha 6 – Ruzyně nejpozději do 12.00 hodin. No sláva, alespoň to mám domů pár kroků…
To jsem samozřejmě netušil, že těch „pár kroků domů“ bude hodně daleko.


Nástup
Měl jsem před sebou ještě pár měsíců svobody. O dovolené (byl jsem v té době už v pracovním poměru v n. p. Fotochema Český Brod) jsem si ještě vyrazil s rodiči tradičně na Vysočinu a pak už jenom počítal dny do toho 16. října. Ten podzimní den jsem vstával spolu s tátou a se smíšenými pocity. Sbalil jsem si sportovní pytel s pár věcmi (neboť vše co budeme potřebovat nás již v kasárnách čeká), natáhl na sebe teplákovou soupravu a s tátou jsme vyrazili na Hadovku na stanici tramvají. Já na č. 11 směr Vokovice, táta na č. 23 opačným směrem do práce. Připadal jsem si v těch teplácích dost blbě.
Na konečné tramvaje ve Vokovicích nás už očekávali, dva příjemně a přátelsky vyhlížející druhoročáci, tedy od tohoto dne „mazáci“ (druhý den už to bylo jinak) nás poučili o cestě a vydali jsme se pěšky do nedalekých kasáren. Šel jsem ještě s dvěma dalšími, kteří jeli se mnou v tramvaji. Chvíli jsme povídali se strážným u zadní branky a pak jsme hlavní ránou vpluli do jiného světa. To jsme měli ještě trochu humoru a sebevědomí. Na dvoře plno vojáků, důstojníků a hlavně tedy branců, asi jsme byli v přesile. Hudba z reproduktorů jela naplno moderními šlágry.


Ruzyně
Ruzyně  byla v mém vědomí fixována jako lokalita se známým letištěm s nekonečnými betonovými plochami, kam jsme se občas jezdili s rodiči dívat na letadýlka, (dnes se mu říká staré letiště) a vůbec nikdy mě nenapadlo, že bych v této pražské části měl trávit dva roky života. Že jsou tam také kasárna a věznice mě došlo skoro až v roce mého nástupu. Oba objekty byly nepřehlédnutelné a z kasáren byla dobře viditelná věž ve věznici a některé její budovy. Uvedu něco málo z historie (ulovil jsem to na internetu) obou zařízení.

 Obrazek

Ruzyně Původní odbavovací hala letiště Praha Ruzyně dána do provozu v roce 1937 letadlo na stojánce je věhlasný stroj DC 3 Dakota vyrobený v USA společností Douglas. Létala ještě hodně dlouho po 2. sv. válce
(foto
http://www.sestka.cz/)

 

KasárnaObrazek – Postavena mezi dvěma válkami  jako dělostřelecká. Sídlil zde 1. dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova. Jedním z velitelů byl i Josef Mašín  (od r. 1929 – 14. 3. 1939, kdy byl suspendován), člen odbojových skupin Obrana národa a Tři králové, umučen 20. 6. 1942. Josef Mašín má pamětní desku na domě v Litovické ulici, kde žil. Blok domů byl postaven pro vojenské gážisty z ruzyňských kasáren kolem roku 1930. V kasárnách v době okupace působil Wehrmacht. Kasárna Heinricha Himmlera, jak se jmenovala, proslula vykonáváním exekucí na českém obyvatelstvu. Popravy byly prováděny přímo na dvoře („buzerplace“) nebo u severní kasárenské zdi. Zde byli popraveni i studenti z událostí 17. listopadu 1939. Tolik stručná historie. Na obrázku Ruzyně – kasárna – cesta k bráně od nádraží v Ruzyni. V pozadí budova štábu, vpravo ubytovna mužstva. Před ní je park, kam mohly o sobotách a nedělích návštěvy vojáků. Dnes asi pusté. Nebyl jsem tam od roku 1964.
Část textu i fotografie z
http://www.serak.cz/obce/liboc/liboc.htm a z oficiálních stránek věznice  
ObrazekVazební věznice Praha – Ruzyně
V místě nynější Ruzyňské věznice stál ve 30. letech 20. století cukrovar. V červenci 1934 byla zahájena přestavba cukrovaru na Zemskou donucovací pracovnu. Během roku 1935 přestavba skončila a zařízení začalo plnit svoji funkci. K Zemské donucovací pracovně patřil rovněž sousední statek s přilehlými polnostmi, na nichž vězňové pracovali. Za okupace sloužily objekty potřebám protektorátního režimu. Areál byl rozšířen o hospodářské budovy a sklady zeleniny. Po válce, v letech 1945 a 1946, byla věznice určena k izolaci válečných zajatců, kolaborantů a válečných zločinců. Krátce zde byli také umístěni Vlasovci, které později Rudá armáda eskortovala na území Sovětského svazu. V roce 1949 převzala Zemskou donucovací pracovnu Státní bezpečnost a v padesátých letech jí přebudovala na věznici převážně vazební, neblaze proslulou výslechy a vyšetřováním politických vězňů. V roce 1950 byla vybudována šestipodlažní tzv. hlavní budova, kterou byl uzavřen dosavadní komplex budov. Objekt byl pod správou ministerstva vnitra (později ministerstva národní bezpečnosti). Již od roku 1949 zde měla své oddělení StB. Toto oddělení působilo ve stejných prostorách společně s vojenskou kontrarozvědkou až do roku 1989. V roce 1993 byla ukončena rekonstrukce staré i nové budovy věznice.


Za 730
V šedesátých letech 20. století, v době mého nástupu k útvaru, byly v kasárnách umístěny dva vojenské subjekty: tehdejší 71. protiletadlová raketová brigáda, která zde měla štáb a technické zázemí a 95. pluk dálkových spojů tzv. „kopečkáři“, vysvětlím později. Postavíme-li se zvenku proti tehdejšímu vchodu do kasáren (1962), potom vpravo byl štáb spojařů a snad i ubikace vojska rakeťáků. O rakeťácích jsme takový přehled neměli, moc se o nich nemluvilo a byli tak trochu „tabu“. Úplně vlevo za bránou byla místnost dozorčího pluku, ARMA, kuchyně, jídelna a ubikace některých rot spojařů. A někde v těchto místech byla i ošetřovna s lůžkovou částí. Dále pak za nádvořím byla řada různě umístěných budov, sloužících jako sklady, autopark apod. Mnohé z nich jistě pamatovaly dobu mezi dvěma válkami. Úplně vzadu bylo pár dřevěných baráků, kde byly ubikace některých rot spojařů a rota tzv. 5. rota velitelská. K té se samozřejmě dostanu podrobněji, ale až v popisu druhého roku mého válčení.
 

Takže: jak mě tento čas uvízl v chátrající paměti a v mých poznámkách z roku 1964. První byl jakýsi oficír, který nám začal něco vykládat o vojenském tajemství, průběhu tzv. přijímacího řízení („přijímač“) a vyprávěl nám celkem přátelsky, co se od nás očekává. O tom co nás skutečně čeká, nepadlo z jeho úst ani slovo. Proč také. Mazáci to vezmou za něho. Cesta vedla dále do jídelny na převařený párek, chleba a čaj. Asi již oběd za státní prostředky. Administrativní část programu pokračovala na jakési klubovně, kde se motalo větší množství branců a snad ještě více důstojníků. Říkali tomu prezentace, jejímž výsledkem byly osobní doklady a přidělení k rotám. V ruce jsem držel malý lísteček s heslem, které pro mne bylo tehdy záhadou: ČVO 111 S a s přidělením k 21. rotě. To prý je jedna z nejhorších rot, říkalo se tehdy mezi námi. Byl tu i funkcionář tehdejší ČSM a oficír, zajímající se o naše koníčky. Bylo to pochopitelně nanic. A pak to hlavní, znovu lékařská prohlídka, mezitím holič, vlasy dolů co nejvíce, dohola se už nestříhalo a moje tehdejší vlnité vlasy vypadaly i po zkrácení přijatelně. Pak sprcha a fasuňk nějakého toho oblečení a potřeb (mýdlo, nový ručník a trenky s plátěnkami). Ve sprchách na nás pouštěly vodu nějaké dvě postarší soudružky a my jsme ze sebe sundávali tu odpornou civilní špínu za pomoci právě vyfasovaných potřeb. Civilní věci jsme zabalili do balicího papíru, nadepsali adresu domů a vyplnili průvodku. Umím si dnes představit, že pro normální rodiče byl příjem tohoto balíku nehezkým zážitkem. Někde ve sprchách zaznamenávám první ztrátu a sice ponožky a kecky, ve kterých jsem přijel a tak jsem musel vklouznout do nových plátěnek naboso. To byl malér – paty zakrátko rozedřené do krve, sotva jsem chodil. Katastrofu dovršily nové tvrdé boty-kanady. Tím začalo moje delší trápení, které skončilo až na ošetřovně.
Naše další cesta vedla kamsi do 1. patra, kde jsme obdrželi vycházkový stejnokroj (kopřiváky). Tři nové khaki košile (dokonce respektovali i velkost), kalhoty (výběr mé tehdejší velikosti byl trochu problém), sako, vycházková čepice (tehdy lodička), odznak na ni a mýdlo na holení. Vše nové, naftalinovým sprejem prosycené. Podepsal jsem příjem a vypadl ven.
A jak jsme tam tak stáli „vymustrovaní“, objevily se spojky z rot a podle „pečlivě“ sestavených seznamů nás po částech odváděli na roty. Možná, že to bylo už i v poklusu. A jak ty seznamy byly pečlivé a přesné dostal jsem se, tuším, na rotu 21. Dřevěný barák ve tvaru „U“ s podezdívkou. Uvnitř samá chodba z červených cihel a značný ruch a zmatek. Postavili nás ke skladu a po jednom zvali dovnitř. Na rozprostřenou celtu začaly padat věci, součásti výstroje, jak tomu říkali. Cosi jsem podepsal a s celým tím nákladem jsem se vyvalil ven na chodbu. Pak jsem si měl najít místnost k přespávání, kde na jmenovce postele mělo být moje jméno. Nikde nic. Další zádrhel. Dotázal jsem se tedy odvážně zevlujícího mazáka, kde že jako budu přespávat, on chvíli hledal, nic nenašel a tak mi přidělil jednu volnou postel na své světnici. Později jsem poznal, že to byl jeden z nejpitomějších mazáků u 21. roty. Lojza Hroch. Na Hrochův příkaz se mě ujal vojín Vorel, který přišel ten den jako první a z toho, co už věděl, mi větší část předal. Hlavně jak vše složit, aby byl Hroch spokojen. Prádlo do „komínků“ na šířku kartáče, našít na všechno jmenovky, ramínka, zámek na skříňku a mnoho dalších úkonů, mě zaměstnalo nadlouho. Za celou tu dobu jsem z místnosti nevycházel, žízeň jsem měl ukrutnou. Hroch občas nahlédnul jak si vedeme, světnice byla už skoro plná a přicházeli další. Postele jsme měli ustlané a tak jsem komusi pomáhal se srovnáváním věcí.
Venku na chodbě sílil hluk a neustálé pobíhání a pořvávání čerstvých mazáků, kterým přišel jejich velký den. Osvobozeni od bažantských povinností nevěděli už, co by si na nás vymysleli. My bažanti jsme byli docela vystrašení z věcí příštích, že jsme se neodvažovali na chodbu ani vyjít. Z této doby mi utkvělo v paměti pouze jedno jméno spolubojovníka a to Pavel Protivánek, takové poetické to bylo jméno. Kluk byl už ženatý, měl doma malé děcko a myslím, že to pro něho bylo zvláště stresující. Hroch mu věnoval také zvláštní pozornost (byl také ženatý).
Navečer přišel začátek mého strádání. Vyfasovali jsme nové „kanady“. Moje rozedřené nohy z plátěnek a nepříjemnosti se zarůstáním nehtů na palcích dostaly poslední kapky. Chtělo to nějaké silnější ponožky, ošetření odřenin i lékařský zásah. Nic z toho se nekonalo. Na chodbě už kdosi píská a řve něco o nástupu na večeři. Honem jsme vybalili „ešus“, příbor a honem na nástup. Poklusem do jídelny, což jsem zvládnul jen tak tak za vydatného kulhání a „pozornosti“ novopečených velitelů. K večeři, jak jinak, rizoto. Mazlavě odporné jídlo, neměl jsem ani hlad a tak jsem ho z větší části vyhodil. Jen žízeň, ukrutná žízeň. Čaj byl natolik vařící, že se nedal pít. Návrat na rotu mi nějak vymizel z paměti, pamatuji si jenom nepříjemnou bolest rozedřených nohou. Večerní nástup na chodbě byl ve znamení čtení dlouhého seznamu všech příslušníků 21. roty. Četl ho asi velitel roty jméno mi už nějak vypadlo, snad Láník. Já a několik dalších jsme v seznamu nebyli. A proto jsme si zase všechny věci naházeli do celty a po mezipřistání na PVS (pro nepamětníky: politicko-výchovná světnice) 21. roty na konci chodby vedla naše cesta do druhého křídla baráku do družstva svobodníka Poláka. To byl, jak se zdálo jeden z mála rozumných mazáků u Varšavské smlouvy. Solidarita kámošů mě pomohla překonat další ustýlání a rovnání věci. Se mnou přišel i Pavel Protivánek, objevil se dokonce i obličej Jirky Hackla z Hanspaulky. Znali jsme se ze školy a dost mi ten den pomohl. Chýlilo se k večernímu rituálu – rajóny. Česky řečeno úklid všeho možného na rotě. Už ani nevím, co na mě vyšlo, snad jsem zametal světnici. Nakonec vše dospělo k večerce a mohli jsme se ve slušivých nočních košilkách natáhnout na postele a pokusit se zaspat dojmy prvního dne na vojně roku 1962…


Jak to bylo dále…
Co mě vždycky nejvíce štvalo, byl ranní budíček. Snahou mazáků bylo nás probudit do reality s co největším kraválem, řvaním, pískotem dozorčího píšťalky. Docela se jim to dařilo.
Rozcvička – černá můra nás nováčků (mazáci většinou na ni nechodili, byli dobře „zašiti“) se záhy změnila ve zběsilý úprk (říkali tomu poklus), poháněný stupňovaným řevem přihlížejících nebo dozorujících mazáků. Děs a běs. Nějaká ta expresní hygiena a už tu byl nástup na snídani. Poklusem do jídelny, rychlé spolykání snídaně (obvykle čaj, bílá melta, pomazánka, chleba, někdy uzenina), nebylo na to moc času. Zase řev o ukončení, vztyk (myslí se od stolu) a zpět na rotu zase poklusem, oblíbené rajóny a příprava na ranní rozdílení. To už byl zpravidla přítomen velitel roty. Tam jsme se dozvěděli, co nás ten den čeká a nemine. Nu a od této chvíle všechny dny nějak splývají v jednotvárnou šeď, kterou občas poruší nějaká událost či záblesk naděje, že bude vše trochu jinak. Absurdní situace, popisované již tolikrát ve vojenské beletrii, jsou realitou a je jich tolik, že v paměti zůstávají jen nějaké zlomky. Například vzpomínám na jeden můj komický rajón, kdy jsem měl zamést obyčejným rýžovým koštětem zbytky slámy na vypískované cestě a to ještě za silného soumraku až tmy. Debilní nápad.
S těma nohama jsem to vydržel jen pár dní. Pak jsem se ráno hlásil k lékaři. Dovedli mě tam a přítomný lékař v hodnosti snad plukovníka, obklopený „laskavou“ sadou přičinlivých saniťáků spráskl ruce nad mým stavem. Vše řádně zhnisané volalo po okamžitém chirurgickém zásahu. A už jsme jeli sanitou do vojenské nemocnice ve Střešovicích na chirurgickou ambulanci. No prima, řekl jsem si, to bude pár dní ulejvárna. Samotný výkon jinak jistě dobrého a zkušeného chirurga tomu ovšem nenasvědčoval. Lokální anestézie ve zhnisaném prostředí moc nefungovala a tak posléze přikročil k výkonu, ať se mi to líbilo nebo ne. Vydržel jsem to a s ofačovanýma nohama jsem byl vrácen na ruzyňskou ošetřovnu. A nastaly dny léčby, prokládané občasnými zájezdy do Střešovic na převazy. Tam se s tím moc nemazali, koupali mně nohy v roztoku hypermanganu a převazovali a převazovali. I když mě v nemocnici ošetřovala starší drsnější lékařka způsobem, který si pamatovala ještě z front druhé světové a soucit jí byl cizí (byla prý frontovou doktorkou), vše se docela dobře hojilo, ale dokud jsem měl obvazy, měl jsem postel na marodce zajištěnou. Marodka byla blízko hlavní brány s výhledem na buzerplac a tak jsme měli přehled. Jednoho dne se začali na dvoře hromadit a řadit vozy (byly to převážně Tatrovky 805 s UKV vysílači, zvané „DUHA“ a Pragovky V3S různého typu) se svými posádkami. Nastal den, který vešel do dějin jako tzv. „kubánská krize“ a náš útvar coby prvosledový „šel do toho“. Naštěstí zůstalo jen u toho rojení a za pár dní šoupli auťáky zpátky do garáží a vojsko se vrátilo do svých postelí.
Někdy v tu dobu jsem dostal návštěvu. Ne zvenku, ale ze štábu.


Chemický náčelník na scéně
Jmenoval se kapitán Milan Benek. Bylo mu v té době snad 33 let, byl vysoký, štíhlý a na první pohled sympatický. U pluku zastával funkci chemického náčelníka pluku a byl u útvaru relativně krátce. Absolvoval vojenské učiliště, nevím už kde, ale měl chemické vzdělání a jestli si dobře pamatuji, přišel či byl převelen z Červené Vody, kde měl manželku. Jeho vzdělání v té době představovalo znalosti o chemické, bakteriologické a atomové válce a ochraně proti těmto hrůzám, které pro nás chystali američtí imperialisté a jiní zaprodanci západního kapitálu. Podle mého mínění a jak jsem ho později poznal, patřil zcela určitě k té části důstojnictva, která žila v té době uvolněnějších šedesátých let a ideologiím už moc nevěřila. U útvaru měl na starosti zabezpečení protichemické a protiatomové ochrany pluku, k čemuž měl dle tabulek tři pomocníky. Dva instruktory praporů (95. pluk měl pro reorganizaci dva prapory) a jednoho chemického zbrojíře pluku. Tabulky rezervovaly místo zbrojíře pro vojáka z povolání, zpravidla praporčické hodnosti, ale tehdejší zvyklosti umožňovaly z nedostatku vojáků z povolání dosadit do této profese i vyškoleného záklaďáka. Instruktoři byli školení záklaďáci rovnou. Musím připomenout, že celý pluk byl po reorganizaci z praporu na pluk, což mimo jiné i posunulo náš nástup právě až na polovinu října 1962. V době mého válčení na marodce věděl Benek, že potřebuje tyto tři nové maníky a že, pokud nebudou mít dostatečné zaškolení či dokonce vzdělání, pošle je na téměř roční výuku do poddůstojnické školy. S tím na mě vybafnul hned v úvodu své návštěvy. Bolest končetin se prudce zvýšila, když mě došlo, že jedním z nich budu asi já. Taky jo. Rozhodlo se to prý už na vojenské správě. Já že bych jako „studoval“ na toho zbrojíře a se mnou by jel do školy jen nováček z 11. roty 1. praporu nějaký Ondra Herec. Že prý studuje VŠCHT, ale přerušil studia a šel raději na vojnu. Bylo to trochu jinak, ale budiž. A na 2. praporu už měl vybraného Pavla Mádra, který měl za sebou přírodní vědy, chemii, a podle mínění kapitána nemusel už studovat a funkci instruktora mohl pak převzít rovnou.
Rozhodně se mě Benek nepřišel zeptat, co jako na to říkám a zda souhlasím, jen mě chtěl asi vidět in natura a když mě nenašel na rotě, tak zavítal k felčarům. Chabě jsem se snažil ho přesvědčit, že nejsem ten pravej typ (hlavně se mi nechtělo z Prahy), ale bylo mi houby platné. Rozhodnuto a pojedeš. Nástup do poddůstojnické školy u protichemického útvaru v Liberci byl stanoven na začátek prosince 1962. Měl jsem o čem přemýšlet. Nadšení nebylo ani na straně rodičů ani na straně mé dívčiny Miroslavy. Jak jsem již podotknul – rozhodnuto, pojedeš.
ObrazekV první fázi jsem se seznámil s Ondrou Hercem. Slovák z Báňské Bystrice, sirotek z války, vychovala ho teta se strýcem. Česky uměl výtečně, nedal se poznat jazyk jeho předků. Chlapec menší postavy, velice kultivovaný, intelektuál. Školy měl české a před vojnou bydlel u svého strýce v Praze na Smíchově v Mělnické ulici. Podle mého mínění byl trochu levicově orientovaný. To byl první dojem a stali se z nás na dva roky docela dobří přátelé. K jeho osobnosti se ještě vrátím. Pavel Mádr byl také sympaťák a bydlel, myslím, také na 22. rotě.
Přišel den propuštění z marodky a nebezpečně se blížil počátek prosince 1962. Vrátil jsem se na rotu a začal v podstatě balit. Zaznamenávám další ztrátu a to zmizení mého nového zimního kabátu, zvaného mantl. To už byl problém. Zima na krku. Posléze se mi podařilo koupit od nějakého mázy zánovní, tuším, že za padesátku. Vše co jsem měl, tak jsem nacpal do ruksaku a vybaven příslušnými doklady jsem spolu s Ondrou očekávali den „D“. Benek nám dal ještě před tím vycházku, takže jsem se podíval před odjezdem domů. Nejeli jsme od útvaru sami, další kluci jeli do jiných „péešek“, autaři, zdravotníci, kuchaři apod. Protože si útvar zadělával na kádry pro druhý rok našeho vojančení. Den „D“ přišel a vlakem z nádraží Praha-Těšnov jsme vyrazili v ústrety další etapě mého válčení…


Liberec
Město pod Ještědem nás uvítalo již pěknou zimou. Na zádech jsme měli „plnou polní“, tedy  vše, co nám na Ruzyni nadělili a k tomu ještě flintu s příslušenstvím. Což u nás dvou byl samopal vz. 58, já se sklopnou opěrkou a Ondra klasiku s dřevěnou pažbou. Ondrovi moc „neslušela“, byl menší postavy a svěřená zbraň mu viditelně překážela. Nějak, nevím už jak, jsme se dopravili do libereckých kasáren, kde sídlil 105. pluk chemické ochrany, maskovaný pod názvem VÚ 3256 Liberec. A u něj byla Poddůstojnická škola chemického vojska. Stručná historie útvaru nám dnes říká asi toto: Padesátiletá historie vojenských chemiků v Liberci se začala odvíjet datem 1. listopadu 1952. Tehdy se v prostoru letiště usídlil 105. plamenometný prapor, součást nově vznikajícího chemického vojska. Šest let poté byl tento prapor přeorganizován na 105. prapor chemické ochrany a do Liberce přibyl i 98. prapor odmořování terénu přemístěný z Červené Vody na Šumpersku. Hrozba použití bojových otravných látek, vývoj a výroba nových jaderných zbraní a také výzkum bojových biologických prostředků vedly k narůstání potřeby dostatečného množství speciálně vycvičených vojáků a nové techniky, protože následky po případném použití zbraní hromadného ničení by nabyly masového rozsahu. Proto v Liberci vzniká nejprve 105. pluk chemické ochrany a později 102. brigáda chemické ochrany. Více na http://www.cbrn-liberec.army.cz/5history/50let.html


pokračování v části II.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jan Tonek - Dotaz

27. 4. 2015 8:01

Ahoj,narukoval jsem take v roce 1962 do Ruzyne ale asi to bylo trochu jine,my jsme dostali pulitry a vy kanady,mozna jste byli
neco elitniho.

Karel Boček - Re: Dotaz

27. 4. 2015 11:24

Zdravím!
Díky za poznámku. K tomu obutí asi toto: VÚ 9967 byl vystrojen tak, že mj. měla většina nováčků tzv. „kanady“. Nic elitního za tím nebylo. Podle mého šlo o to, že kanad nebylo dost a tak některé roty vyfasovaly ještě „půllitry“. Souviselo to možná i s tím, že v té době (1962) se zreorganizoval „prapor“ na pluk dálkových spojů jako prvosledový útvar a tak byly asi i zmatky (nejenom) ve vystrojení. Vím, že půllitry měli kluci z rot, ze kterých se většinou rekrutovali obsluhy radiostanic, například můj přítel Ondrej Herec byl z 11. roty a s sebou do PŠ si vezl právě půllitry. Pokud si vzpomínám, i štábní oficíři měli kanady (v barvě hnědé) jako novinku. Nevím, zda se to v průběhu roku nějak sjednotilo, to už jsem byl v Liberci v PŠ, kde bylo teprve patrné jak rozdílné součásti si jednotliví kluci ze svých útvarů z celé ČSSR přivezli. Zbraněmi počínaje (třeba samopaly vz. 24, 26 a to různé varianty, my jsme už měli vz. 58), botami konče. Přeji hezké dny a ještě další vzpomínky! Kdyby se dostavily, rád jimi své tlachání doplním. Uvítám i poukazy na chyby, přece je to jenom už moc let. KB

Jan Tonek - Re: Re: Dotaz

20. 9. 2015 11:30

Diky za komentar,reaguji velmi pozde a tak se omlouvam,ty pulitry jsme opravdu meli,byla zrovna kubanska krize
tak si asi mysleli kdyby to ruplo tak by bylo skoda tech kanad.Ted jsem se byl po 53 letech podivat v kasarnach
(Amici v Praze)no nic preji hodne uspechu k navazani kontaktu byvalych spolubojovniku ja jsem jich moc nenasel
+Karel Cernoch,Standa Tvrz,Ivan Gregr,Pavel Vacha,+Vasek Kriklan,Lada Potocnik.
Tak zatim Honza

kliment - xxx

17. 3. 2012 21:54

na ruzyni jsem vojákoval 1963-1965 na 21,15 a 22 rotě většina uvedených jmen je me povedoma a připomina me 2 nepříjemné roky té vojenské srandy o které se vypráví u piva nebylo mnoho více bylo buzerace

Karel - Re: xxx

20. 3. 2012 11:20

Díky za Vaši připomínku. Asi jsme se v Ruzyni potkávali v letech 1963-4, ale bylo nás tam moc. Přežili jsme, jak vidno, a teď si občas zavzpomínáme jen na to lepší. Tak to v životě bývá. Mám připraveny některé další zajímavosti a tak je sem „šoupnu“ v dohledné době, třeba se ještě někdo ozve.
Přeji vše dobré!

vašek - Re: Re: xxx

16. 7. 2013 21:56

Díky za vzpomínku na pátou rotu,taky jsem tam potkal Mirka Šimka s Jirkou Grosmanem,ale už jako mazáky.Napsali pro nás píseň"pátá rota",kterou už asi nikdo nezná . Z Douchy měli docela bobky jenom proto,že si potrpěl na pořádek a to jim jaksi nehrozilo. Čest jejích památce!

j16j16 - oprava

9. 1. 2013 6:38

Narukoval jsem take v roce 1962 do ruzyne,ale zadne kanady jsme
nedostali nybrz klasicke pulitry.
Ahoj

j16j16 - Re: oprava

9. 1. 2013 18:29

Díky za zájem a připomínku. Trvám ovšem na svém, neboť celé mé vojančení 1962-64 bylo „obuto“ do „fungl“ nových „kanad“ barvy černé, které mě způsobily v počátcích značné nesnáze, než jsem tuto slušivou obuv vyšlápl. Vezl jsem je i do Liberce, kde bylo ovšem obutí různé podle toho, jak u kterého útvaru byli „spolužáci“ vystrojeni. Tam se vyskytly i ony tzv. „půlitráky“, PŠ v Liberci nic nového neposkytovala. Ale v Ruzyni je nepamatuji, možná, že se na některých rotách v roce 1962 vyskytly, to dnes nelze vyloučit. A tak máme pravdu oba. Ve fotogalerii Vojna je možné nalézti obrazový důkaz našeho obutí. Zdravím!

Miroslava - Pod všechno se podepisuji

13. 5. 2012 15:59

Je to přesně tak, jsem pamětnice.