Jdi na obsah Jdi na menu

Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních
a proto nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků.
Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně
nepřestal žít, ať se octne kdekoli. Rodný kraj je
jako rodný jazyk; I kdyby někdo mluvil nebo psal
jiným jazykem, nepřestane myslit a snít jazykem
svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího
a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti.
Karel Čapek

 


Jak jsem potkával Káju Maříka... 


 
Setkání první

 

   ObrazekBylo to někdy v mém ranějším dětství, nejspíše tak kolem druhé třídy obecné, tedy někdy kolem let 1950-52. To už jsme bydleli v ulici Sušické čp. 853/28 a do školy jsem to měl pár kroků. Naše předchozí bydliště bylo o pár ulic výše směrem k hlavní hanspaulecké třídě Na Pískách v ulici Havlovské č. 10/1112. Tento byt je vlastně moje „rodiště“ v přeneseném slova smyslu. Anebo v pravém slova smyslu, neboť do něho jsem byl "přenesen" z porodnice u sv. Apolináře? Po kom tato ulice získala své jméno přesně nevím, ale určitě to nebyl Václav Havel, pozdější prezident a významná osobnost našeho kulturního a politického žití na konci 80. let 20.století a je jí vlastně dosud. Ulice se jmenuje nejspíše po nějakém dávném majiteli zdejších usedlostí a vinic, které se ve středověku na hanspauleckém kopci rozkládaly. Jako ostatně mnoho jiných ulic a míst v této velmi hezké části Prahy 6. Ale o tom, jak pěkné to tam bylo když jsem se narodil a utrácel na Hanspaulce své dětství až jindy a jinde. Teď se vrátím ke Kájovi.
 Dům, ve kterém jsme původně bydleli, byl postaven v rámci asi soukromé výstavby bydlení architektem Kloubem (tuším, že se tak jmenoval), který měl svůj rozlehlý dům zbudován na rohové parcele ohraničené právě ulicemi Havlovská, Na Kuthence a Na Čihadle. Byly to domy architektonicky velmi podobné,s vysokým špičatým štítem,dnes bychom řekli jednogenerační, ale v té době krutého nedostatku bydlení byly některé domy pronajaty i více rodinám, které se pak různě o jejich prostor a příslušenství podělily. Tak tomu bylo i s naší rodinou, která ve zmíněném čísle popisném "vyfasovala" (patrně od tzv. "byťáku") jednu místnost v přízemí. Jak se nám tam žilo zase jinde. Důležité pro tuto moji kapitolu o Kájovi z této doby je, že nad námi v prvním podlaží žila rodina pana Turyny, myslím, že byl Josef a jeho manželka Antonie neboli Tonička. Měli v té době syna Petra, který byl asi o tři až čtyři roky starší. Možná i o více. Později se jim narodila dcera Jitka. S mými rodiči se přátelili asi tak na "partajní" úrovni (rozuměj - ne stranické!), občasné návštěvy, ochutnávky jídel, dohady a problémy, kterých společné bydlení v poměrně malém domě přináší dost a dost. Podotýkám, že v dalším, již podkrovním, podlaží přebývali další nájemníci bezdětní manželé Šedivých. Takže střetů a třecích ploch mohlo být asi více, ale nepamatuji se, že by docházelo k nějakým vážným neshodám. Pan Turyna byl krejčí a šil doma, asi pro nějakou jinou firmu. Co dělali Šedivých si již nevybavuji, vím jenom, že měli dva psy Astu a Reka a k jejich osudu se určitě vrátím.
 Je jasné, že toto bydlení nebylo ideální a máma s tátou se stále pídili po bydlení poněkud větším, více soukromějším s alespoň základním hygienickým zařízením a s tzv. "pod uzavřením". Myslím, že "byťák" byl částým cílem návštěv maminky. Možná, že nám tehdy "pomohl" bolševik s vyřešením bytové situce díky tomu, že architekt Kloub byl patrně přinucen odprodat všechny své domy - nevím, je to zatím nepodložená dedukce - a to i soukromým zájemcům. A tak se stalo, že "náš" dům koupil jistý pan Bartůšek, který měl mimo manželku, syna Jirku a nevím již přesně zda také jednu dceru i obchod v téže ulici na konci, naproti vile Kloubově. Ruku do ohně bych však za to nedal. Patřil určitě k těm bohatším, neboť měl auto, no auto - Aerovku prd prd cililink. Pro nás kluky to ovšem bylo něco. Nebylo těch aut v ulici mnoho. Myslím, že se dokonce přátelil s Turynovými a tak se stalo, že se Turynovi nastěhovali do bytu s obchodem po Bartůškových. Ten byt, možná že to ani nebyl byt a Bartůškovi bydleli jinde, byl vlastně 1+1 s jednou další větší místností sloužící jako "krám", vše pod uzavřením a přirozeně v přízemí. Josef Turyna si adaptoval krám na dílnu, zasklený výklad ponechal a tak bylo docela zábavné se na něho dívat jak za ním šije a šije...
 Časem se mu to asi už tolik nelíbilo, tak se dal na pěstování citrusů, které se za tou krásnou výlohou cítily jako ve skleníku a odměňovaly zručného krejčího bohatým vzrůstem a snad i použitelnými plody.Vzpomínám si, že krejčí Turyna byl dost prchlivý člověk a to bylo v přímém kontrastu s klidnou povahou mého tatínka. 
 A tady mám dojem, že jsem knížku o příhodách Káji Maříka viděl poprvé. Asi při nějaké návštěvě či nemoci Péti nebo Jitky, nevím už přesně, nám nebo spíše jim, Tonička předčítala z příhod bystrého synka hajného z brdských lesů a jeho kamarádky Zdeni. Nepamatuji si už jak moc mě toto vyprávění zaujalo, spíše méně než více, dávali jsme přednost jiným, dobrodružstvím oplývajícím knihám, ale zřetelně si pamatuji na obrázek z Káji, kdy v ruce drží na několikrát polámanou svíčku z 1. sv. přijímání, což ve mě vyvolalo zřetelnou asociaci věnce špekáčků, či jak jsme říkali "buřtů". Byl jsem tehdy na uzeniny docela vysazen, patrně pozůstatek z válečné a poválečné nouze a tak se nelze divit, že polámaná svíčka na obrázku uvízla v mé paměti jako řada těch dobrých, určitě zatím nešizených, špekáčků...

 

Setkání druhé

 

 Ulice Na Pískách. Dlouhá, široká ulice, táhnoucí se přes celou Hanspaulku od Bořislavky až ke sv. Matěji, dělíc ji tak na dvě poloviny. Ulice nepochybně velmi významná, neboť po ní jezdila pravidelná linka trolejbusu s krásnými kladkami,či spíše "smykadly" (myslím, že jim říkalo sběrače), která se hladce smýkala po natažených drátech a dodávala potřebný elektrický proud do motoru. Poději byla trolejbusová nádhera nahrazená nasazením dvou linek autobusů. Význam této komunikace byl i v tom, že soustřeďovala všechny významné a potřebné obchody a služby, za mého dětství z velké části ještě v rukách původních živnostníků nebo společností. A tak v době počínajícího nástupu cesty k reálnému socialismu jsme stále chodili nakupovat k Odkolkovi, do cukrárny k panu Kubánkovi, zeleninu jsme nosili ne z Ovoce a zelenina, ale od pana Rolce, místo do Narpy jsme nakupovali papírnické a školní potřeby u paní Boříkové, železářství bylo stále Hesounovo, Chemodroga byla novým synonymem pro klasickou drogerii, potraviny měli již v Pramenu nebo v Bratrství (povolený a trpěný družstevní podnik). Měl tu svoji dílničku i švec pan Gracík (nebo Kracík?), hodiny opravoval pan Musil atd. Vrátím se k tomu někdy později, rozhodně je to kus nezapomenutelného dětství, získávání pojmů o světě a jejich usazování v mozkových buňkách, kde vydržely až dodnes.
 Na Pískách, snad vedle papírnictví paní Boříkové, bydleli Petřinovi. Měli dceru Milenku, asi Miloslavu, nevím už přesně a také si už asi nevzpomenu co to bylo za rodinu a jak s námi souvisela. Milenka Petřinová se mnou do žádné třídy nechodila, ale stávalo se, že jsme u Petřinů občas byli na návštěvě. Velmi mlhavě si pamatuji, že ona dívenka byla trochu baculatější, já nebyl také žádná podvýživa a tak jsme se bavívali. A u Petřinů měli všech sedm dílů Káji Maříka. Tak jsem si je půjčil a dal do čtení...
 Naše cesty s Petřinovými se pak rozešly a Milenka snad později emigrovala, soudě podle poznámky v dopise od maminky, který mě psala na vojnu. To bude již jiná kapitola, psal se rok 1963-4. V této době mě už Kája tolik "nebral".

 

Setkání třetí

 

 Českomoravská vysočina. Rodiště rodu Bočků a nezapomenutelné vzpomínky na prima prázdniny, které jsem tam několik let prožíval. Otec se narodil jako osmé dítě manželů Anny Bočkové, rozené Brtounové a Antonína Bočka v malebném městečku ObrazekBystré, vzdáleném asi dvanáct kilometrů od tehdy okresního města Poličky. Táta se sem vždycky strašně rád vracel a jeho neskrývané rozechvění, když jsme se blížili autobusem Polička-Bystré do jeho rodiště jsem zaznamenával i já, kluk, který byl z velkého města a který asi ještě dost dobře nechápal celý význam pojmu rodný kraj...
Maminka jeho nadšení asi moc nesdílela, byla také z Prahy a ty kopečky, lesy, potoky, divoké včely, louky plné krásných květů, mateřídouška, hvozdíky, vysoká letní obloha jí asi tolik neříkaly. Ale nereptala a po celých snad sedm či osm let trávila velkou část prázdnin s námi v tomto kraji. Neměla to vždycky jednoduché a že to nebyla pro ni žádná dovolená jsem pochopil až o pár roků později. Ona to vlastně nebyla dovolená v pravém smyslu ani pro tátu, jak dále uvedu, ale on to snášel velmi dobře a byl pobytem vlastně nadšen. Jezdili jsme totiž do jednoho menšího statku ve vsi Hartmanice, asi tři kilometry od Bystrého. Statek patřil rodině Macků, no statek - byl to asi dvacetihektarový statek s kravkami, párem koní,několika vepříky, hejnem slepic a jedním retardovaným čeledínem Josefem, kterému říkali všichni JobekObrazek, jen panímáma ho oslovovala Jožko. Všemu vládla "panímáma" Macků se svým nejmladším synem Zdeňkem. Pantáta již nebyl, zemřel dříve,než jsme tam začali jezdit. Celé je to na dlouhé vyprávění, které ovšem stojí za zaznamenání a tak opět jindy. Souvislost s Kájou je taková: Panímáma měla syny vlastně tři, nejmladšího Zdeňka - zůstal po vojně na rodném gruntě, prostředního Josefa, který vystudoval snad Obchodní akademii a byl šťastně ženat a bydlel v pěkné vile v Šárce a nejstarší František, který byl v té době již známým gynekologem a porodníkem a působil, tuším, v Plzni. Nu a tento Fanouš, jak mu panímáma říkala - byla na něho jaksepatří pyšná, měl na statku ještě z dřívějška, z dob studií, vedle seníku malý, leč útulný pokojík se spoustou knih, docela zajímavým starožitným nábytkem a další pro mě nezvyklé věci. V tomto pokojíku jsme pravidelně bydlívali při našich pobytech.Obrazek
Jak jistě správně tušíte, mezi knihami bylo i sedm dílů Káji v klasických hnědých deskách s obrázky Andreje Kováčika, tedy vydání někdy z třicátých let minulého století.To bylo něco! Klasické prázdninové čtení. Při každém další pobytu jsem hned po příjezdu kontroloval, zda jsou knížky na svém místě. Byly a to bylo fajn...Chtěl bych si je tenkrát určitě vzít domů do Prahy, ale nenašel jsem dost odvahy panímámu o ně poprosit. Myslím, že by mě je ráda věnovala nebo alespoň na rok půjčila a tak jsou tam na statku rodiny Macků možná dodnes...

 

Setkání čtvrté

 

Léta ubíhala a tak po měšťance jsem dostudoval chemickou průmyslovku, překlenul končící dětství maturitou a nastoupil do svého prvního zaměstnání ve Fotochemě Český Brod. Začátek nebyl zrovna slavný, práce ve tmě, později jsem se dostal k laboratorní práci a tu přerušil nástup na vojnu. To už jsme se znali s mojí budoucí ženou Miroslavou a tak ty dva roky uběhly, sice pomalu, ale přece. Svatba v roce 1964 v prosinci před vánocemi a pak trvalé přestěhování do Přistoupimi. Byly to dobré roky, byli jsme mladí a problémy, které byly, se nám nezdály příliš podstatné. Kdeže byl v té době Kája Mařík... Moje žena Miroslava byla z dětství spíše milovnicí půvabných knížek o Gabře a Málince od Amálie Kutinové a Kája Mařík ji moc neříkal. V té době se již v knihovnách, kde pracovala, toto dílko dávno nevyskytovalo.
Přišel rok 1968, jeho začátek, politické třenice mezi komunisty a reformními komunisty jsme ani moc nesledovali, měli jsme svůj život, byl tu malý Tomáš, trochu uvolnění, větší rozhled v tisku i v televizi a tak to léto uběhlo velice rychle a byl tu 21. srpen a s ním okupace republiky. V době postupného uvolňování s náznakem jakéhosi demokratizačního procesu, zrušení cenzury začaly vycházet i časopisy či knížky, které režim prakticky ignoroval a zakazoval jako ideologicky nevhodné či dokonce republice socialistické škodící.Tak se stalo, že byl připraven k vydání a vytištěn celý sedmidílný soubor příhod Káji Maříka. Samozřejmě jsem ožil a všechny díly objednal. Bohužel, období normalizace bylo rychlejší a tak celý náklad šel do stoupy. (upřesnění od pí Heleny Tesařové na http://kajamarik.xf.cz/cmss/?Rom%E1n:P%F8ehled_nov%FDch_vyd%E1n%ED - díky!) 

A na dlouhé roky jsme si o Kájovi mohli jen povídat. Množily se v tisku, alespoň zpočátku let sedmdesátých, inzeráty, ...že jako koupím všech sedm dílů Káji Maříka, tak jsme se také přidali, ale napsali nám, že inzeráty se slovy Kája Mařík neuveřejňují. To byl, prosím, náš oblíbený rodinný časopis Naše rodina. Tak jsme to zkusili s textem něco jako, ...že koupíme knihy Felixe Háje, ale výsledek byl nula. Prostě jsme to vzdali...

 

Setkání páté

 

Někdy v sedmdesátých letech se nám podařilo vypůjčit si všech sedm dílů Káji od bývalé ženiny učitelky, s jejíž dcerou Vlaďkou se Mirka kamarádila. To bylo slávy. Rozhodně jsme zatoužili mít text všech sedmi dílů doma a tak vznikl „náš soukromý projekt“ tyto díly zkopírovat.
 To nebyl ani v té pohnuté době neřešitelný problém, i když jakékoliv kopírování čehokoliv v době Husákovy normalizace bylo podřízeno režimům, které jsme sice chápali, ale neřídili jsme se jimi. Měli jsme totiž výhodu v tom, že tehdejší Fotochema se v jedné své části zabývala aplikovaných výzkumem rozmnožovací kancelářské techniky tzv. „zinkoxydem“. To byl jakýsi předchůdce dnešní běžné kopírovací techniky zvané obecně „xeroxování“, ale i když je princip podobný, realizace jiná. Ve speciální kopírce byl nařezaný zinkoxydový papír, což byl elektricky upravený papír s určitými vodivostními vlastnostmi, na němž byla nanesená tenká vrstva polovodivého kysličníku zinečnatého. Nebudu zabíhat do podrobností, zkrátka tento systém byl k dispozici a také jsme toho řádně využili a to nejenom na knížkách o Kájovi. Kopírovalo se všechno možné a nikdy z toho nebyl žádný problém. Naštěstí.
 Takže po několika dnech úsilovného kopírování jsme se stali majiteli sedmi svazků těžkých zinkoxydových kopií Káji Maříka. Vždycky dvě stránky na jednom papíru A4. Svazky by se daly určitě dobře knihařsky svázat, ale nechtěli jsme je dát z ruky a tak vazba byla vyřešena sešroubováním svazků včetně tvrdých kartónových desek obyčejnými šrouby s matičkami a podložkami. Drželo to sice pohromadě, ale četlo se to blbě. Listy se elektricky lepily k sobě, což bylo přirozenou vlastností zinkoxydových kopií a navíc svazek vykazoval nelibou vůni po benzínu či zbytcích aromátů v tzv. kapalině, případně akrylátových pryskyřic použitých coby pojivo citlivé vrstvy. Tyto kopie máme dodnes a myslím, že nikdo se do nich zatím nezačetl tak, aby měl z četby ten správný požitek...

 

Setkání šesté

 

 

Všechna jména v mém vzpomínání, pokud je nezkreslila či nezkomolila má paměť a stejně tak i jména místní jsou pravá. S časovými údaji je to již horší, ale v zásadě nejde o nijak dramatickou časovou diferenci. Celé mé potkávání s Kájou Maříkem lze ohraničit léty 1951 a 1962, kdy jsem odešel na vojnu. Pak se Kája znovu objevuje někdy v roce 1968, kdy v Naší rodině vyšel článek o tomto literárním dílku a začalo vycházet na pokračování celé dílo a kdy jsem nostalgicky vzpomněl na dřívější setkání s tímto sympatickým hošíkem a jeho věrnou kamarádkou Zdeňou. Normalizace však učinila přítrž této iniciativě Naší rodiny a vše se odebralo do ztracena.

obrázek jsem si vypůjčil z http://www.kajamarik.xf.cz/, snad se na mě nebudou zlobit.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Perka - Slova, slova, ....

4ekal jsem něco o Kájovi Maříkovi, ne něčí životopis a jen slova, slova a Kája nikde. Měl by úspěch jako politik.

Perkovi - Re: Slova, slova, ....

Moje setkávání s Kájou Maříkem souviselo pochopitelně s mým životem a smyslem výše uvedeného zavzpomínání byly drobné upomínky na to, jak jsem se s touto postavičkou a s knihami F. Háje postupem let setkával. Nic více a nic méně. Jen mi poněkud uniká, kdo by měl větší „úspěch jako politik“ já nebo Kája. Neřešme to!
Že nejsem sám, je znatelné i z webu, který je tomuto tématu věnován a je dle mého soudu velice zdařilý. Tam je možné se dočíst o Kájovi téměř vše. Takže ještě jednou: http://skolakkajamarik.cz/

Karel Boček - Po pana Zdeňka Macků z Hartmanic

Mám pochopitelně velkou radost, že jste se, Zdeňku, ozval. Jak je ten Internet skvělý, že? Je tomu již 16 let, co jsme se viděli naposledy (1993). Před časem jsem hledal nějaký kontakt a napsal jsem starostovi Hartmanic o něj, či aby poskytl jakoukoliv informaci. Nestalo se nic a pak jsme měli jiné a jiné starosti a ani na Vysočinu jsme už nejezdili. Snad jednou, dvakrát jsem zabrousil s manželkou do Bystrého a taky do Hartmanic, ale na dveře jsme nezaklepali... Brouzdali jsme kolem, koukli na hromady řeziva,kapličku, povyprávěli si a jeli domů. Ale to všechno a mnoho dalšího až ústně, letos rozhodně do vašeho-našeho krásného kraje zavítáme a hodíme delší řeč. Zatím moc děkujeme za pozvání, srdečně zdravíme a určitě se ozveme. Už také proto, že bych si rád upřesnil některé vzpomínky na dobré lidi, tenkrát v těch krásných prázdninových letech mě ledacos nezajímalo nebo jsem to jednoduše zapomněl. A dneska to chci vědět! Trousím nějaké vzpomínky na pobyt, lidi i události v Hartmanicích v jiných kapitolkách tohoto mého webu, ale mám nedobrý pocit, že je vše správně a přesně. Nejde už o Káju Maříka.
Máte nějakou e-mailovou adresu, nebo vnučka, kam bychom mohli napsat a lépe se tak dohadovat než přes tento veřejný portál? Moje je na těchto stránkách, ale nejlépe na karel.bocek@iol.cz
Zdraví Kája a Mirka.

Zdeněk Macků - Hartmanice

Vážený pane Karle Bočku, prostřednictvím své vnučky jsem objevil Váš článek o Hartmanicích a o naší rodině. Článek, který jste napsal, mě velmi potěšil a překvapil! Rád vzpomínám na Vaši přítomnost a pomoc, kterou Váš tatínek i maminka nám poskytovali.
Rád bych Vás pozval i s rodinou na pár dní do Hartmanic. Uvádím na sebe tel: 461 742 150 mob: 723 566 727.

Karel Boček - Pro pana Šmída z Hanspaulky

Přeji hezký den! Jsem velmi potěšen z Vaší reakce-příspěvku a děkuji za něj. Když jsem tyto stránky zakládal, byl jsem přesvědčen, že jde jen o jakési moje, vcelku zbytečné, projevy stáří. Ale na druhou stranu jsem si říkal: proč ne?! Určitě nikomu neublíží a jak vidím z Vaší reakce (i z jiných) někdy trochu potěší. Nechci se pouštět v nich do nějakých složitých polemik, prezentací názorů - toho je všude tolik… Chci jen zavzpomínat, zachovat některá fakta (třeba i pro jiné důležitá a dosud neuvědomovaná), pokusit se provázat dobu, lidi a situace, k čemuž mi tento způsob publikace docela nahrává.
Budu rozhodně rád a vděčen, budete-li moci někdy něčím, třeba drobným dílem,vzpomínkou, přispět k rozvoji „hanspaulských“ memoárů na lidi, událostí, místa z období let naší mladosti, třeba i fotografiemi, které mají k tomuto vztah. V této souvislosti rád vzpomínám, že jsem kdysi četl v časopise DOMOV článek pana MUDr. Cimického, který je sice mladší, ale myslím, že chodil také do „naší“ o Hanspaulce a jejím svébytném životě v rozmezí50. až 60. let. Vzpomínal tam právě mimo jiné i na kantory (např. pí učitelku Ezrovou tělocvikářku) i na zbytky soukromých podnikatelů, místních názvů ap. Tento článek jsem měl také na mysli, když jsem začínal psát. Rodina pana pplk. či plk. Žáka patřila mezi spřátelené rodiny, občas jsme využívali jejich pohostinnosti na jejich chatě na Kocábě a právě u Žáků jsem se dostal i ke Karlu Mayovi a jeho knihám. Mohl bych tak pokračovat (a snad i budu na stránkách)donekonečna neboť Hanspaulka a její lidé tehdejších let byl můj život až do mých dvaceti let.
Ještě jednou děkuji a moc se těším, že se někdy ozvete.
P.S. Nevítě něco bližšího o Turynových? Vím toliko, že Petr byl již v roce 1976 mimo domov, ženat a Jitka bydlela v jejich bytě, také, myslím, vdaná. To jsem ji viděl naposled. V témže domě bydleli i Vaňkovi se synem (Jarda?).A o Žákových?

Lubor Šmíd - Společné dětství.

Vaše webová stránka je mi balzámem na duši. Našel jsem ji, když jsem si vygugloval ulici Na Čihadle, kde žiji. Narodil jsem se v roce 1948 a z Vojenské nemocnice mne přivezli do bytu mých rodičů v Havlovské ul. č. 5, tedy do 1. patra, nad byt Turynových. Tam jsem prožil dětství a někdy v roce 1964 jsme se přestěhovali do domu Na Čihadle 7, tedy 2x za roh. Znám všechna jména, která uvádíte v tomto článku, i když přiznám, že některá jsem již pozapomenul. Do školy jsem chodil též v Sušické ulici, třídního jsme měli také pana Platila. V lavici jsem seděl s Jirkou Žákem, který bydlel vedle Vás v Sušické ulici a se Šmejkalovými se stále zdravím. Pokusím se po chvílích doplňovat Vaše vzpomínky a upozorním moje známé Hanspauláky na tuto stránku.
Mějte se hezky, děkuji Vám za radost, kterou jste mi tou stránkou udělal.
Lubor Šmíd
lubor.smid@seznam.cz

Miloslav Turyna - krejčík Turyna

dobrý den,ve svém příběhu se zmiňujete o krejčíři Turynovi.Zřejmě se jedná o osobu s kterou mám společného předka pocházející z Pardubicka.Podloženo
výpisy z matrik narození. Velice rád bych uvítal informace o tom to panu Zdenku Josefovi Turynovi,synu Františkův (krejčí v Praze)a vnuk Matějův (vrchnostenský sluha v Cholticích).Děkuji mturyna@tiscali.cz

Helena Tesařová - Dobrý den

Pěkně vítám, posaďte se, ať nám nevynesete spaní :)
Jsem admin webu kajamarik.xf.cz a kvůli obrázku se nezlobím (a gormie (jeho autor) snad taky ne :) Díky za link na naši stránku, a zvu vás taky do klubu na Lopuch, jestli máte chuť si o Kájovi popovídat s jinými čtenáři.
Já čas od času googlím slovní spojení Kája Mařík, a hledám nové materiály na webu (hlavně nacházím fotky zajímavavých vydání v různých e-aukcích). Ale tak obsažný text jako váš se mi už dlouho najít nepodařilo.
Toho zinkoxidového Káju bych moc ráda viděla...
Pokud je mi známo, tak Kája Mařík, který vyšel v roce 1969 u Vyšehradu nebyl úplný, tj. nešlo o všech sedm dílů (ale možná, že se plánovalo vydání celého Káji, kdo ví...). V těch knihách, které šly do stoupy, byly totiž jen díly 1-4 (ve třech svazcích). Mluví se o tzv. červeném vydání (tj. obálky měly červenou barvu). Já jsem je dokonce i držela v ruce, takže nebylo zničeno úplně všechno. Bohužel toto vydání mělo jednu velkou vadu. Redaktorka paní Voříšková docela nepochopitelně Káju proškrtala. Pokud to někoho zajímá podrobnosti o jejích zásazích najde zde: http://kajamarik.xf.cz/cmss/?Rom%E1n:P%F8ehled_nov%FDch_vyd%E1n%ED
A bohužel tohle její recenzované vydání vyšlo už 2x po roce 1989, naposledy loni v levných knihách.



Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 1
Celkem: 369496
Měsíc: 2967
Den: 87