Děti majora Benka, aneb válčil jsem za Lomského V.
5. 3. 2014
Návrat z PŠ chemického vojska v Liberci (VÚ 3256) jsem popsal ve čtvrté části vzpomínání – Děti kapitána Benka, aneb válčil jsem za Lomského – část IV.
V tomto díle vzpomenu nějaké ty drobnější nebo větší příhody u ruzyňského útvaru (VÚ 9967), pokusím se o charakteristiky některých osob či „spolubojovníků“ s nimiž jsem sdílel něco přes rok základní vojenské služby.
Když jsme se vrátili s Ondrou Hercem k útvaru byli jsme sice ještě „bažanti“, ale tento náš statut už nebyl ani zdaleka tak nepříjemný jako před rokem, tedy v době našeho nástupu. Mazáci sice stále „vládli“, ale bylo zřejmé, že se jejich civil nezadržitelně blíží. Mimo nás „chemiků“ se postupně vracela další várka absolventů PŠ různého typu a odborností a tak se postupně jednotlivci dostávali ke svým budoucím funkcím. Od velitelů družstev až po různé odbornosti, kuchaři počínaje a „štábními poskoky“ – což nemíním nijak hanlivě – konče. Nastupovali také absolventi vysokých škol, kterým se podařilo ukončit „katedru“ a zkrátit si tak vojnu o jeden rok. Z toho všeho plyne, že na rotách byl relativní klid, u mě také proto, že jsem byl jedním ze zmíněných „štábních poskoků“ a to chemickým zbrojířem pluku, kterážto funkce nebyla obsazena, ač to tak bylo v tabulkách, vojákem z povolání. Tak to řešili zástupností vojákem základní služby. K tomu náležela k běžnému „žoldu“ i částka zástupného, což bylo v té době asi 200 Kč měsíčně.
Ubytování nám, jak zmiňuji v předchozím díle, zajistili u 5. roty, kde velel nechvalně známý kapitán Doucha. Hned zpočátku jsme si do oka asi nepadli, Doucha těžce nesl, že některé profese jeho „nájemníků“ mu nepřipadaly dost khaki a nejraději by své rotě říkal autorota. Celkem logické, autaři převládali a on sám prý přišel odkudsi od letecké armády, kde měl prý auťáky na starosti. Nás pár, co jsme patřili odborně pod nějakého toho „štábního náčelníka“ neměl rád vůbec. Takže nás obšťastňoval službami, co to nejvíce šlo, nepovoloval vycházky. Nejčastěji proto, že někde na chodbě zahlédl pavučinu a kdo za to mohl, byl chudák dozorčí roty a jeho pomocník. Jeho excesy v různých „zdržovačkách“ při ranním nástupu, kde se vykecával a vykecával, zase těžce nesli naši odborní náčelníci, v mém případě již major Milan Benek. Jednou si pro mě docela tvrdě došel (měli jsme zrovna nějakou důležitou inventuru skladů a z toho neměl nikdy žádný náčelník radost, zejména když asistovali lidé z nadřízených složek), vyvolal mě z řady a …odchod na pracoviště! Doucha chvíli měnil barvy, ale co mohl dělat? Nic. Ovšem mě si zapamatoval dokonale. Příhod tohoto typu bylo více a nejenom u mě. Na naše vzájemné „přátelství“ jsem málem doplatil na samém konci mého vojančení. Vzpomenu na ten dramatický konec později. O incidentu se Slávkem Šimkem, útvarovým knihovníkem, jsem se už zmínil. Ten zase spadal pod náčelníka přes kulturu a politiku a ten se hřál díky Slávkovým úspěchům se souborem VOJ na výsluní vojenské slávy tohoto útvaru a byl chválen. Jeho jméno mě už vypadlo z paměti. Nejlépe na tom byli kuchaři, ti vypadli z roty do kuchyně dávno před tím, než se Doucha dostavil do práce.
Opakem Douchy byl staršina roty nadrotmistr Bittner, s kterým se bylo možné domluvit a protože rozdělení služeb bylo v jeho povinnostech, šlo leccos udělat. Přesto jsem pár těch „dozorčích“ vyfásnul, většinou s následky výše uvedenými. Bittner byl takový menší zavalitý chlapík, ve své profesi se vyznal a s vojáky vycházel. Další důstojník na rotě byl nadporučík Novák, takový celkem neutrální, přátelský oficír, který záměrně neubližoval. Později chodil s kluky i na pivo. Ještě krátce k těm službám. Douchova rota zajišťovala, občas, službu tzv. lítačku. To bylo docela fajn a Bittner s naší trojicí vždycky počítal. Byl jsem to já a ještě dva kamarádi. Ráno v určený den jsme se dostavili na posádku na Náměstí Republiky ve vycházkovém a s osobní zbraní bez nábojů. Já měl v té době již pistoli, takže jsem se nemusel trmácet po určených trasách s těžkou osmapadesátkou, jako moji kolegové. Tam jsme byli poučení, vyfasovali červenou pásku a nějaké doklady a soupis tras. Trasy byly určené a zahrnovaly většinou ulice, kde byly více či méně známé podniky, u nichž se předpokládalo, nebo bylo notoricky známo, že jsou cílem vojáků a kde bylo potenciální nebezpečí problémů. Také jsme brouzdali chvíli na nádraží Praha Střed (dnes Masarykovo) a měli jsme kontrolovat vojáky, zda nejsou venku načerno, zda jsou řádně a předpisově ustrojení, mají v pořádku doklady apod. Celkem vzato byla to služba dobrá, nikdo nás nebuzeroval a hlavně – trvala jenom 12 hodin! O půlnoci jsme na posádce vše vrátili, podepsali a hajdy domů. Bittner nám totiž psal vycházky od půlnoci do půlnoci. Jednou, snad si to pamatuji dobře, na to nějak Doucha přišel a kolem půlnoci se v kasárnách zjevil jako duch. Naštěstí jsme tam všichni tři byli, nevím už dnes proč, ale dopadlo to dobře. Hned jak vytáhl paty, jsme vzali roha a vrátili se za 24 hodin. Služba to byla, jak zmiňuji dobrá, ale nohy jsme večer už necítili. Chodit stále po pražské dlažbě nebyl taky žádný med. Přestávku jsme měli snad jenom půl hodiny na oběd.
My všichni, kteří jsme obývali malý pokoj za PVSkou jsme byli docela izolováni od ruchu, který čas od času na rotě panoval. Byl jsem to já, Jarda Lehmann, Jarda Vincík a absík Mirek Hanák. Myslím, že jsme si rozuměli. Jarda Vincík se později přestěhoval někam na světnici řidičů, Mirek Hanák byl fajn kluk a rozuměli jsme si dobře. Když odešel do civilu, místo něho nastoupil Ing. Ivan Brdička. Nějak se tam také vecpal Jiří Carhoun, který mě do oka moc nepadl a já jemu asi také ne. Ivan byl synem akademika Brdičky a byl taky fajn. Bydleli v Praze v Lazarské ulici v poměrně rozlehlém bytě, který jsem poznal osobně. Ivan mi totiž zapůjčil na jeden víkend svoji kameru osmičku (ADMIRA 8 mm) a s tou jsem udělal svoje první filmové záběry v životě. U Brdičků byl docela binec, milostivá paní asi na úklid moc nebyla a otec – vědec. Co dodat. Ivan mě vyprávěl příhodu, kterou jsem slyšel i později v lidovém podání, že se stala vypravěči nebo jeho kamarádovi apod. Tak nevím. Ale Ivan na tom trval, že se tak stalo u nich doma. Musím předeslat, že Ivan Brdička byl docela silný kuřák. Jednou prý milostivá paní matka si sama (!) přepírala nějaký vzácný svetr v technickém benzinu a použitý benzin vylila pak do mísy WC. Ne zrovna dokonale to spláchla (benzin lehčí než voda!), dále nic nekontrolovala a v klidu odešla z domu. Domů přišel Ivánek a hned se usadil na WC. A jak jinak než se zapálenou cigaretou. Dokouřil a ještě žhnoucího vajgla odhodil pod sebe do mísy. Prej to byla taková šupa, že chvíli neslyšel a probral se až v porcelánových střepech a rozlité vodě. Více štěstí než rozumu, nic se mu nestalo, jen nějaké do pořezání od střepů. No nevím…
Běžné dny v Ruzyni byly pro mě celkem snesitelné. Většinu tzv. pracovní doby jsem trávil v kanceláři náčelníka Benka, kterému jsme říkali mezi sebou, tedy Ondra, já a Pavel Mádr, Benďa, kde mě zaměstnávala nějaká ta administrativa kolem skladu, vedení karet, odpisy spotřebního materiálu, který se přiděloval rotám za účelem nějakého cvičení (dělobuchy, slzáky atd.). Na rotách se prováděly občasné kontroly ostatního chemického a atomového vybavení rot, doplňovaly se do přístrojů baterie. Prošlé baterie se likvidovaly podle předpisu a musím přiznat, že tolik monočlánků jsem pohromadě nikdy neviděl. Podotýkám, že v té době byly suché baterie úzkoprofilové zboží. Benďa sdílel kancelář na štábu s majorem Forejtkem, který měl na starosti zbraňovou techniku, podobně jako my chemickou. Měl fámuluse, byl to voják z povolání, myslím, že se jmenoval rotmistr Bretschneider. Moc se ti dva nemilovali, což bylo, jak dále popíši, pro mě v jistou dobu přínosné. Mě Bretschneider nevadil, byl také veden neboli „byl ve stavu“ u 5. roty.
Pokud bylo teplo, trávil jsem dosti času v již popsaném skladu, kde bylo materiálu za moc peněz a měl v tom být pořádek. Snad i byl, jenom ten spotřebák občas falíroval, ale velitelé rot spotřebu bez problémů podepisovali a tak nakonec i ty ošidné skladové karty souhlasily se skutečností. A to bylo dobře. Funkce chemického zbrojíře v sobě zahrnovala i drobné opravy chemického materiálu jako např. opravy ochranných masek, protichemických a protiatomových přezuvek a obleků apod. Přístroje elektronické (v té době to byly především měřiče radioaktivity, průkazníkové přístroje na identifikaci BCHL (bojové chemické látky) nebo jiné složitější pomůcky elektromechanického rázu byly zasílány na opravu, dnes už ani nevím kam. Ve skladu jsem měl zcela novou polní dílničku chemického zbrojíře, což byly asi tři větší khaki bedny, které se daly rozložit v malý pracovní stůl (ponk) se svěrákem a řadou zásuvek s různými nástroji a náhradními díly. To se mi líbilo a poměrně často jsem ji využíval.
Ve skladu byla velká hromada protichemických rukavic, přezuvek, gumových obleků apod., na kterých jsme s Ondrou polehávali a debatovali. V zimě tam byla ovšem zima skoro jako venku, ve skladu byla sice kamna, ale vytopit tu haluznu nebylo možné a vlastně nebylo ani čím. Tak jsme se těšili na jaro a léto.
Vedle nás měl sklad kulturně politický náčelník, jméno jsem si nezapamatoval. Část skladu byla přehrazena a ve vzniklém prostoru měl malou dílničku Záviš Havelka, opravář televizorů. Televizory té doby byly černobílé a byly na každé rotě. A tak Záviš měl mnoho důvodů se v dílně zdržovat a také to dělal. Měl stále nějaké menší fušky, od výroby silových zesilovačů pro hudební skupiny až po malé miniaturní sluchátkové přijímače, v té době samozřejmě sestavované z klasických součástek. Těch bylo konec konců u útvaru dost, byli jsme vlastně spojaři. Docházel k němu Karel Černoch, pozdější významný interpret a dobrý zpěvák naší pop music a tak jsme se také seznámili. Karel obdivoval Závišovu zručnost v konstrukcích a myslím, že Havelka byl angažován i v Šimkově VOJ-i asi jako technik. O mnoho let později jsem se s Karlem Černochem setkal v Českém Brodě, kde koncertoval a tak jsme dali řeč a vzpomínku na Ruzyň. Záviš Havelka prý emigroval koncem 60. let, snad do Austrálie.
Závěrečná
Čas v Ruzyni plynul sice pomalu, ale přece. S ubývajícími dny a přibývajícími hodnostními frčkami jsme netrpělivě čekali na podzim roku 1964. Někdy na jaře 1964 přišel Benek se sdělením, že na MNO vymysleli akci, která měla umožnit všem vojákům základní služby, kteří vykonávali funkce (tabulkové) vojáků z povolání, povýšení do nejnižších hodností důstojnických a praporčických ještě v základní službě. Mělo to ovšem háček, což pro mnohé byl až „hák“ a sice, že musíme projít předepsanými zkouškami v rozsahu nějakých středoškolských maturit, pochopitelně ve vojenských odbornostech. Nemohli jsme si samozřejmě vybrat a tak jsme dostali nějaké to studijní volno, hromadu vojenských řádů a termíny zkoušek. Pro mě s Ondrou a Pavlem to byly zkoušky na „rotného“, u jiných kamarádů (zpravidla velitelů čet) pak zkoušky důstojnické na podporučíka. Stalo se a tak jsme jednoho dne zkoušky absolvovali a ti, kteří uspěli, se mohli „těšit“ na brzké povýšení. Ne snad, že bychom na to byli nějak zvláště hrdí, ale zjistili jsme si všechny výhody, které by nám toto mimořádné povýšení ještě do konce vojny přineslo. Povýšení se uskutečnilo, myslím, 9. května a s námi byla povýšena i většina absolventů. A nebylo to nevýznamné, i když v některých věcech ne úplně stejné jako u vojáků z povolání. Začali jsme přešíváním knoflíků na vycházkovém obleku, z khaki plastových na kovové stříbrné a zlaté, vyfasováním hvězdiček na výložky, odevzdáním vycházkové knížky a vyfasováním propustky do kasáren. Benďa z toho měl obrovskou radost, že jeho lidé takto uspěli. Mně zapůjčil svoji bundokošili (tenkráte ji vojáci ZŠ nefasovali), výstroják mě zapůjčil jednu kulatou čepici s odznakem (měli jsme jenom lodičky) a tak z původní vycházkové uniformy mě pro léto zbyly jen kalhoty, což venku bylo téměř nepostřehnutelné. Nastal čas, kdy jsme do kasáren chodili „do práce“, po ní pak, kdo byl Pražák, přímo domů nebo kamkoliv bylo libo v rámci nějakého daného okruhu a to vše bez nebezpečí kontroly lítačkami apod. Ona ta celá akce MNO byla novinka pro všechny, takže se všichni rozkoukávali a my měli prakticky volnost s tím, že do sedmi musíme být v kasárnách na pracovištích. Alespoň já s Ondrou jsme se tak chovali. Snad jenom jednou pro mě přijeli domů GAZEM v rámci nějakého cvičného poplachu, jinak celkem klid. Trochu řešili i naše stravování, zpočátku jsme dostali nějaké peníze, ale záhy to vyřešili oddělením prostoru v jídelně, abychom nebyli pohromadě s ostatními a peníze zarazili. Mě to celkem nevadilo, oběd jsem nějak ošidil a večeře byla už doma na Hanspaulce. Také nám dali trochu větší služné, neboli „žold“, který samozřejmě nedosahoval výše platu onoho hypotetického vojáka z povolání, pokud by byl. Takže vlastně armáda šetřila.
Září 1965 – opravdu konec?
No, skoro se to nepovedlo. Prsty v tom měl můj milovaný kapitán Doucha. Ráno, tuším, že to bylo 23. září 1964, dva dny před odchodem do civilu, mě Benďa povídá: „Tak, Kadle, kdy se budeme loučit?“ Já na to: „No, Milane, přece zítra, či snad ne?“ Benďa na to už bez obalu: „Ba ne, chlapče, zítra vyjde rozkaz, že se náš útvar zúčastní řepné brigády někde ve východních Čechách, odjezd bude asi hned potom, co zbytek půjde domů. A součástí rozkazu bude i to, že se některým druhoročákům prodlužuje vojna na neurčito! A ty seš mezi nimi, pojedeš tam jako velitel nějaké skupiny, snad někam ke Chlumci nad Cidlinou. Má v tom prsty Doucha.“Krve by se ve mně nedořezal. Vztek a smutek dohromady. Benek taky koukal vyděšeně, určitě mě to nepřál a určitý smutek v něm byl. Dal mi hned volno, rozjel jsem se domů a do Nymburka, kde v knihovně pracovala má nastávající. Noc, nelíbilo se to samozřejmě nikomu. Jedu navečer zpátky a ve vlaku naproti mně seděla paní se synem v mém věku a nějak se domlouvali jak cosi vyřešit. Moc pozornosti jsem jim nevěnoval, až skoro v Praze se nějak dohadovali, že když se bude ženit, tak to není možné a že to musí pochopit a že jako ať tam jede někdo jinej atd.
Dostavila se myšlenka, že něco zkusím. Buď to vyjde, nebo ne. Hned ráno jsem zašel za Benďou a říkám mu, že jsme to doma i se snoubenkou probírali a že se mám v prosinci ženit (to jsem ovšem ještě nevěděl) a že máme rozjeté práce v našem domku, příčky vybourané, omítky pryč, podlahy žádné a zima na krku… Tak nějak jsem to ze sebe vychrlil. Nevím, zda to bylo důvěryhodné, ale velký chemický náčelník zareagoval správně: „Tak jdem k veliteli pluku!“ Asi byli spolu zadobře, přijal nás hned (podplukovník nebo snad plukovník Jíra), vyslechl mé argumenty a řekl něco jako že je mu to jedno, kdo pojede a že si tedy musím sehnat náhradu. První fáze dobrá, horší byla ta druhá. Sehnat někoho, kdo by to za mě vzal. Vzpomněl jsem si na rotmistra Bretschneidera, který mě po tom nešťastném rozkaze povídal, že mě jako závidí, že by tam rád jel. Byl totiž, myslím, přímo z Chlumce nad Cidlinou. Tak jsem za ním zašel a dohodli jsme se s tím, že jeho nadřízený major Forejtek, zbrojní náčelník, s tím bude souhlasit. A zase Benek zapracoval. Šli jsme ihned za jeho kamarádem majorem Forejtkem, zbrojířem, se kterým sdílel kancelář a s kterým jsem se i já už dobře znal a celou věc jsme mu vysvětlili. Nebyl žádný problém, naopak jsem měl pocit, že se svého fámuluse rád na čas zbaví. Nastala fáze třetí: dostat celou věc s výměnou do plukovního rozkazu. Cesta vedla k majoru Zinkovi, náčelníkovi štábu, který platil za obávaného důstojníka, ale který se v této mé záležitosti projevil jako člověk. Dokonce nám připomněl, že může být problém s Douchou (asi věděl své) a že si to sám vezme na starost. A to hned. Šli jsme k nám na rotu, kde kluci už pobíhali v civilu a útrpně na mě koukali. Major Zinek vešel do kanceláře k Douchovi, chvíli tam na sebe řvali a pak Zinek odešel a vylezl Doucha, nevraživě na mě pohlédl a vyrazil ze sebe cosi, jako že mám Lehmannovi odevzdat výstroj a zabouchnul dveře. Takže jsem to všechno sbalil, dal do skladu a ještě v uniformě jsem s kluky opouštěl ruzyňská kasárna a upaloval k tramvaji a domů pro civil. A hned zase zpět do Ruzyně odevzdat poslední zbytek munduru barvy khaki…
A tak pro mě skončilo dvouleté působení ve Varšavské smlouvě. Ne nadlouho. Za dva roky jsem už mazal na mimořádné cvičení, ale to je již jiný příběh…
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den,já jsem syn majora Benka,táta zemřel v roce asi 2003 jmenuji se LUDVÍK a bratr MILAN,máme ještě sestru z druhého manželství Śárku,takže my jsme děti MILANA BENEKA.
Karel Boček - Re: Děti majora Beneka
Díky za Váš komentář. Omlouvám se, že reaguji až po tolika letech, nějak jsem si Vašeho komentáře nevšiml. Jsem moc rád, že Váš otec, major Milan Benek, mě v mnohém vojnu ulehčil a jsem mu za to velmi vděčný. Zejména za ten popisovaný závěr mého vojančení. Ještě jednou mé srdečné díky a pozdravy všem jeho potomkům. Měl jsem ho rád. Zdraví KB
Mirek - VÚ 9967 1974 - 1976
Rád jsem si zavzpomínal na vojnu v Ruzyni. Vzpomínám , však jen na to dobré (a nebylo toho mnoho). Major Benek patří mezi ty lepší vzpomínky.Já, ač starší mechanik směrové stanice jsem se nějakým záhadným způsobem dostal na měsíční kurs chemiků, který se odbýval na štábu pluku. Byl to měsíc, bez buzerace a s vlídným zacházením , ukončený opušťákem .Ten opušťák se na mne nevztahoval, protože jsem před tím měl konflikt s jedním zeleným mozkem který byl záklaďák jako já. (To bylo to horší z vojny.) Ale protože jsem pražák tak mi ta delší vycházka tolik nescházela. Majoru Douchovi jsme se vyhýbali všichni, protože na nej se vztahovala známá poznámka o srážce s blbcem. Vždyť o něm se původně mluvilo v povídce Š+G "Jak jsme chovali užitečné zvíře" a po Douchvě stížnosti se změnil na majora Ticháčka. Oficiálně se tvrdilo, že to není pravda, ale ti co Douchu znali věděli své.
PS Myslím, že pluk měl číslo 59.
Čas u nás doma
Kde se právě čte Vůně…
Toplist
Portrét
Oblíbené odkazy
- Pozitivní noviny
- O Kájovi Maříkovi
- Dokumenty doby
- Ahaswebovy noviny
- České vlastenecké stránky
- Britské listy
- Neviditelný pes Ondřeje Neffa
- Ne(na)pravid(t)elný deník
- Astonova stránka
- Dcera svého otce
- Blog Karla Pacnera
- Lidé na Českobrodsku
- Paměť národa
- Základní stránky spolku DCERY 50. let
- Vytvořte si vlastní rodokmen
- První internetové muzeum Franze Josefa I. a věcí souvisejících
- Oficiální web města Bystré u Poličky
- Oficiální web Hartmanic
Archiv
Statistiky
| Online: | 1 |
|---|---|
| Celkem: | 372513 |
| Měsíc: | 3365 |
| Den: | 217 |
Benek - Děti majora Beneka