Vůně floxů a chuť angreštu…

Doma bylo radosti. Nikdo se nepozastavil nad tím, že tam vlastně nemáme co dělat. Bohužel, ani my dva ne. Ruksaky a flinty jsme hodili do kouta a vlastně ani nevím, co jsme dále očekávali… Že už jako to pro nás končí?

Naštěstí jsme si asi po dvou dnech uvědomili, že se do kasáren musíme vrátit a nasedli na tramvaj č. 11 a vydali se na cestu do Ruzyně. Žádná slavobrána, květiny ani honosné projevy nás pochopitelně nečekaly a tak jsme, myslím, zašli nejdříve na štáb za naším „otcem“ kapitánem (možná, že byl v té době už major) Milanem Benkem a nějak jsme ohlásili svůj návrat. Naše vztahy byly v té době už docela přátelské, takový byl „Benďa“. Následoval sled událostí, které již po tolika letech nemohu přesně datovat, zápisník z té doby o nich mlčí.

Faktem je, že jsme se navrátili na své původní roty, Ondra tuším, na 11. a já na 22. Tam kraloval poručík Láník a otupěli mazáci, kteří se už těšili do civilu. Ještě před odjezdem z Liberce jsme si na výložky našili červená „véčka“, podobně, jako měli tehdy absolventi bílá. Zcela určitě jsme se takto označovat neměli (myslím, že toto značení bylo používáno u jiných škol), ale protože to tak známé nebylo, nikdo nám přímo nezakázal toto vylepšení, i když tehdejší výstroják kroutil hlavou a tvrdil, že jako nemáme na toto označení nárok. Měl jistě pravdu, ale nám to pomohlo především tím, že se na nás nikdo nedíval jako na obyčejné bažanty. Mně pak převeleli na 5. rotu, zvanou velitelskou, kde byli soustředění kluci, jejichž profese byly doplňkové a byli tak ovladatelní lépe, než kdyby byli rozptýlení po různých rotách. Tak například kuchaří, panští šoféři, mechanici a vůbec všechny profese od aut, phmáci (ovládali výdej a manipulaci s pohonnými hmotami) a jiné profese. Byl jsem tam tedy i já, coby chemický zbrojíř pluku. Byl jsem sám a na starosti jsem měl poměrně velký sklad za několik tehdejších miliónů peněz chemického materiálu, dělal jsem opravy masek, atombordelu (to byly ochranné boty a rukavice proti atomové válce), zařizoval a realizoval výdej pomůcek na roty, evidenci atd. Byla to profese tabulkově určená pro vojáka z povolání, kterých byl prý v té době nedostatek a tak je nahrazovali záklaďáci, kterým vypláceli k žoldu ještě tzv. zástupné. Ondra zůstal na své rotě jako instruktor 1. praporu a na 2. praporu byl tímtéž již zmiňovaný Pavel Mádr. To bylo asi to první, co jsme zkousli po svém návratu.

Pak jednou přišel Benek a povídá: „…kluci, kdy jste odjeli z Liberce?“ Dockvalo nám to docela rychle a tak jsme řekli pravdu. To nás zachránilo. Za odměnu jsme se dozvěděli, že na štáb přišel onen telegram s oznámení odjezdu a že zrovna on, tedy Benďa, byl u toho. Vojanda u dálnopisu mu ho tedy bez problémů předala (byli to přece jeho lidé) a Benek ho zlikvidoval. Všechna čest, byl by za to asi pěknej flastr do začátků. Od té doby jsme na něho nedali dopustit. Ještě několikrát nám pomohl a mě podstatně na konci vojny, o čemž bude ještě řeč.

A teď něco o 5. rotě. Našemu různorodému spolku velel kapitán Doucha, blbec k pohledání. Původně prý byl u nějaké letecké armády a dělal něco u aut. Z té doby mu doma zůstala asi pořádná zásoba modrých uniforem a tak je nosil. I když už to nebylo  povoleno. Ač modrák, mozek měl dostatečně zelenej. Hrozně mu vadilo, že řada z „jeho“ vojáků podléhá odborně svým náčelníkům a že vládne pouze autaři. Jeho zástupce byl jakýsi poručík nebo nadporučík Novák a ten byl docela fajn. Staršinu roty dělal nadrotmistr Bittner a to byl taky fajn chlap.

Dále byla na rotě sestava několika absolventů, kteří zde utráceli svůj povinný rok vojny po vysoké škole. Někteří byli inženýři slaboproudaři, což u spojovacího útvaru je celkem pochopitelné. Pak s námi v houfu byl Jarda Vincík, který dělal velitele čety autařům, byl tu i Jarda Lehmann, skladník roty. Z absolventů jsem se nejvíce sblížil s Mirkem Hanákem (elektrotechnika) i s Jardou Vincíkem jsme vycházeli. Lehmann byl trochu jiný, ale dalo se s ním vyjít. Přišel na vojnu z Barrandova, kde dělal v ateliérech čsl. filmu jako rekvizitář. Hanáka vystřídal později Ivan Brdička, taky přes elektrotechniku. Byl to syn akademika Rudolfa Brdičky (spolupracovník prof. Heyrovského a jeho nástupce v polarografickém ústavu). O Ivanovi se zmíním zvláště, protože to byl řádný člen.

K 5. rotě patřili ještě různí kulturní pracovníci z řad vojska. Výrazněji jsem znal s Miloslavem Šimkem a Karlem Černochem. Šimek založil u útvaru jakýsi kulturní soubor s názvem VOJ (Vojenské jeviště) a ti pak jezdili po různých armádních soutěžích a byli úspěšní. Kulturní náčelník je proto opatroval jak mohl. Karel Černoch byl původně někde na spojařské rotě a kamarádil se s Závišem Havelkou (prý po 68. roce emigroval), což byl opravář TV přijímačů a měl malou dílničku ve skladu kulturních potřeb, s nímž jsme sdíleli budovu. A Karel tam často docházel. Debatovalo se o všem možném. Záviš tam trochu melouchařil a tak měl prima život. Slávek Šimek se z 5. roty odstěhoval do útvarové knihovny i s postelí, neboť byl oficiální knihovník útvaru a Doucha mu lezl na nervy tak výrazně, že podnikl tento přesun. A prošlo to. Doucha se prý naštval, když viděl Šimkovu hru, v níž účinkuje i jakýsi učitel Doucha (shoda náhod, hra je starší a dříve napsaná, než mu kapitán Doucha vstoupil do života) a je líčen tak, že jeho podoba s naším velitelem je překvapující. Tak šly alespoň řeči. Také jsme se občas scházeli v promítací kabině útvarového kina, ale podrobnosti a jména se mi už z hlavy vykouřily. Možná, že byli mezi nimi i budoucí hvězdy našeho pozdějšího show businessu. Určitým středobodem kultury u útvaru byl tzv. radiovůz, což byla skříňová V3S, uvnitř vybavená nějakou tou rozhlasovou a zvukovou technikou. Byl tam i magneťák SONET DUO.

Bydleli jsme v malé místnosti za PVSkou, což bylo velmi výhodné a málokdy se stalo, že různé nárazové kontroly zavítaly až sem.

Barák 5. roty byla jednokřídlová dřevostavba, myslím, že byla zděděná po wehrmachtu. Podlaha dřevěná, červeným hydrovoskem napuštěná a stále přelešťovaná. Vpravo od vchodu byla kancelář Douchova a staršinova, pak myslím byly již ložnice vojáků. Levé křídlo začínalo již zmíněnou PVSkou, pak další ložnice, sklad. Vzadu pak klasická žlabová umývárna a WC. Topilo se pevnými palivy, voda tekla studená. Prostě klasika, voják nesmí být rozmazlován.

Před barákem byla plocha, na které se konaly ranní i odpolední nástupy (tzv. bojové rozdílení). Kolem ještě nějaké pomocné budovy jako například baterkárna, možná i menší garáže. Celé to stavení bylo až v zadní části kasárenského areálu směrem k zadní brance a kompexu skladištních budov.

Jdu jednou takhle po buzerplace a koho nepotkám - Otomara Baxu, mého kamaráda a spolužáka z průmyslovky a jindy zase Petra Berkoviče (†2007 v Praze), spolužáka ze základky. Oba sloužili u rakeťáků, jak jsme jim potichu říkali. Jak byl ten svět malý.

Druhý rok na Ruzyni ubíhal pomalu, ale jistě. O některých dalších událostech či příhodách a lidech, hlavně pak o „skoro neslavném“ konci mého válčení za Lomského někdy příště a to již v pátém pokračování.