Vůně floxů a chuť angreštu…

A tak tato druhá část mých vzpomínek popisuje mé vojančení v Poddůstojnické škole chemického vojska v Liberci. Přes počáteční obavy jsme nakonec s Ondrou usoudili, že je to to lepší, co nás mohlo prvním rokem u Varšavské smlouvy potkat. Nebylo zde tak rozvinuté mazáctví jako u bojových útvarů a společenství „žáků školy“ bylo rozmanité a také drželi jsme více při sobě. Bylo nás tu hodně a ze všech možných útvarů, kde chtěli a museli mít vyškolené chemické instruktory a také tu bylo pár výtečníků, kterých se možná chtěly mateřské útvary alespoň na třičtvrtiny roku zbavit. Kdož ví? Češi, Slováci. Výstroj a výzbroj taktéž rozmanitá, co útvar dal. Zbraně od pušky, tuším vzor 21, přes samopaly vz. 24 a 26 až k tehdy moderním osmpadesátkám. 

Československá armáda měla v roce 1951 ve stavu 136 000 samopalů vzor 23 a 25, které byly staženy a nahrazeny rekonstruovanými samopaly vzor 24 (s pevnou pažbou) a vzor 26 (se sklopnou ramenní opěrkou) zavedenými do výzbroje 11. června 1951. Velké množství vyřazených samopalů vz. 23 a 25 bylo později dodáno ozbrojeným silám na Kubu a do řady afrických států. (více na http://www.e-armyshop.cz/shop/zbrane-obranne-prostredky/samopal-vz.24.html?vmcchk=1).

Já s Ondrou jsme měli už vz. 58, jak jsem se už zmínil v předchozí části, neboť náš útvar v Ruzyni byl tehdy tzv. prvosledový a těm se „přálo“. Osmapadesátka byla dobrá zbraň, pokud se to dá o zbrani vůbec říci, ale vážila také poměrně dost a při různých přiblblých cvičeních bychom ji nejraději zahodili. Uniformy byly v té době pouze tzv. „kopřiváky“, khaki sukno, štípavé. Na výcvik starší, vycházkové nové. Blůza, kalhoty, khaki košile, na hlavu „lodičku“ s odznakem (nesměla se sundat ani v největších vedrech), boty vysoké černé šněrovací – „kanady“, na vycházku hnědé polobotky z vlastních zdrojů. Někteří „zaostalejší“ spolužáci měli ještě tzv. „pulitráky“, asi na donošení u méně významných útvarů. Na zimu jsme vyfasovali dlouhý, předlouhý kabát ze stejného materiálu jako stejnokroj. Už o něm byla řeč. Protože jsme v originálních velikostech uniformy vypadali jako debilové, rozmohlo se její amatérské upravování. Zkracoval se kabát na tehdy módní civilní délku, zúžovaly se kalhoty z nějakých 24-26 cm na modní šířku nohavic 19-20 i méně cm a zkracovala se blůza. U lodičky se vypáral podélný šev, který neumožňoval její podélné rozevření a naformování. Košile to většinou přežily bez úprav. To ještě nebyly zavedeny pro záklaďáky na léto tzv. bundokošile, které umožňovaly chodit na vycházky bez blůzy. To si mohly vychutnat až pozdější ročníky. A málem bych zapomněl na kožený opasek s kovovou khaki přezkou s hvězdou, která nahradila dřívější mosazné s československým znakem. Zvláště nadaní jedinci odstraňovali khaki nátěr, přezku vyleštili a viděl jsem i chromovanou variantu. Všechny tyto jmenované úpravy přiváděly do varu nejenom výstrojního náčelníka a jeho poskoky, ale staly se nástrojem pro šikanu (tehdy se tomu tak ještě neříkalo) ze strany mazáctva. Toho jsme byli v Liberci ušetřeni, takže jsme své úpravy celkem přežívali bez větších trestů či finančních pohrom.

Poněkud jsem odbočil od popisu autentických zážitků. Liberecká kasárna byla kasárna se vším všudy. Budovy velké, mohutné zdi, uprostřed „buzerplac“, sem tam nějaké auto, pár zkomírajících stromů. První dojem za branou – nic moc. Nějak jsme se dostali na školní rotu kdesi v pozadí a byli jsme ubytování. Cimra tak pro padesát lidí, postele ve dvou patrech. Na chodbě pro každého otlučená skříňka. Ponurost chodeb a vybavení dávalo tušit, že tu bude pěkná zima. Taky byla! Už první noc jsme klepali kosu pod dvěma tenkými dekami a v předepsané noční košili. Ráno obvyklý budíček s kraválem, to se od Ruzyně moc nelišilo. Nějaké to rozcvičkové utíkání po dvoře, atd. Na hygienu samozřejmě pouze žlab na chodbě s tekoucí vodou, ale studenou jako z ledovce. Podrobnosti mě už z paměti vymizely nebo splynuly v delší stále stejný ranní rituál, který se za ty měsíce moc neměnil.

Velitel naší roty se jmenoval nadporučík Poláček a vojnu měl asi rád. Kolovala o něm zvěst, že při nějakých střelbách se mu postřelil nějaký neukázněnec a armáda to vyhodnotila jako velitelské pochybení aa odměnila Poláčka zaražením hodnostního postupu. Nevím co bylo na tom pravdy, ale říkalo se to. Byli nám také představeni naši velitelé čet, což byli tzv. absolventi, většinou již desátníci nebo četaři. Četař Čáslava Václav, desátník Kropáček, desátník Laco Hančin (Slovák), desátník Petr Breindl, Szeker (ten myslím absík nebyl) a další (seznam na konci této kapitoly). Nevím už co vystudovali, ale ten Breindl byl takovej divnej, absolutně se na vojnu nehodil a myslím, že na rotě pomáhal staršinovi s různými agendami jako jeho pomocník. To byl dobrej džob. Pak tam byli asi další tři mazáci vojíni Nálevka, Býma a Říha. Byli to řidiči školní bojové techniky a většinou se nás nevšímali. Na rotě byl pak snad jako velitel další čety poručík Brož a to byl pěknej blbec. O potřeby nás vojáků a rotní agendu vedl dobře a nekompromisně podpraporčík Krupička a ten byl fajn. Mnohokráte jsem se u něho zašil jako jeho druhý pomocník, když zjistil, že umím na stroji psát více než jedním prstem nebo když byl Petr Breindl na dovolené či na opušťáku. A to bylo vše. Tenhleten spolek z nás měl za necelý rok vychovat odborníky pro atomové, chemické a bakteriologické zbraně a naučit se proti nim chránit. To už jsme zhruba věděli co nás čeká, že budeme nejenom si hrát na vojáky, ale že dost hodin budeme vysedávat na učebnách a vstřebávat vědomosti o bakteriích, BCHL a atomu. Za odměnu pak budou dvoje zkoušky z celkem asi pěti předmětů a to v pololetí a na konci roku. Kdo je udělá na výtečně, tedy vše za 5 (sovětské známkování, pozor!) bude povýšen do hodnosti svobodníka ještě na konci školy v Liberci a na útvar se vrátí coby poddůstojník. To znělo lákavě, ne snad z nějaké přítulnosti k armádě, ale k vyhlídce, že na mateřském útvaru bude vše jednodušší. Povedlo se to jenom jednomu, jmenoval se Vašek (příjmením).

pokračování