Jdi na obsah Jdi na menu

Expedice Vysočina 2014

ze-hrbitovaweb.jpgKonečně! Expedice Vysočina 2014 se uskutečnila ve dnech 10. až 12. září 2014 včetně. Co jí předcházelo? V dubnu roku 2013 jsem jako dárek k sedmdesátinám dostal od syna Tomáše bezplatný výlet na Českomoravskou vrchovinu (dříve Českomoravská krabatina nebo Českomoravská vysočina), lidově Vysočina[1] do městečka Bystré u Poličky[2]. Bude prý jako dopravce a bude hradit všechny výlohy, dopravu, ubytování, jídlo ap. Inu dobrý nápad.

K realizaci našeho záměru však tento rok nedošlo a to z různých důvodů: špatné počasí, kolize termínu s Tomášovými směnami, jeho řádnou dovolenou, zdravotní problémy moje i jeho a tak čas docela rychle uběhl a byla tu zima. Zamluvené ubytování v Poličce[3] jsme posléze stornovali a čekali na rok příští. Měli jsme představu, že nejlépe bude na Vysočině koncem jara nebo počátkem podzimu. Nebude ještě, nebo už, nepříjemné vedro, krajina bude krásně zelená, obloha modrá a pršet bude tak nanejvýš v deštných pralesích, v nejhorším pak pár hodin v noci na Vysočině. Jeli bychom jen my dva, ženské necháme odpočívat doma. V roce 2013 to prostě nevyšlo.

Odjezd jsme stanovili na září 2014 a objednali nocleh, vlastně bylo to jenom dvojí přespání. Na více dní nebyl čas. V duchu jsem si připravil rámcový plán cesty: Odjezd z domova 10. září kolem 9. hodiny, pojedeme po staré cestě, kterou jsme jezdívali kdysi autobusem na prázdniny, zhruba v ose Přistoupim-Kolín-Čáslav-Golčův Jeníkov-Chotěboř-Hlinsko-Borová-Polička. Z Poličky do Bystrého trefím poslepu. No, nebylo to jako kdysi, obchvaty, objížďky atd. Přesto jsme do Poličky dorazili v rozumném čase a hned zamířili k ubytování.p1030101web.jpg Bylo rezervováno v rodinném penzionu U purkmistra v Riegrově ulici 48.[4] V penzionu se nám líbilo a rozhodně nejsem proti si pobyt někdy zopakovat. Krátká prohlídka náměstí, pár fotografií a míříme na oběd. Kousek od penziónu je na rohu náměstí doporučený podnik Herešova krčma. Restaurace s laděním do středověku, čemuž odpovídalo celé prostředí od režného zdiva, přes hrubý nábytek, osvětlení až po výzdobu dobovými obraz a artefakty. Pěkné. Jídlo příjemné a cenově nás nezruinovalo, tedy Tomáše. Chodili jsme tam na obědy i večeře. Pak jsme jeli hned podle „plánu“. Po krátké procházce k hradbám jsme zrealizovali „první bod programu“: Navštívili jsme rodnou světničku Bohuslava Martinů[5] ve věži kostela Sv. Jakuba. Prohlídku organizuje Centrum Bohuslava Martinů[6], které sídlí o pár ulic jinde a kde je nutné zakoupit vstupenky. Příjemná mladá průvodkyně (možná ani ne „dvacítka“), já a Tomáš jsme kolem druhé odpoledne vyšplhali po 192 schodech až p1030164web.jpgnahoru na ochoz věže a „zkoukli“ co se dalo. Světničku, zvony, dřevěný rumpál[7], pohledy na město a do kraje. Počasí nám přálo, průvodkyně také, spokojenost všech, která tak kompenzovala pro mne poněkud namáhavý výstup. Návštěvnický řád z roku 2011 nám vysloveně nezakazoval fotografování a tak jsme si pořídili poměrně dost snímků. Dolů to šlo už docela dobře. Doporučuji video na http://www.cbmpolicka.cz/cz/videoprezentace. Na podrobnější návštěvu a prohlídku muzea a centra BM, jeho expozic jsme neměli dost času, ještě toho bylo před námi dost… Prošli jsme se kolem části p1030136web.jpgměstských hradeb, udělali mnoho fotek, zašli na večeři a byl tu první večer.

Příští den ráno (čtvrtek 11. 9.) jsme posnídali v penziónu, pohovořili s majiteli a vydali se na cestu do Bystrého, hlavní to cíl expedice. Počasí se horšilo, ale nebylo to tak zlé. První kroky nás vedly na bysterský hřbitov. Jsou zde pochováni moji prarodiče z otcovy strany, dědeček Antonín Boček a babička Marie Bočková-Brtounová. Na stejném místě je pochován i můj zcela nevlastní bratranec Ivan Lazin-Boček[8], syn tety Naděždy Popové-Bočkové z Nižního Novgorodu, manželky strýce Vincence Bočka, se kterou se oženil v Rusku jako válečný zajatec (Naděžda byla vdova, neboť její manžel Lazin padl v 1. sv. válce). Strýc s ruskou tetou se posléze (asi v roce 1921) i s jejím synem Ivanem vrátili do Bystrého, kde Ivan z mě neznámých příčin zemřel. Smutný příběh, jehož detaily již nikdo z rodiny nezná.[9] Původně tu byly v Bystrém hroby dva. Někdy v šedesátých letech, či spíše koncem let padesátých 20. století, byl pořízen nový obrubník a oba hroby, alespoň na povrchu byly sjednoceny. O jejich údržbu se staral za svého života můj otec s přispěním tety Naděždy a fyzickou pomocí pana Šudomy z Bystrého, později pak poplatky připadly mě a tak je tomu dodnes. Naše návštěva měla hlavní smysl v tom, že jsme zkontrolovali celistvost pozemku obou hrobů, což znamená, že hroby nikdo fyzicky nezrušil, i když nejsou již ohraničeny (obrubníky i pomníček zmizely) a nejsou zde umístěna ani jejich čísla.[10] Tak nevím zatím co s tím. Snad na něco přijdeme.

Ze hřbitova jsme odjeli do Hartmanic s představou krátké návštěvy na statku Zdeňka Macků. Nebyli jsme ohlášeni a tak jsem jen doufal, že Zdeněk bude doma. Byl, Zdeněk právě dosekal ve svých 85. letech zahradu pod okny a tak jsme se po více jak dvaceti letech konečně setkali. Žije na statku sám, soběstačně, a byl velmi rád, že jsme se konečně po tolika mých slibech našli. Vyprávěl převážně on, vzpomínal hlavně na staré časy hartmanického hospodaření, počátky JZD, současný život i osudy jeho nejbližších i našich společných někdejších známých. Bylo již po čtvrté odpoledne, kdy jsme se rozloučili. Hartmanice jsme opustili po krátké návštěvě hartmanské kapličkyp1030203web.jpg[11] a ještě jsme se byli podívat na chátrající starou vápenku u silnice z Bystrého do Olešnice. Tento objekt je dnes hlavně znám jako jedno z dějišť výborného filmu Vojtěcha Jasného „Všichni dobří rodáci“[12].

Ráno 11. září jsme vyrazili do blízké obce Staršov, dříve německý Dittersbach. Odtud pocházel můj děda Antonín a jeho rodiče. Podle duplikátu rodného listu z čp. 87. Dům jsme sice našli, ale zdál se nám příliš moderní a tak bylo jasné, že bez důkladné „úřední“ přípravy se daleko nedostaneme. Až někdy jindy…

Ze Staršova zpět do Bystrého krásnou silnicí přes Hamry a Valburčiným údolím k Brtounově chalupě čp. 137[13]. Tato nejstarší chalupa ve městě je, jak se podle dostupných dokladů zdá, rodným místem mého otce. Dnes si spíše myslím, že v této chalupě žili krátce babička Marie Bočková-Brtounová a dědeček Antonín Boček, možná se svými nejmladšími dětmi[14]. Pravděpodobně to tak mohlo být třeba po požáru, asi Na Podkově, (nevím kdy, ale otec na nějaký požár vzpomínal a v posledním dopise babičky[15] lze nalézt malou zmínku, kdy mj. píše: „…Do ohně jsem skočila a to pro Jeníka drahého, abych jej v životě zachránila…“[16], kdy jim vše shořelo a neměli kam hlavu složit. Tak je možné, že je do chalupy 137 vzal Leopold Brtoun s manželkou, „tetičkou Poldíkovou“, což byl bratr Marie Brtounové-Bočkové, tedy mé babičky. Této domněnce může nahrávat i to, že dochovaný rodný (křestní) list mého otce existuje sice jako duplikát, vydaný v roce 1935, ve kterém je uvedeno jako místo narození Bystré čp. 137. Anebo je vše úplně jinak? Není už koho se zeptat…

Ale zpět do chalupy. Vlídná a informovaná průvodkyně mini muzea paní Eva Šípová[17] asi za patnáct minut přišla a vpustila nás dovnitř. Dýchla na nás historie a trochu rozechvění. Objekt je perfektně restaurován zásluhou někdejší starostky paní Hany Sejkorové jak stavebně, tak vnitřní expozicí. Rychle jsme se dohodli, že chalupa má přímou souvislost s naší rodinou. Paní Šípová byla docela překvapená tímto faktem i mými znalostmi. I pro ni byly některé novinkami. Sám jsem byl v chalupě kdysi dávno o prázdninách jako kluk. To zde ještě bydlel otcův strýc Leopold Brtoun. Již sám. Bez „tetičky Poldíkovy“. Všechny místnosti i exponáty jsme si důkladně prohlédli, zejména pak místnost, kde jsou instalovány artefakty ševcovského řemesla[18]. Rozloučili jsme se srdečně a na oběd se vrátili do Poličky do Krčmy. Odpoledne kolem 13. hodiny jsme znovu „zarejdovali“ do Bystrého a to na návštěvu k našim jediným příbuzným, kteří nyní v Bystrém žijí a to v části s pomístním názvem Vyšehrad na kopečku s křížkem nad Kašpárkovým rybníkem. Den předtím jsme se ohlásili telefonicky „malé“ Věře Brtounové-Fricové, což je dcera „velké“ Věry Brtounové-Štěpánkové. Po 21. letech jsem opět navštívil dům mých prázdnin. Pršelo a bylo venku nevlídně, uvnitř však milé a upřímné přivítání. A povídalo se a povídalo až k večeru. I okolí domku již není tak romantické jako v mých vzpomínkách. Kolem dokola nová zástavba i samotný dům Brtounových se změnil, především v dispozici a vybavení. Inu, doba poskočila. Z práce dorazila i malá Věra a zase se povídalo a povídalo. Ani zahradu „floxů a angreštu“ jsem nenavštívil, pršelo moc. Získal jsem ale řadu fotografií a údajů do archivu. Pak jsme „kopli do vrtule“ a vrátili se do Poličky s tím, že město Bystré projdeme ještě v pátek dopoledne, případně zajedeme ještě na blízký hrad Svojanov. Bohužel, nestalo se tak. Páteční ráno bylo velmi nevlídné, pršelo, jen se lilo a tak jsme krátce po snídani odjeli domů. Cesta celkem bezproblémová, jen kolem Hlinska jsme se nějak kroutili, ale cestu domů jsme zvládli na jeden zátah.

Tak až někdy příště…

 Malý a smutný dovětek:
Těsně před Štědrým dnem 2014 mě volal můj příbuzný Toník Brtoun, jednak popřál všechna nej… a zároveň mi sdělil, že si volali se svou sestřenkou Věrkou Brtounovou-Štěpánkovou nebo její dcerou Věrou Fricovou a dostalo se mu informace, že zemřel nějaký „starý pán“, jak říkal, snad, aby mě to vyřídil. A protože on sám je také starý pán (*1933) už si nevybavil, kdo to vlastně zemřel. Pojal jsem chvilkové podezření, že to může být pan Ivan Hejtmánek z Bystrého (žije v Rožnově pod Radhoštěm a s kterým nějaký ten měsíc si dopisuji o věcech „zajímajících obě strany“, tedy především o Bystrém a okolí). To je ale jiný příběh. Celkem hned jsem ale tuto myšlenku zapudil, došlo mě, že pan Hejtmánek není nějak moc „starý pán“ a vlastně ani v Bystrém hodně desítek let nežije a než jsem se pořádně nad tím zamyslel, kdo by to jiný mohl být, došel email od Hejtmánků. Tedy živi a zdrávi. Zbyl mě pro moji úvahu Zdeněk Macků a než jsem se rozhoupal Věrkám zavolat, došel smutný email od Jany Lipovské, vnučky Zdeňka Macků a jeho manželky Jiřiny. 

Zdeněk Macků zemřel kolem 12. prosince 2014 (přesné datum nevím, v emailu z 26. prosince 2014 se píše „před 14 dny“, což tedy vychází na 12. prosince).
Smutná zpráva, ale nakonec jsem byl rád, že jsme se viděli v rámci Expedice Vysočina, jak vzpomínám výše. Na Janin email jsem reagoval asi takto: „
Je nám moc líto, že dědeček už není mezi námi, ale musím Vám zároveň s určitou radostí sdělit, pokud to již nevíte, že jsme se s dědečkem opravdu sešli a to 11. září tohoto roku (zřejmě o našem setkání nebyla informována). Trvalo to dost dlouho, než jsem se odhodlal na Vysočinu vydat, ale podařilo se. Vyjeli jsme se synem Tomášem na „pánskou jízdu“ a navštívili jsme skoro vše, co jsme si předsevzali – v Hartmanicích i Bystrém. Tedy hlavně ty „moje“ Hartmanice a v nich dědečka Zdenka. Jeli jsme, jak se říká „na blind“, ale měli jsme štěstí. Zastihli jsme ho na zahradě, jak se oháněl motorovou kosou. Poznali jsme se skoro hned, děda zahodil kosu do trávy a už jsme seděli v obýváku a vyprávěli a vyprávěli… Tedy spíše Zdeněk a my s Tomášem jsme pozorně naslouchali a sem tam se vmísili nějakou tou větičkou či otázkou. Dědeček nám přišel jako velice čilý jak duševně, tak fyzicky. Bylo to příjemné zavzpomínat na staré časy „live“ a připomenout si některé postavy a událostí oněch dávných let, kdy všechno bylo nějak větší, stromy vyšší, cesty delší, domy a domky mohutnější. Vysoký mě tentokráte připadl jen Zdeněk, i když věk tu byl. Na dědovi bylo vidět, že nás rád viděl a skoro nás nechtěl  pustit. Museli jsme, měli jsme toho ještě dost v plánu a čas omezený celkem jenom na dva a půl dne, Tomáš musel zase do práce a pak začalo pršet a déšť na Vysočině není moc laskavý. Tak jsme si slíbili, že příští rok přijedu znovu, tentokráte s manželkou. A tak jsme se viděli naposledy, stál na rohu statku a lehce nám mával dokud jsme nezmizeli v zatáčce…“

Upřímné vyjádření soustrasti bylo snad to jediné, co se v reakci na smutný email dalo udělat. Podle toho co vím, měl Zdeněk život docela pestrý i když mnohdy ne zcela jednoduchý, a poměrně dlouhý (85 let). Už je zase se svými dvěma bratry, Josefem a Františkem, maminkou i tatínkem a ženou Jiřinou pohromadě. Zaslouží si, abychom na něho všichni, kterým byl blízký, kteří jsme ho znali, vzpomínali s úctou…

p1030219--1-.jpg

 

 

 

 

 

 

V Hartmanicích 11. září 2014

 

 

 

 

 

 

p1030222--1-.jpg

 

 

 

 

 

 

 

      V Hartmanicích 11. září 2014

 

 

 

 

 

 

 

 

[1] http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskomoravsk%C3%A1_vrchovina

[2] http://www.bystre.cz/

[3] http://www.policka.org/

[4] http://www.upurkmistra.cz/cs/

[5] http://www.cbmpolicka.cz/cz/expozice/rodna-svetnicka

[6] http://www.cbmpolicka.cz/cz/

[7] Ve věži byl instalovaný ruční rumpál, kterým si rodina Martinů dopravovala některé životní potřeby do věže (topivo, vodu apod.), tedy ne až do světničky, ale pouze k dřevěným schodům, po kterých už náklad museli vynášet ručně. Tvrdý život.

[8] Ivan Lazin-Boček * 27. 9. 1912, †18. 10.1922

[9] To, co zde uvádím, jsou jen střípky z mé paměti, kousky toho, co se v ní uchovalo z rodinných vyprávění.

[10] Čísla hrobů 504 a 505.

[11] http://www.hartmanice.net/?273

[12] http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1ichni_dob%C5%99%C3%AD_rod%C3%A1ci

[13] http://www.bystre.cz/o-meste/kulturni-pamatky/minimuzeum

[14] Leopold, můj otec, * 1909 a Václav, můj kmotr, * 1911

[15] Dopis je podán na poště v Bystrém 1. 11. 1932

[16] Dopis, jediná písemná památka po babičce, je psán patrně v době její pokročilé nemoci († 19. 3. 1933 ve věku 68 let) a působí poněkud smutně, tesklivě a zmateně, tak jak se její myšlenky překládaly jedna přes druhou. Není datován, ale je z doby, kdy už všechny děti byly z domova a byly samostatné.

[17] Kontakt na průvodkyni je uveden na tabulce na plůtku chalupy

[18] Ševcovský verpánek, nástroje a nářadí z pozůstalosti svého otce Josefa Hejtmánka (* 1910, † 1977), bysterského rodáka, betlémáře, dobrovolného hasiče, který byl povoláním také švec, věnoval muzeu jeho syn pan Ivan Hejtmánek.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář