Jdi na obsah Jdi na menu

Můj táta byl „bysterák“

ObrazekMůj táta Leopold, v rodině známý jako Polda, Poldík, byl rodákem z krásného městečka na Vysočině – Bystré u Poličky. Narodil se tam v květnu roku 1909 v rodině krejčího Antonína a jeho manželky Marie rozené Brtounové, podle křestního listu v čp. 137, což je známá Brtounova chaloupka. Dnes je zrestaurovaná a je v ní muzeum ševcovského řemesla. Nebyl sám, v rodině bylo již dalších sedm bratrů a sester a po něm přišel ještě jeden,Václav, který se o mnoho let později stal mým kmotrem. V rodině se narodilo ještě jedno dítě, holčička, které dali jméno Antonie. Ovšem ta zemřela. Takže o ní nic nevím.

Rodina dědečka Antonína byla chudá a dá se říci že nemajetná. Pokud se z vyprávění táty pamatuji, neměli ani vlastní domek, snad jenom pronajatý. Bydleli prý také na více místech. Také jednou vyhořeli, jak táta vyprávěl, a při tom neštěstí mu shořely všechny doklady - vysvědčení, rodný list, výuční list ap. a tak mám dnes v archivu pouze jejich duplikáty. Požár byl asi dramatický a traduje se, že babička v poslední chvíli zachránila své dítě Jeníka před jistou smrtí. Zmínila se o tom krátce v posledním dopise (asi 1934) tátovi, asi těsně před smrtí, který je jedinou památkou na babičku spolu s několika neumělými fotografiemi. Přes všechny životní trable a nedostatky nechali dědeček s babičkou všechny chlapce vyučit a jak to bylo na Vysočině běžné, volili mezi řemesly „krejčí a švec“ (stará říkačka nám sděluje: „Krejčí, švec, krejčí, švec, to jsou dva rytíři, jeden hadry spravuje, druhý křápy klíží“). Jejich sestra Josefa, teta Pepa, Pepička, jak jsme jí říkali, se rovněž vyučila a to „salátkou“, či jak se tento druh kuchařky nazýval a nazývá. O tetě Marii mnoho nevím, tedy z jejího mládí. Pouze nejmladší syn Václav se vyučil holičem-kadeřníkem. Tak se stalo, že jsem měl několik strýců krejčích a obuvníků (ševců), mezi něž patřil i můj táta. A byl to moc dobrý švec, jeho boty vynikaly důkladnou řemeslnou prací, poctivostí řemesla. Myslím, že by mohly existovat ještě dnes, kdybychom se o své páry, které pro nás v životě vyrobil, pečlivěji starali. Žádný „barex“, umělá hmota ap. Jen kůže a ještě pečlivě vybíraná pro ten který druh obuvi. O tom, jak se u nás doma „ševcovalo“ pohovořím jindy, stojí to za samostatnou kapitolku mého života.Obrazek Na obrázku vpravo je výřez ze školní fotografie bysterské školy zobrazující malého Poldu v páté třídě. Je pravděpodobně z roku 1920.

Dědečka Antonína jsem poznal v dětství, kdy již žil u jedné své dcery, tety Marie, všeobecně jmenované Mařenka, v Praze a jeho oblíbenou činností v důchodu bylo objíždět všechny své děti, které v té době žily, až na dvě výjimky (František v Bystrém a Antonín ve Zlíně), také v Praze. Býval i u nás, zpravidla na oběd, při němž si vydatně pomáhal i svým malým kapesním nožíkem. Nožík se stal mým majetkem po dědečkově smrti a mám ho dodnes. I když u oběda používám pouze a jedině nerezové příbory.

ObrazekDěda Antonín mě vždycky připomínal V. I. Lenina, myslím tím pouze a jenom svým vzhledem, v mých očích se mu prostě podobal. Vladimír Iljič „visel“ v té době pomalu na každém rohu a tak není divu, že se taková asociace dostavila.
Můj děda Antonín zemřel pravděpodobně na „svých 86 let“ ani už nevím zda „doma“ u své dcery Mařenky nebo ve špitále. Každopádně byl doma u tety vystaven v pokoji na improvizovaném katafalku v otevřené rakvi, pokojný a tichý, stále podobný Vladimíru Iljičovi. Byl jsem tehdy docela malý desetiletý kluk, asi tak do čtvrté třídy, a tak mě to všechno docela nudilo a z mrtvého dědy jsem neměl ani trochu strach, jak to tak v mnohých takových případech bývá. U rakve se vystřídaly asi všechny jeho děti, snad i snachy a zeťové, bratranci a sestřenice, čili vnuci a vnučky a nevím už kdo další se přišel s dědou rozloučit. Pak byl pohřeb kremací a po něm setkání pozůstalých v jakési vinárně. To zajistila jedna z mých tet Naděžda u svého známého pana Homečka, který byl asi v této vinárně zodpovědným vedoucím. Teta Náďa mu říkala „Gomeček“, jak známo Rusové nemají „H“. Tak zvolila G.

Trochu odbočím. Teta Naděžda, zvaná teta Náďa, byla ruské národnosti, kdesi od Nižního Novgorodu, mezi roky 1932-1991 přejmenovaného na Gorkij, dnes opět Nižnij Novgorod, (snad z vesnice Kozlovka, pamatuji-li si dobře) a strýc Vincenc, zvaný Vincík, si ji přivezl někdy ve dvacátých letech jako „válečnou kořist“ ze svého nedobrovolného „válečného“ tažení rakousko-uherské armády na širou Rus. Coby zajatec se prý dostal jako nádeník do ruské usedlosti, jejíž majitelé měli právě dceru Naděždu (jmenovala se přesně Naděžda Vasiljevna Popová nebo Popovová) a zcela určitě i jednu další dceru. Náďa byla mladá a v sedmnácti letech se prý za kohosi provdala a měla s ním potomka Ivana příjmením Lazin. Manžel brzy narukoval a záhy prý padl a tak Naděžda zůstala s rodiči a Ivánkem na statku sama. Její osudy a příběh strýce Vincika se řízením vyšší moci spojily a… nechám to také na samostatnou kapitolku.

Jak jsem již výše předeslal, většina strýců a tet se ze svého rodného městečka odpojila a zařídila si život jak nejlépe uměla v Praze. V Bystrém zůstal pouze strýc František, zvaný „Frantík“ a další ze starších tátových bratrů Antonín (zvaný strýc Tonda), také švec, skončil u Bati ve Zlíně. Všichni pražští měli své rodné městečko stále rádi, ale myslím, že se do něco ale nevraceli tak často a tak rozechvěle jako můj táta. Měl tam stále spoustu známých a kamarádů jak ze školy, tak z učení a všechny si stále připomínal a vzpomínal na ně. Pamatuji se docela živě, jak byl pověstný tím, že kamkoliv jsme v pozdějších dobách zajeli nebo zašli, vždycky potkal nějakého známého. Maminka to nenesla zrovna nejlépe, ale nic neříkala a trpělivě čekala, až se vypovídají. Pak mu tiše, ale energicky vytknula jeho počínání, kdy ji nechával lehce opodál a zapomenutou v jejím přemítání koho že to zase Poldík potkal. Táta byl hodný a klidný člověk, nehádal se, nezvyšoval hlas, jen láskyplně a přesvědčivě pravil: „Ale, Karličko, vždyť to byl ’bysterák’ “. Na to se nedalo nic říci a šlo se dál… Až k dalšímu „bysterákovi“.

Zvláštní pozornost věnoval táta dvěma kamarádům a to Ladislavu Kinclovi, táta o něm vždycky mluvil jako o Ládovi Kinclovi (bez háčku na „d“), který proslul svým amatérským fotografickým ztvárněním Bystrého. Spolu s Květou Karlíkem doprovodil překrásné vydání monografie starého města na Českomoravské vysočině. Dílo to dalšího bysterského patriota Karla Zámečníka († leden 2007). Osobně jsem se s Karlem Zámečníkem nikdy nesetkal, i když při jedné své návštěvě Bystrého, myslím, že v roce 1993, jsem vyhledal jeho dům, ale měl jsem smůlu. Jeho paní nám sdělila, že je v lese na houbách. Ozval se mi potom velkým pohledem s přáním, abychom se setkali. Další návštěva se už neuskutečnila. Škoda…

Druhý otcův kamarád, alespoň to vždycky zdůrazňoval, byl Bedřich Freisleben, který v Bystrém hospodařil. Při našich dovolených jsme nikdy neopomněli k nim zajít. Béda byl prostě Béda.

Všichni tihle bysteráci a mnoho dalších byli buď zakládajícími nebo stálými členy Klubu rodáků města Bystrého, zkráceně KRB.  Ten existoval od roku 1923 do roku 1948, kdy byl po únorovém puči zrušen, zakázán či jinak rozptýlen. Existuje však prý dále, ale žádné podrobné zprávy zatím nemám. Klubu rodáků věnuji samostatnou kapitolku.

31.03.2007
20.09.2008
23.10.2012

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář