Vůně floxů a chuť angreštu…

Jak se u nás ševcovalo II

Máme tedy svršek připevněn ke kopytu, je pěkně napnutý, hladký, obroubený hustou řadou hřebíčků. Zde nutno připomenout, že správný švec používal kovové hřebíčky pouze jako pomocný prostředek a vždy je musel po dokončení určité operace všechny odstranit. Hřebíky byl „povoleny“ pouze u některých typů bot, třeba k upevnění poslední vrstvy podpatků (pryžový) u těžších bot.

Další operací bylo přišití tzv. rámu kolem obvodu boty, který pak spojoval svršek, výstelku a celoplošnou podešev v jednolitý celek. Rám byl úzký pruh (pásek) dobré kůže a přišíval se tzv. „dratví“. Dratev byl jakýsi provázek, který si švec připravoval sám z určitého počtu konopných vláken prosycovaných ševcovskou smolou a fortelným způsobem zkroucených. Výroba dratve byl obřad, na který jsem se rád díval. Táta si připravil potřebný počet (myslím, že jich bylo průměrně asi pět) a délku konopných vláken (byly to vlastně jakési konopné nitě nekroucené a smotané do klubíčka), kostku smoly, kliku u dveří a šikovné ruce. Zakrácený svazeček nití zaklesl za dveřní kliku a pečlivě ji prosmoloval za neustálého kroucení dlaní po horní straně stehna (svého). Výsledkem byl tuhý, zkroucený provázek, vonící po smůle a pevný k nepřetržení. Na oba konce vmontoval, čili zařadil do provázku štětiny nebo jehly (neměly ouško) a bylo hotovo. Šití bylo rovněž zdlouhavou a poměrně pracnou záležitostí. Táta musel obloukovitým ostrým šidlem propíchovat všechny vrstvy boty po celém obvodu a prostrčit vzniklou dírkou dratev a to oběma konci po sobě do stejné dírky a vytaženou dratev oběma rukama pěkně utáhnout. Vždycky to jemně křuplo, spíše vrzlo, jak se po sobě posunula kůže a nasmolená dratev. Slyším ten zvuk dodneška. Aby si nerozřezal ruce při utahování navlékal si na ně jakýsi chránič-rukavici. Aby byl vzniklý steh na podešvi neviditelný, vytvořil táta nejdříve z vnějšku po celém obvodě malou drážku, což samo o sobě bylo docela uměním. Steh se do drážky pěkně zatáhnul a po ukončení celé operace vnesl do drážky malé množství lepidla a naříznutý povrch kůže pěkně zpátky kladívkem zaklepal. Řez pak v závěrečné fázi „ozdobil“ nahřátým rádýlkem, což bylo malé ozubené kolečko, a to vytvořilo po zaklepané drážce ozdobnou tmavou stopu. I takovéto detaily musel švec ovládat.

Když byla bota ušitá, došlo i na podpatek nebo-li „kramflek“, který vytvořil táta opět z kůže přikládáním jednotlivých kousků kůže na sebe v takovém množství, aby výška korespondovala s celkovou nášlapnou plochou boty. Někdy se používal i pryžový hotový podpatek, který se přibíjel do připravených otvorů hřebíky. Samozřejmě tak, aby neprošel až do boty. Pak celou hranu podešve a podpatku nabarvil a za tepla pokryl teplým voskem v barvě obuvi. Vosk rozžehlil dalším nástrojem zvaným „ambos“, jichž měl celou sbírku podle tvarů žehlícího elementu. Pamatuji, že je měl všechny rozvěšené na malých hřebíčcích po stranách pracovního stolku - panklu.  Nástroje ohříval na malém lihovém kahánku, aby nebyly začouzené. Nu a bylo skoro hotovo. Boty ještě dočistil, doleštil a přišlo na skoro poslední operaci, což bylo vyjmutí kopyta pomocí zvláštního háku a potěhu. Uvnitř boty přebrousil, nebo-li přerašploval, chodidlovou část a vlepil na ni výstelku z jemné kůže, přesně vystřiženou podle tvaru vnitřku boty. Poslední operací bývalo zpravidla opatření obuvi šněrovadly a závěrečné přeleštění povrchu. A bylo hotovo.

Někdy se vyráběly boty tzv. „flokované“, neměly podešev šitou, ale „přibitou“ speciálními dřevěnými kolíčky, zvanými floky. Byla jistě i řada dalších druhů ručních technologií, které jsem neodpozoroval tak dobře, abych je zde přesně popsal. Během let se samozřejmě měnily i materiály, ale co zůstávalo, byla pečlivá ruční práce.

K výkonu svého řemesla používali ševci, tedy i táta, řadu jednoúčelových nástrojů. Některé jsem už jmenoval. Nejdůležitejší z nich byly obuvnické nože zvané „knejpy“. Byly to kované nože bez střenky, lehce ohnuté do oblouku. Střenku nahrazoval jakýsi kožený obal kolem neostré části nože. Knejpy měly rozličný tvar ostří, který si každý řemeslník přizpůsoboval a zbrušoval podle potřeby. Nože byly velmi ostré a při práci stále přibrušované buď jemným brouskem nebo ocílkou. Byla také předmětem určitých střetů mezi mnou a tátou, neboť jsem mu je neustále bral a řezal s nimi všechno možné. A to neměl rád. Kůže podešvová byla značně tuhá a aby ji bylo možné lehčeji zpracovávat, namáčel ji do vody a vlastně opracovával ji pak za mokra. Šidel byla také sbírka a s nimi byl příbuzný tzv. „půrek“, což byla krátká silnější ocelová jehla zabudovaná vyměnitelně do silnějšího držadla z měkčího materiálu, na který se kladívkem kleplo aby se vytvořil otvor pro zatlučení floku. To bylo docela umění. Táto používal hodně různé rašple, pilníky, brousky, kleště, speciální ševcovské kladívko s kulatým nosem, různé dírkovače, a …fidlovačku. To je taková kratší kónická hůl z tvrdého dřeva, hlaďounká s elipsovitým profilem. S ní se hladily a vyhlazovaly svršky i podešve, hrany bot ap. Říká se, že sloužila kdysi i k řešení sporů. Pokud docházelo k nějakým společenským třenicím, tak tu byl zase švec, který to rázně vyřešil. Nepamatuji se však, že by tento nástroj táta takto využil. Asi dříve a na vsích možná ano.

Švec potřeboval také různý pomocný materiál. O některém jsem již hovořil, tak připomenu jen některý další, který mi v paměti uvízl. Tak například různé druhy hřebičků od ocelových po ozdobné mosazné, různé cvoky, floky, kroužky do dírek pro šněrovadla, podkovičky ocelové na podpadky i špičky. Potřebné byly i ocelové jehly, které se navlékly na konce dratví, aby se lépe prostrkovaly šitým materiálem. Ke stejnému účelu používal táta i tzv. „štětiny“, což byly asi doopravdické prasečí štětiny, které se „montovaly“ přímo na konce dratví při jejich výrobě. Bylo zde i trochu chemie například klouzek, šťavelan draselný k bělení podrážkové kůže, různé vosky, barvy, trochu mýdla jako mazadlo pro šidlo. Důležitým nástrojem bylo i „prkno“, silnější dřevěná deska používaná k různému krájení a vyřezávání na podložce, pod panklem byla uložena silnější skleněná deska, spíše její část, sloužící jako  podložka k tzv. „šerfování“, tj. zeslabování různých botních prvků z kůže. K jemnému broušení povrchů podešví i okrajů bot používat táta s oblibou malé čerstvé úlomky skla, které si sám pomocí pilníku odlamoval z tabulky. Hranou tohoto nástroje dokázal nádherně srovnat a upravit povrchy. Ke stejnému účelu měl i sbírku skelného či smirkového papíru, jemuž říkal „glaspapír“. Krásné slovo, což? Jo, a nesmím zapomenout i na plochý obtahovací řemen, který občas přistál i na mém pozadí.

Zjevně překážející a neustále přemisťované byly ještě dvě pomůcky. Litinová třínožka, na jejíchž třech vrcholech byly pracovní plochy ve tvaru podrážky a dvou velikostí podpatků. Nutná věcička pro opravy. K té třínožce se váže krásná příhodička – něco jsem doma, určitě důležitého, kutil a k tomu jsem potřeboval právě tu třínožku a kladivo. Mocnými údery jsem docílil toho, že jsem jednu to nožku přerazil. Malér. Abych to napravil, vzal jsem tátovo lepidlo, zvané cement a nohu jsem nějak ke zbytku litiny přilepil. No, přilepil - drželo to, dokud se s třínožkou nic nedělalo. Při prvním použití se moje dílo zhroutilo a dobrý otec, kupodivu ihned, pochopil, že je to moje dílo. A tak měl potěh zase žně. Otec mě moc nebil, ale tohle ho v první chvíli asi dostalo. Třínožka, vlastně již dvojnožka, dále byla v jeho inventáři a ani se nesnažil sehnat jinou, celou. Usoudil jsem, že ji vlastně ani tak moc nepotřebuje.

Druhou pomůckou byl krásný velký kámen s hladkým povrchem, nevím už na co to bylo dobré. Snad na nějaké rozklepávání, narovnávání či jako kovadlinka, možná i jako zátěž při máčení kůže. Nevím, není už koho bych se zeptal.

Tak takhle se u nás doma ševcovalo. Pro nás to znamenalo, že jsme občas měli nové boty a že ty nošené byly pod dohledem zkušeného mistra. Táta nějak neuplatňoval známé pořekadlo, že „Kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa“. Potíž byla kolikráte ale v tom, že se obtížně sháněl potřebný materiál. Později bylo možné základní suroviny zakoupit v ŘEMPU (velkoobchod s řemeslnickými potřebami s maloprodejnou) a tak bylo na správku i na některé druhy obuvi materiálu relativně dostatek. Svršky bot většinou táta objednal u známých svrškařů, kteří asi měli nějakou tu zásobu usní z dob svého živnostenského podnikání. Stav se zhoršoval jak zásoby docházely a nastala doba, kdy táta nové boty již nevyráběl, soustředil se pouze na správky. Ještě později se dal na výrobu domácích pantoflí jednoduchého vzoru, na jejich vrchní část zpracovával kde co. Třeba i kůži ze starých aktovek ap. Měly velký úspěch a možná, že je někdo má dosud, jak byly trvanlivé. Tak si přivydělal trochu peněz na své cigarety a sem tam nějakou tu Plzeň u Jardy (?) v hospůdce Na Pískách. K jeho dílně přibyl někdy v roce 1964 silný šicí stroj SINGER, který máma zdědila po svém švagrovi Lojzovi, který byl krejčí a šil doma. Hlavně kabáty, zimníky ap., proto tedy odolný a výkonný stroj. Po smrti tety Mařky, jeho manželky, zbyly už jen dvě sestry a tak to malé dědictví si rozdělily. K nám tedy přišla ta Singrovka, kterou se daly ušít i jednoduché svršky, právě např. ty pantofle. Ona Singrovka měla svůj další osud. Po smrti rodičů (1976) jsme vše co po nich zbylo převezli k nám domů a za nějaký čas jsme hlavu stroje darovali panu Beranovi, což byl českobrodský komunální sedlář a čalouník, dříve živnostník. Tam asi dokonal svoji životní pouť. Z litinových nohou jsme měli svého času krásný stolek do kuchyně, nahoře s keramickou deskou ze stejných podlahovek, jako byla celá kuchyně. Pak ovšem nepřežil jednu zimu venku a zbyly z něho už jenom zase ty nohy. Stále čekají na své uplatnění…

Boty od dědy nemáme už žádné, snad někde, hluboko zasuty, jsou uloženy „kozačky“, které již vyšly z módy nebo nevyhovují svými rozměry. Prostě je to jako se vším, věci přicházejí a odcházejí. Jako my, lidé!

Táta zemřel v roce 1976 a s ním i pravděpodobně poslední švec z naší rodiny.