Jdi na obsah Jdi na menu

Děti kapitána Benka, aneb válčil jsem za Lomského – část III.

19. 8. 2008

ObrazekZima roku 1962/1963 byla tuhá, nepříjemná a dlouhá. Sněhu plno, rampuchy visely z libereckých střech a okapů jako dlouhé ledové závěsy. Nebylo čím topit a tak jsme vydaně mrzli na ubikacích i učebnách. Zvláště noci byly kruté a přežít ji bez úhony v noční košili a pod dvěma tenkými dekami bylo téměř nemožné. A tak se ošetřovna plnila. Já sám jsem měl takovou angínu s nastuzením, že mě horečka vystoupala někam ke 40 stupňům a v noci jsem blouznil a padal z postele. Prali do mě penicilin co to šlo a tak jsem se posléze vzpamatoval.

První opušťák jsem dostal, nevím už za co (bylo to vždy jako odměna), od 19. ledna, Obrazeknávrat 22. ledna. Do kasáren jsme se vrátili poněkud později, nejezdily vlaky. A hned 23. jsme vyrazili na lyže na Českou chalupu. Byly i nějaké noční poplachy, zaražené vycházky, prý za to, že jsem měl ruce v kapsách a nepozdravil na vycházce. Marně jsem pátral, kdy, až jsem na to přišel. Při opušťáku jsem jel navštívit Mirku a šli jsme na procházku kolem brodského rybníku Podviňák a kde se vzal, tu se vzal českobrodský esenbák Hájek. Podivná osoba, zřejmě jsem neměl v úmyslu ho zdravit, nicméně si vyžádal vycházkovu knížku a pak poslal hlášení na útvar. Tak jsem ty zaražený vycházky přežil. V té době jsme občas vyrazili na menší pochoďáček, většinou na Českou chalupu, chodili na brigády na nádraží vymetat výhybky. Jeden takový pochod byl 31. ledna 1963, který byl docela fajn (trénovali jsme vysílačku) a pak odpoledne byla vycházka. ObrazekNebýt na ní, tak jsem byl mezi těmi, co vyrazili k hořícímu hotelu na Ještědu (na dobové pohlednici vlevo). Právě 31. ledna roku 1963 při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Kluci tam prý makali jako diví při vyklízení a stěhování. ObrazekPřesto však vrchol neměl zůstat pustý. Nová budova byla od počátku navrhována jako hotel i televizní vysílač. Projekt vypracoval architekt ObrazekKarel Hubáček (vlevo) z ateliéru SIAL Liberec a základní kámen byl položen 30. 7. 1966. To už jsme byli, zaplať Pán Bůh, skoro dva roky v civilu. Stavba je to krásná a její tvůrce sklidil jistě zasloužení obdiv a uznání (foto vpravo).

Život na rotě plynul pomalu, ale jistě. Střídali jsme se ve službách dozorčího, v kuchyni, škrábání brambor (výtečný adrenalin), přijímali balíky a hlavně dopisy. Čučeli občas na PVS (politicko-výchovná světnice) na TV a dokonce si i četli knížky. Vycházky byly celkem bezproblémové. Brouzdali jsme Libercem, chodili do restaurací na večeře (kdo na to měl a všechny prachy neprochlastal). Někteří kamarádi chodili i do ZOO, botanické zahrady. Liberec bylo přeci jenom město se vším všudy. Také jsme zažili nový fenomén a to „navázání družby“ s místními textilními podniky. My konkrétně jsme občas docházeli do TOKO Rochlice. Bylo to 1. února, kdy jsme tam dorazili poprvé. Bylo vždycky nějaké pohoštění a poklábosení, na té jejich straně to organizoval ČSM. Vzpomínám, že jeden z našich, Michal Gábriš, organizoval v TOKu taneční hodiny. Byl to snad taneční nadšenec, či snad dokonce se tím v civilu živil. Pár hodin proběhlo, ale bez mého velkého nadšení. Nebyla to moje parketa.

I smutné události byly na programu našeho vojenského života. Tak například jsme byli na vojenském pohřbu „jednoho vojáka“, který sloužil v Pardubicích a na vojně se zastřelil. Pro nějakou ženskou. Četa pro čestnou salvu byla vybrána z dobrovolníků, kteří se bláhově domnívali, že se ulejou. Jo, houby. Celé dopoledne jsme nacvičovali čestnou salvu, přirozeně se slepými náboji. Tomuto spolku velel právě poručík Brož a ten nás zatraceně potejral. Vono to není jen tak, aby pár maníků vystřelilo najednou a jednotlivé výstřely splynuly v jednotnou salvu. Naše vystoupení při nácviku vypadalo jako když pár strejců je na honu. S přibývajícím časem a ubývajícími náboji se to zlepšilo a tak jsme vyfasovali náboje nové, vycházkový stejnokroj a na hlavu ocelové klobouky tehdejšího vzoru. Autem na hřbitov. Brož nás rozestavil mezi hroby, bylo tam dost těsno a naše četa tak čekala v zádumčivém zamyšlení. Žádný pohřeb není veselý, tím méně ten, kdy se pochovává zbytečně zmařený život. A to život neznámého vojáka určitě byl. Posléze došlo na nás, poručík Brož ze sebe vyrazil nějaké ty předepsané povely a my jsme na ten poslední „pal“ vystřelili. Třikrát. A jak jsme tak byli namačkáni na sebe, odlétající nábojnice nám padaly na ty naše plembáky a to byl asi jeden z posledních zvuků, který nebožáka doprovázel na druhý břeh. Dnes by mu bylo kolem 65 let.

Doma v kasárnách jsme pak poznali cenu, za kterou jsme se tzv. „ulili“. Hlavně našich osmapadesátek byly téměř neprůhledné. Slepé náboje udělaly své. Nu a za odměnu jsme si mohli svoje laufy vyčistit až do chromového lesku.

Ondra Herců měl, snad v Rochlicích, nějaké příbuzenstvo, či co. Jmenovali se Pushmannovi a asi dvakrát jsme tam byli na návštěvě. A byl najednou únor, spíše jeho konec a tak nás postihlo zimní cvičení na Krásné Studánce. Šli jsme tam opět na lyžích, nemohu napsat jeli, neboť byl na nás asi zoufalý pohled. Nějaké lyže, nějaké boty, ruksak, flinta a představa, že tam budeme přenocovat v námi zhotovených sněhových domcích (iglů?). Děs a běs. Přes den to ještě šlo, cosi jsme ze sněhu uplácali, nanosili dovnitř chvojí z okolního lesa a to nás tak unavilo, že plánovaná noční bojovka se už nekonala. Jídlo přivezli snad auty z kasárem a my jsme dumali jak přestát noc. Zima se už pomalu vkrádala do našich těl a představa, že bude dlouhá zimní noc nám na náladě nepřidala. Šli jsme na dříví do lesa a zalíbily se nám pěkně srovnané plnometry dřeva, které jsme rozebrali a snažili se kolem iglů rozdělat ohně. Ne a ne to pořádně chytit, dřevo čerstvé a tak jsme do akce zapojili obsahy zápalných lahví, které jsme měli připraveny na noční cvičení. Plameny líně olizovaly mokré dřevo a my se hřáli dokud nám stačil ten petrolej z lahví. Pak už jenom tma, hvězdy na obloze a ukrutná zima. Taktéž i dlouho do noci, když jsme zalehli na ono chvojí, ještě to šlo, člověk byl uhřátej, krev rozprouděná. V noci mě cosi probudilo a tak koukám, Ondra vedle mě v sedě provádí zahřívací prostná. Vylezli jsme ven a trochu se protáhli. Do spaní už nic nebylo. Ráno studené jako hrom, boty, které jsem zapomněl venku, byly jako z plechu, zmrzlé. Tak s chutí do nich, zbytek tepla z mého těla je roztavil, takže jsme si mohli připnout lyže a vyrazit na cestu do kasáren. Doškobrtali jsme tam asi všichni a hned ráno na brambory (škrábání pro celý pluk). Koncem února jsme někteří obdrželi pochvalu v denním rozkaze a to prý za snahu. Prostě, byli jsme jednička a Varšavská smlouva se na nás mohla spolehnout. Nadporučík Poláček asi zářil štěstím, že jsme se vrátili všichni…

Další „výletní místo“ pro vojenské hrátky byla Skalka. Nevím dnes už zcela přesně, kde to bylo, ale byl to častý cíl našich velitelů. Dále pak Tři hrby, a to už vůbec nevím, zda to byl skutečný název nebo to tak někdo nazval. Zrychlené přesuny, to byl další strašák pro většinu z nás. Konaly se občas a to buď na 5 km nebo na 10 km. Běh v tzv. malé polní se zbraní do cíle. Netrénovaného maníka dovedly pěkně potrápit, ale i trénovaní měli s tím nákladem co dělat. Není divu, že jsme se snažili nějak této disciplíně uniknout. Profylaktická prohlídka zbraní, další malér na obzoru. Zbrojaři kontrolovali stav našich flintiček a rozdávali „pokuty“, pokud shledali, že není o ni pečováno. Známkovalo se to podobně jako při výuce, pětka nejlepší. Strážní služba – další cesta k maléru. Byla jednak kolem kasáren, jednak na tzv. letišti, což bylo původní nějaké letiště, kde byly jakési sklady. Tam to moc příjemné nebylo, zvláště když se vyprávěly legendy o přepadech o vyvraždění strážnice západními diversanty. A také se hlídala zástava pluku na štábu na chodbě, z čehož plynuly různé jiné problémy.

Armáda pořádala občas také tzv. veřejné líčení s provinivšími se vojáky, jako výstražné memento. Nahnali nás do kinosálu a tam vojenský tribunál v čele s vojenským prokurátorem předváděl co uměl. Zažil jsem to jenom jednou a to když soudili jakéhosi vojína Eichlera za nedovolené odloučení od útvaru v délce 18 dní. Vyfasoval za to 14 měsíců natvrdo. Bylo mi ho líto.

Dne 25. března 1963 začaly pololetní zkoušky a prověřování našich znalostí. Nedopadl jsem tak zle: střelecká příprava 5, odpoledne zrychleňák na 5 km za 29 minut. Další den pak odborná příprava za 5, následovala zkouška ze základních řádů taky za 5, politika za 5, pořadová příprava za 4 a tělesná příprava za 2. Suma sumárum docela dobré, což vedlo k tomu, že jsem v Liberci zůstal. Abychom nezpychli, tak nám v noci střihli poplach. Taky jsme se dozvěděli, že konec školy se plánuje někdy na polovinu července.

ObrazekKam jsme chodili o vycházkách? Většinou na večeři do některých slušnějších restaurací, třeba do hotelu Radnice na náměstí (později vyhořela), do Gastronomu (nevím už kde to bylo, snad na libereckém výstavišti?), do vinárny v radnici na náměstí Šaldově, do vinárny Réva, Casino (to bylo, myslím, na výstavišti), U Černého koně. Také jsme zavítali na „Výšinu“, což byla stará německá vinárna, tehdy v dezolátním stavu. A hlavně jsme chodili do kina, jednak uvnitř kasáren, ale hlavně do libereckých. Viděl jsem tam spoustu pěkných filmů, i českých z tehdejší produkce. Například první, snad školní filmy, Věry Chytilové. Byly dva a uváděli je pod jménem „U stropu je pytel blech“. Některé neděle také končily podobně jako na této fotografii. Já jsem ten vlevo.

Ostré školní střelby se konaly na střelnici v Horním Harcově. První byly denní, to jsem se zúčastnil a vcelku uspěl. Druhým, nočním (28. května), jsem se ulil neb jsem byl na marodce. O službách jsem se již zmínil, nejčastější byla na rotě coby pomocník dozorčího roty. To byla služba docela nebezpečná, čas od času se dostavil dozorčí pluku tzv. „dévéťák“ (DVT – dozorčí vojskového nebo vojenského tělesa) působil problémy. To pak mělo za následek v lepším případě zaražené „prdy“ (vycházky). Nebylo uklizeno, hlášení nebylo dost rychlé a přesné, rota nebyla v klidu, opilci nebyli včas uklizeni atd. Vždy se něco našlo. Podobná služba u hlavního vchodu byla o něco lepší. Vůbec nejhorší bylo, když měl službu náš Poláček, zvaný Polda. Ten vždycky ožil a dělal tzv. „fukoty“, což jsem zhruba popsal výše. Také pamatuji razii velitele pluku, která měla za cíl vymáknout všechny „upravovatele a vylepšovatele“ vycházkových mundurů. Tam pak padaly finanční sankce. Nepříjemná byla služba v kuchyni, byla to makačka, hlavně to nádobí. Žádné myčky, všechno růčo, horké vody pomálu a podle toho to také vypadalo.

Bylo jaro, všude hezky a teplo a my občas vyráželi na cvíčo v ose Liberec-Tři Hrby-Kateřinky-Česká chalupa-Liberec. S námi dýmovnice, CN-ky (slzák), rakety-světlice. Přežili jsme to v pohodě. Taky jsme občas pochodovali po městě a zpívali oblíbené písně jako např. Svatá Katerina, Okolo Hradce. Víc z nás nedostali. Prý na stížnosti obyvatelstva produkce ustaly.

Světlými chvilkami byly návštěvy rodičů, s nimi přijela vždy i Mirka. Vycházky byly pak oba dny. O to těžší bylo pak to loučení na nádraží. Kluci také občas vyrazili domů „načerno“, já to nezkusil nikdy, do Prahy bylo moc daleko a po cestě mnohá nebezpečí  podobě lítaček. V polovině května jsem zavítal nakrátko do Prahy ve formě výletu, zase nějaká odměna za něco. Byly nás plné dvě „vejtřasky“ (Praga V3S). V Praze byl rozchod, tak jsem upaloval domů na Hanspaulku. Tenkrát se mi ty dny zdály nějak delší a tak se toho stihlo dost. Byla to sobota, přišla i Mirka. Do Liberce jsme odjížděli před půlnocí a do kasáren jsme dorazili asi v půl třetí ráno. V neděli byla hotovost a tak byl zase jeden tejden za námi. Další čas plynul již docela rychle, nějaká ta výuka, služby, vycházky, dopisy, písařina – buď zastupuji Krupičku nebo Breindla, kkterému se to také krátí. Máme to už asi za 460.

Konec června byl ve znamení příprav na letní závěrečný výcvik ve VVP (vojenský výcvikový prostor) Tisá u Děčína. Měl jsem tam jet v předstihu jako tzv. ubytovatel a to proto, že bylo nutné zkontrolovat příslušný „camp“, aby tam vojáci přijeli do hotového. Jeli jsme autem, studená strava s sebou. Bylo to jako, když jedou skauti na tábor. Žádná šikana, práce málo. Přebírali jsme stany a tak. Byla tam i funkční ARMA, fungoval biograf a pár dřevěných staveb pro velení a správu. Pak přijel zbytek vojska. Výcvik se prováděl na tzv. VCHC (Velké chemické cvičiště), kde jsme určovali jednotlivé BCHL (bojové chemické látky), např. yperit ap., případně nějaký radioaktivní prach. Tohle obojí svinstvo tam skutečně bylo přítomno, ale v nějaké rozumné koncentraci a rozsahu. Provádělo se taky odmořování a dezaktivace.Na Tisé bylo poměrně dobře, dost volna a tak to docela utíkalo. Dokonce se tam objevil i můj někdejší spolužák z průmyslovky, Jirka Kotrouš.

ObrazekDo Liberce jsme se vrátili v neděli 14. července. A pak začalo zkouškové období, podobné tomu pololetnímu. Tělesná příprava za 2 (byl jsem již znaven životem), odborná příprava za 5, pořadová 3-4, střelecká 4, politika 5, řády 5, taktika 5. Slovní hodnocení: prospěl dobře. A to byl konec. Pak jen vyhodnocení a udělování odznaku Vzorný voják. Ne, že bychom nějak tuto poctu žrali, ale byla to hodina přes večerku navíc. Ještě před odjezdem jsem vyfasoval službu „lítačku“ a to s Poldou. Školu pak rozpouštěli postupně a na mateřské útvary odeslali o tom telegram. To se nám stalo s Ondrou málem osudné.

Na úplný závěr libereckého pobytu nesmím opominout Obrazekskutečnost, že jsem se tam seznámil se Standou Holým (*5.2.1943, † 14.8.1998, který byl příslušníkem tohoto útvaru a  měl tam jakýsi malý kutloch, hrdě nazývaný atelier a tam se zašíval a maloval různé blbiny dle přání velení. Ze Standy se stal později známý malíř, grafik a ilustrátor. Otec  „jůheláků“ zemřel 14. srpna 1998 v 55 letech. Mám z doby našeho vojančení od něho dva obrázky, „Apokalyptické delirium tremens“ a ilustraci k básni Jindřicha Hořejšího „Rty“. Oba jsou dosti ponuré a zcela jiné, než všechny jeho pozdější ilustrace s jasnými, veselými a jednoduchými barvami.
Mám-li svůj pobyt na vojně v Liberci nějak zhodnotit, musím říci, že Liberec nezanechal ve mě nějakou výraznou pachuť nepříjemnosti a že z toho dvouletého vojenského blázince bylo těch téměř devět měsíců tam prožitých nejméně překvapivých. Liberec nám nepřipravil mnoho nepříjemností a když, tak jsme je překonali vůlí i lehkostí či myšlením svých devatenácti let. Měli jsme vyhlídky, měli jsme se kam vrátit, těšili jsme se domů a to dělalo hodně.

Doporučuji: http://mini.blogy.novinky.cz/0807/vojna-neni-kojna, tam je vojna šedesátých let popsána velmi přesně a přesvědčivě. I když já sám jsem tak drsným prostředím neprošel, mnohé zážitky pisatele jsou mým tak podobné…

Proto nesnáším a ježí se mi ještě dnes vlasy (mám jich dost) nad úslovím, že vojna dělá s chlapců chlapy. Tehdejší VZS rozhodně ne! Chlapci by v civilu o ty dva roky zestárli také. Za celé dva roky jsem se nesetkal s nikým, kdo by se nesnažil dle svých možností někam uhnout, něco ošidit, něčemu se ulejt, vydobýt si lepší místo na slunci, někoho oblafnout, něco ukrást. Jsou-li toto atributy přeměny chlapce v chlapa, tak tu přeměnu vojenská základní služba u československé lidové armády zvládala přímo na pětku (pozor, vojenské známkování!) Howgh.

Připomenu ještě naše velitele.

Poddůstojníci 3. RSO Liberec 1962/1963

  • Hančin Ladislav (Laco), II. četa, velitel družstva
  • Praks Jiří (Habásek), II. četa, velitel družstva
  • Čáslava Václav, II. četa, velitel čety
  • Breindl Petr (Bachor, nebo Péťa), zástupce staršiny
  • Žižka František, I. četa, velitel družstva
  • Kozumplík Matěj, IV. četa, velitel družstva
  • Szeker Imrich (Maďar), IV. četa, velitel družstva
  • Turecký Antonín (Turek), III. četa, velitel čety
  • Kropáček Petr (Trubička), IV. četa, velitel čety.

Mazáci - řidiči I. třídy

  • Býma Jiří (Lupen)
  • Nálevka Jiří
  • Říha František (Šejba)

Velení roty 1962/1963

  • Poláček Ladislav, nadporučík, velitel roty (Polda, Láďa)
  • Brož Václav, poručík, zástupce velitele roty a velitel I. čety
  • Krupička, podpraporčík, staršina roty

pokračování

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář