Jdi na obsah Jdi na menu

Škola základní

Základní škola v SušickéČtyřicátý devátý rok dvacátého století byl rokem, kdy Josef Vissarionovič Stalin, „Velký osvoboditel a učitel“, slavil své kulaté sedmdesáté narozeniny. Tato skutečnost pořádně zamíchala událostmi v naší zemi a tak se celkem pochopitelně přehlédlo, že jsem začal chodit do základní školy. Naše, myšleno československé i nakonec české, školství se vždy vyznačovalo a dodnes vyznačuje i tím, že si potrpí na různé reformy – čím více tím lépe. Žactvu je to v podstatě fuk. Jaký to bude mít vliv na jejich vzdělání je moc „nebere“, alespoň v tom ranném věku.
Moje škola v Sušické ulici č. 1000 v Praze 6 na Hanspaulce (tehdy v Praze XIX) se až do školního roku 1952/1953 označovala jako Pětitřídní 5. národní škola. Z mého tehdejšího bydliště v Havlovské ulici jsem měl do školy jen pár ulic. Později, to už jsem chodil do druhé třídy, jsme se přestěhovali do většího bytu v Sušické, a to už bylo do školy jen pár kroků. Dolů svažitou ulicí a byl jsem ve škole. 

Škola byla a je výstavná a pěkná a hezky posazená do terénu, jak je patrné z obrázku a dalších fotografií. Stručnou historii tohoto vzdělávacího ústavu najde zájemce třeba zde. Obrázek-kresbu jsem si vypůjčil z webu této školy, snad mě to nebudou mít za zlé.     
Vzpomínky na první třídu poněkud vybledly (jasně se mi vynořují v paměti obrazy Velkého Stalina a jeho československého protějšku Klementa Gottwalda, jak pěkně visely (ty obrazy) na stěně za katedrou) a tak z  toho mála zůstala nejjasnější jen ta, která se týká mé první učitelky. Byla to paní učitelka Štěpánka Karpíšková, roz. Knapíková a byla, alespoň pro mne, výtečnou náhradou maminky pro nás všechny holky a kluky. Alespoň na těch pár hodin denně, s námi dětmi to uměla a měli jsme ji všichni rádi. Pocházela odněkud ze Slovenska, snad z Kysúcka, ale česky uměla tak dobře, že i za tuhého poúnorového režimu mohla učit na české škole. Její kádrový profil byl asi pošramocen tím, že syn Milan Karpíšek byl v emigraci (tuším, že v Austrálii). Manžel, profesor Karpíšek, nevím už kde učil, byl sympatický i tím, že byl fotograf amatér a občas s námi jezdil na výlety a pořizoval snímky. Měli ještě dceru Magdu (paní učitelka ji jmenovala Magduš), která v té době zřejmě studovala a prý v pozdějších dobách nahradila maminku ve školství. To už jsme byli rozlétlí každý jinde. Paní učitelka Karpíšková nás učila až do páté třídy (před reformou bývalé obecné školy) a pak naši třídu „vyfasovala“ paní učitelka Marie Antoňová, která nás provázela jako třídní třídami šestou až osmou (po reformě jsme vlastně chodili do 32. osmileté střední školy, ne tedy do měšťanky, jako ročníky před námi. Z toho logicky vyplývá, že naše základní vzdělání bylo osmileté, nikoliv devítileté, jako předtím či nějakou dobu po nás. Až do 5. třídy ředitelovala na škole paní ředitelka Hana Lorencová-Jechová, kterou pak nahradila soudružka Bohumila (nebo Bohuslava?) Kopecká. V období „měšťankovém“ nás vzdělávala řada dalších kantorů, každý předmět jiný učitel. Byli vesměs dobří a někteří až velmi dobří. Například takový pan učitel Platil. Učil nás kreslení a matematiku a měli jsme ho vesměs rádi pro jeho kamarádský přístup a nezkostnatělost přístupu k nám žákům. V naší třídě byla i jeho dcera Dagmar, která později proslula jako známá česká harfenistka - blíže zde. Pan učitel Platil, téměř devadesátník, nás v roce 2002 navštívil při našem setkání, jak se dále zmiňuji. Byl svěží a vypadal, že si i po těch letech na nás vzpomíná. O jiných kantorech napíši zvlášť, jakmile seženu potřebné vzpomínky, jednak ze své hlavy, jednak od spolužáků, s kterými se od roku 2002 každoročně scházíme z iniciativy několika z nich: Petra Berkoviče, Jiřinky Šedivé, Edy Krepsové či Evy Nástrahové (příjmení u spolužaček jsou původní). Letos (2007) tomu je právě 50 let, co jsme školu v Sušické opustili.

Jako poslední osmička jsme končili přetrvávajícími závěrečnými zkouškami (máme za osmou třídu dvě vysvědčení) a pak po posledních prázdninách roku 1957 jsme se povětšinou ubírali k dalšímu vzdělávání na jedenáctiletkách či vyšších nebo středních odborných školách (moc se nenosilo označení gymnázium či průmyslovka) vybavení konečným verdiktem, uvedeným ve Vysvědčení o závěrečné zkoušce: „Protože žák splnil povinnost školní docházky, propouští se ze školy“…

Sladká to slova, více jak dva měsíce prázdnin před sebou a o další budoucnosti jsme moc neuvažovali. Každý měl už nějakou tu školu či učnák „doporučený“ a zdálo se, že svět je náš!

 

Náhledy fotografií ze složky Škola základ života

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zdeněk - Magda

Paní učitelka Magda Karpíšková nás učila na 1. stupni od roku 1967. Byla svobodná, žila s maminkou v pěkné vile Na Pískách. Měli jsme ji velmi rádi, byla skvělá. Bohužel nám ji vzalo těžké onemocnění. Rád na ni s vděčností vzpomínám.

Karel - Re: Magda

Zdeňku, děkuji velice za vzpomínku na Magdu Karpíškovou. Zase se moje vzpomínky mohou rozšířit. Ještě jednou díky! Hezké dny podzimní přeje Karel, *1943.



Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 1
Celkem: 369477
Měsíc: 2962
Den: 83