Jdi na obsah Jdi na menu

Breindl Petr

9. 1. 2013

Na vojně
aneb zápisky desátníka absolventa…

 

 

breindl-petr_vyrez.jpgO roční vojenské službě jsem si nedělal žádné iluze, oprávněně jsem cítil, že to nebude žádná selanka jako na katedře. Nastupoval jsem proto v pondělí 10. září (1962?) do vlaku ve velmi chmurné náladě. Trochu se mi nálada zlepšila, když při přestupu v Chomutově jsem se potkal se spolužáky Petrem Kropáčkem, Otou Marklem a ještě jedním, kteří tak jako já rukovali do Karlových Varů. Aspoň jsem v tom nebyl sám.

            Našli jsme kasárna ve Dvorech vedle továrny Moser, tam nás ale zpočátku nikdo nechtěl, první hodinu vojny jsme strávili vyhříváním na sluníčku před branou. Pak nás ale přece jen odvedli dovnitř a hned jsme poznali, jaké požehnání bylo absolvování katedry. Žádný křik, žádné honění, žádný holič, žádná buzerace, nic z toho, co jsme znali z vyprávění. V poklidu jsme vyfasovali mundúry a další propriety, dostali přidělenou ložnici a potřebné informace, o ostatní jsme se museli postarat sami.

            Octli jsme se v rotě chemické ochrany začleněné do pozemního vojska. ubytováni jsme byli v přízemním dřevěném baráku, o jehož izolaci proti zimě jsem si nedělal iluze. Výhodou byly malé místnosti. Jak jsme brzy zjistili, podmínky byly silně nestandardní, protože celý pluk se měl účastnit velkého cvičení Varšavské smlouvy, které mělo vypuknout v nejbližších dnech a ani nejvyšší velitelé neznali nic bližšího. Nebyl proto čas na jakoukoliv buzeraci nebo ostřejší výcvik, jen se čistilo a připravovalo. My nováčci jsme byli pověřeni slepováním obrovských map pro potřeby štábu. Bylo mi sice divné, proč připravujeme mapy okolí Stuttgartu, ale moudře jsem si pochyby nechal pro sebe.

            Očekávané cvičení bylo vyhlášeno ve čtvrtek, u nás byl ale ještě dva dny klid. Vypuklo to v sobotu dopoledne. V 10 hodin byla vyhlášena bojová pohotovost 1. stupně, o hodinu později mobilizace pro celý okres Karlovy Vary. Vyrazila auta k branám podniků a když v poledne odhoukali konec směny, dělníky vycházející z bran nakládali a odváželi do kasáren. Tolik šťavnatých nadávek na vojnu, jako tehdy odpoledne na dvoře kasáren, jsem nikdy víc v životě neslyšel.

            Večer nervozita vrcholila, lampasáci lítali jako splašení a stále kontrolovali, zda je všechno připraveno. Byl vydán rozkaz spát v uniformách, který jsem nesplnil. Dobře jsem učinil, nestalo se nic a v neděli ráno jsme v pohodě vstali k snídani. Byla to divná neděle, všichni lampasáci v kasárnách, nikdo nesměl ven ani z baráku, každou minutu se čekal poplach. Povídali jsme si a hráli karty. Odpoledne jsme už mohli na dvůr, kde pomalu utichaly nadávky záložáků. Seznámil jsem se s jedním z nich, nadšeným klavíristou, který v jakési klubovně našel klavír a donutil mne hrát s ním čtyřručně.

            Večer opět rozkaz spát v mundúrech, opět se nic nestalo. Po snídani jsme vytáhli karty, pak lampasákům došlo, že je pondělí a že bychom měli něco dělat. Vymýšleli si tedy různé šaškárny, tak jsme proflákali den i celý zbytek týdne v marném očekávání poplachu. V sobotu pustili naverbované záložáky domů, naposled jsme slyšeli jejich nadávky. Večer zase rozkaz spát v uniformách a zase se nic nestalo. Když v klidu nastalo i pondělí, docházeli jsme k přesvědčení, že ani nikam nepojedeme. Mýlili jsme se.

            V úterý po obědě přišli lampasáci, abychom se připravili, že v 5 hodin se vyjíždí. Měli pravdu a vše proběhlo perfektně. V 16.30 jsme nastoupili do aut, v 16.55 šoféři natočili motory, v 17.00 byl vyhlášen poplach a v 17.02 zbyly v kasárnách jen stráže. Po krátké zastávce u přehrady Březová jsme se utábořili v lese kdesi u Bečova. První výstup do tmy byl trochu děsivý, ale rychle jsem si zvykl. Mým úkolem bylo hlídat radiační situaci. Oblečen do těžkého protichemického oděvu jsem nesl jakýsi přístroj, o jehož funkčnosti jsem měl vážné pochyby, chodil po táboře, tvářil se důležitě, před lampasáky mačkal knoflíky a soustředěně zíral na stupnici. S kolegou jsme se střídali po 4 hodinách, ve volnu jsem zjistil, že protichemický oděv je báječná ochrana proti chladu noci a bez dalšího jsme se krásně vyspal na zemi pod smrčkem. Jídla z polní kuchyně bylo dost, nic mi nechybělo.

            Ještě celé dopoledne jsme strávili na místě, po obědě jsme sbalili tábor a jeli zpátky do Karlových Varů. Myslel jsem, že cvičení končí, ale městem jsme jen projeli a znovu se utábořili někde u Děpoltovic. Tentokrát jsme měli sledovat atomové výbuchy. Instalovali jsme na pasece nejnovější vojenský vynález proti atomovým bombám UPP1 (úhloměrný přístroj pozorovací, úhloměr na podnožce, který dokázal shodit sebeslabší vítr) a lehli si k němu do trávy.

            Klid až do dopoledne, kdy jsme zaznamenali jakýsi ruch v táboře. Zachovali jsme klid, až kdosi přiběhl: „Vy nic nevíte? Hodili na nás atomovou bombu, rychle pryč!“ Skočili jsme na auta a snad stokilometrovou rychlostí ujížděli kamsi k Sokolovu. Pak jsme asi 2 hodiny stáli na lesní cestě, okukoval nás generál, a pak jsme se vrátili do kasáren. Toto cvičení ve mně jen utvrdilo názor vytvořený již při u kapitána Kamenického, že válka asi vypadá jinak a do konce vojny jsem jej nemusel změnit.

            Po cvičení měl začít normální vojenský život, moc jsem jej ale neužil. V pátek jsem si ještě vyšel do města, dokonce jsem si zahrál šachy, v sobotu mi velitel oznámil, že jsem přeložen do Příbrami. Neměl jsem zvláštní námitky, Karlovy Vary mi moc k srdci nepřirostly, rozloučil se s kamarády, řekl si „nový měsíc, nové město“ a v pondělí 1. října jsem seděl ve vlaku směr Příbram.

            Přijala mne tam mohutná nevlídná budova kasáren Balonka. Příští den ráno mne odvezli na velitelství armády na Zdaboři, kde jsem se dozvěděl, co mne čeká. Ač stále vojín dostal jsem funkci důstojníka, jejíž mnohoslovný název jsem si do konce příbramského pobytu nezapamatoval a smysl nepochopil. Mým nadřízeným byl kapitán Kural, příjemný starší člověk, s nímž jsem dobře vycházel. Seděl jsem s ním v kanceláři a v podstatě mu dělal zástupce. Méně příjemný byl jeho nadřízený major Blaho, musel jsem si na něj dávat pozor. Kancelář měla ústřední topení, nic mi nechybělo. Pracovní doba byla od 7.30 do 16.30 hod. s polední přestávkou, o to, co dělám po službě, se nikdo nestaral.

            Můj den vypadal takto: spal jsem v Balonce v ložnici pro asi 20 lidí. Po budíčku jsem se umyl, oblékl, protáhl se mezi vojáky na rozcvičce ven a šel pěšky přes celé město na Zdaboř. Na Zdaboři jsem si odseděl své v kanceláři, v poledne byl i čas na procházku venku, odpoledne jsem buď pobyl v důstojnickém klubu na Zdaboři nebo se prošel městem a večer jsem se vrátil do Balonky. Zajímavé je, že vůbec si nevzpomínám, jak jsem se stravoval, zřejmě na Zdaboři. Rozhodně jsem hlady netrpěl.

            V sobotu se končilo v poledne. První víkend jsem usoudil, že jsem tu ještě tak málo znám, že mne nikdo nebude postrádat a odjel na černo stopem domů. U maminky jsem se pořádně najedl, vyspal se ve své posteli a v neděli odpoledne se vrátil do Příbrami. Na bráně někdo měl řeči, ale nic z toho nebylo. Druhou neděli jsem byl na mši na Svaté Hoře a pořádně si prohlédl město.

            Pak se vše změnilo. Jednou večer, právě když jsem šel spát, rozlehlo se kasárnami pískání: bojová pohotovost 2.stupně. Okamžitě nastal obrovský zmatek, vojáci pobíhali sem tam, postupně se sjížděli lampasáci. Neměl jsem potuchy, co to pro mne znamená, vyhledal jsem kolegu, který tak jako já pracoval na Zdaboři, ten také nevěděl nic. Nakonec jsme našli velitele roty, u něhož jsme byli ve stavu, ten řekl: „To se vás netýká, jděte spát!“ Ale jen jsme zalehli, hned na nás někdo vletěl: „Co tady chrápete? Je pohotovost!“

            Mezitím nové pískání: bojová pohotovost 1. stupně. Zmatek se stupňoval, znovu jsme vyhledali velitele a znovu dostali stejný rozkaz. Pokoušeli jsme se někam zalézt, ale ať jsme bili ve sklepě, na půdě či v jiné díře, vždycky nás někdo vyhnal. Byla již půlnoc a zmatek neutichal. Sebrali jsme se a odešli spícím městem na Zdaboř. Tam nás uvítal major Blaho: „Co tady děláte? Máte spát v kasárnách.“ Když jsme mu vysvětlili situaci, dovolil nám vyspat se v kanceláři na stole. Alespoň jsme se dozvěděli, co se děje: vypukla kubánská krize, hrozí jaderná válka.

            V práci se nic nezměnilo, ale s touláním po městě a okolí byl konec. I pěší cesty do Balonky byly nevítané, přinesl jsem si tedy potřebné na Zdaboř a většinu nocí trávil v kanceláři. Byla to nuda, ale k přežití.

            Poslední dny měsíce října jsem prožil v napětí, stále se mi vtírala předtucha „nový měsíc, nové město“. V podstatě byla vojna v Příbrami idylická, neměl jsem zájem na změně, i když jsem tušil, že idyla nebude trvalá. S ulehčením jsem tedy vydechl, když nadešel první listopad, klidný šerý zimní den, aniž se cokoliv stalo. O to větší byl šok odpoledne. Otevřely se dveře kanceláře, vstoupil kapitán Kural a za ním můj kamarád Ota Markl se zbrusu novými nudlemi svobodníka. Než jsem nabral dech, abych jej přivítal, zmrazil mne kapitán. „Jste převelen do Liberce, odjezd okamžitě. Předejte vše soudruhu svobodníkovi, za půl hodiny ať jste pryč!“

            Byla to těžká rána. O chemickém praporu v Liberci jsem slyšel leccos a nebylo to nic pěkného. Ale dělat se nedalo nic. Získal jsem aspoň pár novinek z Karlových Varů, odjezdu odtamtud jsem rozhodně nemusel litovat. Jen jestli to v Liberci nebude ještě horší. S odjezdem okamžitě to nebylo tak jednoduché, končila pracovní doba a nepodařilo se vybavit všechny papíry, noc jsem strávil ještě na Balonce a až před polednem jsem seděl ve vlaku vybaven rozkazem hlásit se nejpozději 3.11. v 06.00 v Liberci.

            Když v šest tak v šest, nebudu spěchat, řekl jsem si a zajel jsem si chvíli oddechnout domů. Bylo to příjemné, ale krátké. Jelikož byl pátek, napadlo mne zůstat do neděle, patrně by se přes víkend po mně v Liberci nikdo nesháněl, ale mátla mne stále trvající bojová pohotovost, nějaký pitomec by mne mohl pohnat k prokurátorovi pro narušení bojeschopnosti armády.

            Proto jsem se o půlnoci rozloučil s maminkou a nočním vlakem odjel do Liberce. Vlak byl přetopený, výfukové plyny pronikaly dovnitř, spát se nedalo a když jsem se ve 3 hodiny ráno vypotácel z nádraží do mrtvého města, byl jsem fyzicky i psychicky na dně. Dobří lidé mi řekli, že mám jít podle tramvaje až k lázním, pak doleva. Mechanicky jsem vyrazil podle kolejí, naštěstí vedly s kopce. Náhle k mému obluzenému vědomí dolehl jakýsi rachot, po chvíli jsem pochopil, že za mnou přijíždí tramvaj. Neměl jsem potuchy, kde je zastávka, ale tramvaj u mne zastavila a řidič mi nabídl svezení. Rád jsem přijal, ten dobrý muž mne dovezl až k lázním a ukázal cestu do kasáren.

            Tam mnou šoupali sem a tam, až mi někdo ukázal nějakou postel, do níž jsem zapadl. Připadalo mi, že jsem sotva zavřel oči, když mnou kdosi zatřásl a ozval se řev: „Co tady chrápete? Už máte být na rozcvičce!“ Obraz, který jsem spatřil po otevření očí, jsem si po letech připomněl, když jsem v Černých baronech četl o svobodníku Halíkovi. Naštěstí tento frajtr po chvíli pochopil, že nejsem jeho podřízený a nechal mne na pokoji. Bylo 6 hodin a byl jsem na světnici přeplněné postelemi, z nichž se valily polonahé postavy ven. Bylo mi jasné, že tady mi štěstí nepokvete, oblékl jsem se a se všemi proprietami vyšel ven.

            Scéna, kterou jsem spatřil, byla přímo apokalyptická. Rozlehlý dvůr byl ponořen do tmy, rozředěné jen několika žárovkami. Míhaly se tam čety vojáků poháněných řevem poddůstojníků. Věděl jsem, že někde je jeden můj kamarád a postupně jsem se k němu doptal. Když jsem otevřel dveře, ocitl jsem se v jiném světě. Malá světnice se dvěma postelemi, na jedna prázdná, na druhé spal můj kamarád. Když zjistil příčinu vyrušení, zavrčel: „To jsi ty? Lehni si a spi!“ Nenechal jsem se dvakrát pobízet.

            Vzbudil jsem se za bílého dne, kamarád mi ještě sehnal snídani. Pak představování na štábu, byrokracie, odchod na rotu, zařazení, poučení, když všechno bylo hotovo, bylo poledne, lampasáci zmizeli, většina vojáků kamsi zmizela a začal víkend. Ocitl jsem se v poddůstojnické škole, kde ještě nebyli žáci. Zabírala celé patro rozlehlé budovy, kde byly 4 velké ložnice pro asi 50 lidí a několik menších místností, kde byly kanceláře a sklady. Všude byla velká jednoduchá okna s mohutnými škvírami. Vytápění kamny, zatopit se smělo po rozkaze v 17 hod., při večerce musela být kamna vymetená. Jen v neděli se smělo topit celý den. Tudíž všude vlezlá zima, zejména když jsem byl zhýčkán ústředním topením. Jako umývárna sloužily žlaby na chodbě, voda samozřejmě jen studená.

            Velitelem roty byl nadporučík Poláček, člověk dbající na pořádek a kázeň, spravedlivý, neměl zájem na buzeraci nebo šikanování, dobře jsem s ním vycházel. Horší to bylo s jeho zástupcem poručíkem Brožem, byl to mladý samolibý kluk, na konflikty s ním jsem nemusel dlouho čekat a poznamenaly většinu času mého pobytu v Liberci. Staršinou roty byl praporčík Krupička, starý pán, s nímž jsem se později velice sblížil. To byli všichni vojáci z povolání na rotě. Pak tam bylo asi 15 poddůstojníků a vojínů - budoucích velitelů a instruktorů školy, mých kolegů, dobrých kluků, s nimiž jsem dobře vycházel.

            První dny jsem na tom byl psychicky velice špatně. Ven se nesmělo, těch pár lidí se v ohromných prostorách ztrácelo, nuda, zima. Obrat přineslo slavné výročí, nikdy jsem nebyl velkému Leninovi tak vděčný za výstřely z Aurory jako tehdy. Moci vyjít z kasáren, byť jen v slavnostním průvodu, vidět lidi, normální život, velice mne to osvěžilo. Další 3 dny jsem byl jmenován velitelem vozu, který vozil materiál na stavby v Liberci. Byl jsem venku, bavil se s civilisty, poznal město a odevšad jsem viděl lákající hřebeny Jizerských hor. I počasí se zlepšilo, vanul vlahý vítr, chvílemi svítilo slunce, dal jsem se dohromady.

            Neděle byla tvrdě pracovní. Mým kolegům se podařilo přesvědčit Poláčka, že by nebylo vhodné, aby velitelé čet a další poddůstojníky spali spolu s žáky školy a dosáhli souhlasu se zřízením poddůstojnické světnice. Podmínkou bylo, že všechny práce si uděláme sami. Po snídani jsme otevřeli jeden sklad, evidované harampádí přenesli do jiných skladů, zbytek vytahali na půdu nebo do sklepa, oškrábali špínu ze stěn a podlahy, vybílili, podlahu vyčistili a natřeli, umyli okna, přitáhli postele, stolky, kamna a další vybavení a před půlnocí jsme uléhali v novém prostředí, v němž jsme v relativním pohodlí pak přečkali zimu. Při té práci jsem se také dobře seznámil s mými budoucími kolegy.

            Pak přišli žáci a začalo být živo. Stal jsem se velitelem čety čítající 44 mužů. Byl jsem z toho značně vyplašený, nikdy jsem neměl touhu někomu poroučet, navíc v záležitostech, o jejichž pitomosti jsem byl přesvědčen. Naprosto jsem neměl chuť někoho buzerovat, na druhé straně jsem neměl chuť si nechat hochy přerůst přes hlavu. Naštěstí jsem měl vynikajícího zástupce, Tondu Tureckého, který školu absolvoval v minulém roce a věděl tudíž, jak to chodí, velice mi pomohl. Také bylo znát, že do školy vybrali lidi s určitým stupněm inteligence, nebyl tam vyslovený hlupák nebo darebák. Tak se mi podařilo nějak vším proplout bez větších průšvihů.

            Nikdy jsem nelpěl na hodnostech a proto mi nevadilo, že v rámci přesunů se zapomnělo na mé povyšování. Přesto jsem ale začínal pociťovat nenormálnost situace, kdy jako vojín velím četě a mezi mými podřízenými jsou i tři svobodníci. Nechtělo se mi doprošovat se u lampasáků, zvolil jsem jiný postup. Když byl pořadový výcvik, nechal jsem napochodovat četu před štáb a tam jsem je učil podle řádů zdravit. Zvolal jsem „Nazdar soudruzi!“ a oni odpověděli „Zdar soudruhu vojíne!“ Zřejmě pochopili můj záměr, i bez povzbuzování řvali až se okna třásla. Samozřejmě jsem musel přehlédnout jejich pochechtávání. Za týden jsem byl svobodníkem a ještě v prosinci jsem přišíval druhou nudli.

            Pak konečně skončila bojová pohotovost a bylo možno chodit na vycházky. Měl jsem volný režim, pokud jsem neměl službu, mohl jsem ven prakticky denně. Vycházky byly od 17 hodin, v neděli od 14 hodin. Jednou jsme byl polapen při pokusu opustit kasárna v 16.57 hod. a zahnán do trestního komanda, jinak ale jsem mohl odcházet dřív i o několik hodin bez problémů. Spíše se hlídaly večerní příchody, ale touhu přetahovat jsem nikdy neměl.

            Při první vycházce jsem se prošel po městě, dal si večeři a pak zašel do kina. Po představení se mi ještě nechtělo do kasáren, šel jsem pěšky až na konečnou tramvaje a dále do lesů. Jizerské hory mně přitahovaly neskutečnou silou. Nerad jsem se vrátil. Při dalších vycházkách jsem našel šachový klub, kde jsem mohl hrát šachy, mimo klubové dny jsem chodil do kavárny Pošta, kde také měli šachy a nějaký soupeř se vždycky našel. Hospody a tancovačky jsem nevyhledával.

            V paměti mi utkvěla neděle 2.prosince. Nádherný slunný den, od rána lákaly hřebeny Jizerských hor, blízké jako by na dosah ruky. S propustkou od 14 hod. jsem bez problémů prošel branou již o půl desáté a rovnou do hor. Stoupal jsem stále výš, stále více jsem se bořil do sněhu, slunce stoupalo také, víc a víc odhalovalo krásu hor. V poledne jsem byl u Bedřichovské přehrady. Bílé ticho pod modrou oblohou, jen občas se mihnul lyžař, neskutečná nádhera. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že zima na horách je nejkrásnější právě v prosinci.

            Toho dne jsem si Jizerské hory zamiloval. Ještě několik hodin jsem chodil po horských cestách, až za soumraku jsem se vracel do města po Harcovské silnici, před sebou nádhernou siluetu Ještědu. Večer jsem došel ke kostelu právě když se scházeli lidé, po téměř dvou měsících jsem se zase zúčastnil mše. Byl to pěkný den.

            Osmnáctého prosince poprvé klesla teplota pod -20°C a kruté mrazy trvaly s krátkými přestávkami až do konce března. Ještě před vánocemi vyhlásil velitel roty zákaz používání vody při úklidu poté, když se málem zabil na čerstvě umyté podlaze proměněné v kluziště. Zákaz byl svědomitě dodržován do konce června. Kýbl a hadr vystřídala lopata, nezřídka dokázal vítr za noc nafoukat zavřenými okny na chodbu půlmetrové závěje. V umývárnách musela neustále téci voda, z kohoutků visely dlouhé rampouchy.

            Ani za těchto krutých podmínek nebyly zmírněny předpisy pro topení, v světnicích byla neskutečná zima. I v naší poddůstojnické světničce, kde se tak přísně nedodržovaly, jen zřídka kdy stoupla teplota nad 15°C. Nejhorší byla teoretická příprava, v učebnách se zatápělo jen krátce před výukou a teplota tam byla kolem nuly. Bylo dobré, když jsem byl vyučující a mohl sedět v koutě za kamny.

            Jediné místo kasáren, kde bylo teplo, byla basa. V malých celách se dodržovala řády předepsaná teplota 18°C. Tehdy vojáci přistižení při nějaké nepravosti vždycky doufali, že budou potrestáni vězením po službě a ne zaraženými vycházkami. Popularita basy ještě stoupla v lednu, když se tam podařilo propašovat jakousi děvu lehčích mravů. Celá kasárna o tom věděla, vojáci ze všech rot tam chodili na návštěvu, přesto se to neprovalilo a děva tam vydržela více než týden.

            Jedenkrát za týden se konalo hromadné koupání. Jednou jsem se tam vypravil se svou četou. Vešli jsme do nevlídného betonového sklepa s věšáky, kde bylo asi 10 stupňů mrazu, na podlaze zmrazky, na stěnách jinovatka. Tam jsme se svlékli a nazí přešli do sousední kobky, stejně nevlídné a stejně studené, kde nebylo nic než sprchové růžice na stropě. Nějak tak jsem si představoval plynové komory v Osvětimi. Tam jsme poskakovali na ledu a zahřívali se peprnými vtipy. Pak náhle začala téci ze sprch vařící voda. Zážitek k nezaplacení, nikdy jsem jej neopakoval. Naštěstí jsem objevil, že v městských lázních mají saunu. Sice rovněž neútulnou, ale bylo tam rajské teplo. Často jsem tam chodil se ohřívat. Také v šachovém klubu a v Poště bylo příjemně teplo.

            Poslední den roku byl prvním dnem mé války s poručíkem Brožem. Poláček nám původně všem slíbil vopušťáky (VOP - volno k opuštění posádky), buď na vánoce nebo na Nový rok. Mně na vánocích tolik nezáleželo jako ostatním, vybral jsem si volno na Nový rok. Den před odjezdem přišel Poláček, že velitel praporu vopušťáky zakázal, náhradou nám dá vycházku 31.12. od 4.00 do 24.00  1.1. od 0.00 do 24.00. Nedalo se nic dělat, řekl jsem si ale, když pojedu rychlíkem v 5.30 ráno, mám vlastně dva dny volno.

Domluvil jsem si s dozorčím, že mne v 4.30 vzbudí a šel spát. Probuzení ale bylo jiné. Bojový poplach! První myšlenka byla, že ranní odjezd je v trapu, ale pohled na hodinky mne uklidnil, bylo teprve půl třetí. Zatím co bojové jednotky vyjížděly, pro nás poplach znamenal obvykle sbalit si plnou polní a asi hodinu sedět ve sklepě. Tak to probíhalo i tentokrát, krátce před čtvrtou jsme byli zpátky. Právě jsem si říkal, že půjdu rovnou na nádraží, když se přiřítil Brož jakožto dévéťák (DVT - dozorčí vojskového tělesa): „Okamžitě jeďte vystřídat stráž na letiště!“

            Pokusil jsem mu vysvětlit situaci, aby tam poslal někoho jiného, odpovědí byl jen řev. Neudržel jsem se, řekl mu něco ostrého, on zařval cosi o prokurátorovi a už jsem seděl v autě směr letiště. Brožova nervozita ovšem byla oprávněná, jak jsem pak zjistil, původní stráž při poplachu prostě odjela se svojí rotou a sklady naplněné vojenskými důležitostmi byly ponechány na pospas diverzantům a špiónům. Od toho dne jsem využíval každou příležitost provést Brožovi nějakou poťouchlost a on zase se mi dost vozil po hřbetě. Válka neušla pozornosti ostatních lampasáků a většina fandila mně. Zejména Poláček dbal na to, aby nedocházelo k nějakým výstřelkům.

            Zima měla i některé pozitivní stránky, například mne naučila vážit si fyzické práce. Stačí si představit situaci: neděle ráno po snídani, venku fujavice, -10°C, všichni na postelích, v kamnech hučí. Vtom jsem dostal rozkaz: „Vezměte si 30 lidí a jeďte na nádraží odklízet sníh!“ Zatrnulo mi, neměl jsem námitky proti tomu vypadnout z nudy kasáren, ale jak zvednout tolik vojáků. Nevycházelo mi nic lepšího, než vybrat z každé čety 10 vojáků a dát jim to rozkazem, přesto ale jsem zkusil zajít ke své četě a oznámil jsem: „Hledají se dobrovolníci na odklízení sněhu na nádraží!“ Efekt byl nečekaný, nemusel jsem ani k dalším četám a za čtvrt hodiny jsem odjížděl s 35 lidmi. Na nádraží zasypaném sněhem bylo dobře. Měli jsme tam teplou místnost, kde nám železničáři vařili čaj, oběd nám dovezli z kasáren, přísun piva jsme zorganizovali z blízké hospody. Jako velitel jsem měl právo sedět u kamen, přesto jsem raději vzal lopatu a házel s ostatními. Večer jsme tam ještě hodinu mastili karty. Byla to dobrá neděle.

            Jindy nás poslali odklízet sníh až do Tanvaldu. Zatím co kluci házeli sníh, já jsem měl roztopit kamna v jakési boudě, aby se měli kde ohřát. Kamna nechtěl hořet a já jsem se klepal zimou, nakonec jsem vzal lopatu a šel za ostatními. Bylo to dobře, když nastala přestávka, nikdo o boudu ani nezavadil okem, všichni zapadli do hospody před nádražím. Večer hlídající lampasák odjel gazem do Liberce a nám nařídil, abychom jeli také. Jenže v hospodě u nádraží měla být tancovačka a my jsme se dohodli, že tam zůstaneme. Výborně jsme se bavili, po půlnoci jsme ještě rozváželi děvčata do horských vísek a při návratu byl největší problém nezpívat při průjezdu branou kasáren. Ráno samozřejmě nastalo velké  vyšetřování, ale historka o poruše auta na zaváté silnici, marném hledání telefonu a opravě v mrazu byla podána dostatečně věrohodně, že z toho nic nebylo.

            V kasárnách se našlo několik šachistů a ve spolupráci s libereckými kamarády se mi podařilo pod názvem Dukla Liberec přihlásit mužstvo do okresního přeboru. Všichni byli spokojeni, kluci že se dostanou ven, lampasáci že mohou vykázat sportovní aktivitu a já jsem navíc dostal za odměnu vopušťák. Výsledek valný nebyl, ale na tom nezáleželo.

            Na konci zimy potřebovali o víkendu ubytovat v kasárnách ubytovat vojáky pro nějakou akci a pod záminkou zvýšení fyzické odolnosti nás vyhnali na dvoudenní cvičení ven. Za krásného předjarního počasí jsme jeli na lyžích asi 10 km na místo, kde jsme se měli utábořit. Zatím co část roty předstírala výcvik, zbytek stavěl sněhové přístřešky. Šlo to tak dobře, že hoši z nadšení částečné dílo zbořili a založili nové, velkolepější. Jenže mezitím zapadlo slunce začal mráz a už se nedaly dělat sněhové cihly.

            Večer lampasáci odjeli do tepla, abychom nezlenivěli, nařídili po večeři pochod podle azimutu. Moji kolegové rozkaz ignorovali a zůstali u ohně, mne ale zajímalo, jak takový pochod chutná a vytáhl jsem moji četu ven přes její zjevnou nechuť. První azimut vedl k asi 800 m vzdálené kapličce. Bylo mi všelijak, když jsme vyrazili do černočerné tmy, kupodivu asi za 10 minut jsme skutečně našli kapličku. Povzbuzen úspěchem nařídil jsem další azimut k osamělému stavení.

            Když se ukázalo, že azimut vede ještě dál od tábořiště, začalo se ozývat nepřeslechnutelné žbrblání. Přesto jsme stavení úspěšně našli a žbrblání ustalo, když se ukázalo, že v něm je útulná hospoda s velkými kachlovými kamny. Strávili jsme tam několik příjemných hodin. Zbytek noci ovšem byl krutý, ráno bylo -19°C a lampasáci byli rádi, že nikdo neomrzl.

            Koncem března konečně ustoupily mrazy a začalo se probouzet jaro. To inspirovalo některé podnikavce k uspořádání VVVV (velké vojenské velikonoční výpravy). Původní plán byl vyrazit v sobotu odpoledne do Českého ráje, návrat v pondělí večer, nocleh pod stanem. Rád jsem se připojil, dobrá parta slibovala hezký zážitek.

            Sudičky ale nebyly výpravě nakloněny. Napřed velitel praporu odvolal již udělený souhlas s noclehy venku, tím padl i sobotní odjezd a volné odpoledne strávil každý podle svého. Pro mne to znamenalo možnost účasti na bohoslužbě velikonoční vigilie, kterou jsem zažil poprvé v životě. Až dosud byly na Bílou sobotu obřady a mše dopoledne, večer se konala slavnost vzkříšení s průvodem. Během bohoslužby jsem využil příležitosti ke zpovědi, poprvé po několika letech.

            Hůře dopadl hlavní organizátor VVVV. V alkoholickém opojení ztropil výtržnost a skončil v base. Přesto i v redukovaném počtu jsme v neděli ráno vyrazili vlakem do Mnichova Hradiště, prohlédli si Drábské světničky a sešli do Příhraz. Přestože bylo krásné počasí a slunce pálilo, byla mi stále zima. Cesta zpátky byla pro mne utrpením, v kasárnách jsem šel rovnou na ošetřovnu, službu konající lapiduch konstatoval pořádnou angínu, píchl mi penicilin a následující týden jsem strávil na ošetřovně.

            V květnu se mi podařilo zbavit se velení čety a stal jsem se pomocníkem staršiny. Byla to příznivá změna, mnohem klidnější práce a s praporčíkem Krupičkou jsem vycházel báječně. V té době se také začalo hovořit o tom, jak si rozdělíme dovolené - tehdy měl každý nárok na 10 dní dovolené za rok, k tomu dny na cestu. Tu jsem dostal nápad na nic nečekat a vzít si dovolenou hned. Dostal jsem ji bez problémů a téměř celou druhou polovinu května jsem strávil doma. Byl to výborný nápad. Ze zdí kasáren stále čišel chlad zimy, v Ústí právě začínalo léto. Užíval jsem koupání v Brné, chodil na výlety, vyřídil si šachový přestup do Spartaku Ústí a zahrál si za nový klub v přátelském zápase.

            Když jsem se vrátil do Liberce, bylo i tam už léto v plném proudu a Jizerské hory mi otevřely svou náruč dokořán. Chodil jsem tam při každé příležitosti a prošel jejich centrální část křížem krážem, dvakrát jsem došel až na polské hranice. Jen na Velkou jizerskou louku jsem se nikdy nedostal, dodnes mne to mrzí. Snad dvacetkrát jsem ve všední den, když se nedalo utéct dřív, jel autobusem v 17 hod. do Bedřichova, došel na Bedřichovskou přehradu, tam jsem se v klínu hlubokých lesů koupal až do západu slunce a pak se za soumraku vracel pěšky zpět. Tyto výlety jistě přispěly k tomu, že jsem netrpěl vedrem, které občas bylo úmorné.

            Začátkem června po jakémsi průšvihu Poláček rozehnal poddůstojnickou světničku a museli jsme spát s mužstvem. Mne přiřadil k jiné četě, než které jsem kdysi velel, bylo tam pár šachistů, dobře jsem tam zapadl. S touto četou jsem absolvoval i letní cvičení, při němž jsem využil své znalosti nabytých toulkami po Jizerských horách. Šlo o to bez mapy, jen s jednou buzolou a jednou baterkou v noční tmě projít asi 10 km skrz lesy. Jen naše četa se bez problémů dostala s využitím turistických značek o půlnoci k Bedřichovské přehradě. Tam jsme uspořádali mohutnou kanonádu, měli jsme cvičné náboje, dělbuchy, světlice a jiný materiál, který bylo třeba likvidovat. V přestávkách palby k nám zaléhaly nadávky táborníků z druhého břehu, stanovisko lesní zvěře jsme se nedozvěděli. Teprve podle této signalizace se ostatní čety zorientovaly a s velkým zpožděním došly do cíle.

            Pak skončila škola, většina vojáků se vrátila ke svým útvarům a začal úklid a příprava na další ročník se všemi souvisejícími buzeracemi a nesmysly. Poddůstojnická světnička byla obnovena v novém složení, přišli tam už i ti, kteří měli velet v příštím ročníku. V červenci bylo dvoutýdenní cvičení ve výcvikovém prostoru Tisá. I lampasáci to pojali spíše jako dovolenou, sice se cvičilo s technikou, ale buzerace klesla na minimum. Na rozdíl od Martina tady nikdo nic nenamítal proti koupání v rybníce (stráž na hrázi nestála) a hojně jsme tuto možnost využívali. Snad nám chtěli osladit nedávno vyhlášený rozkaz, že budeme sloužit o měsíc déle, ale že nám za to odpustí cvičení.

            Tam se mi podařil snad největší úspěch ve válce s poručíkem Brožem. V prostředí uvolněné kázně jsem nepovažoval za nutné nosit na hlavě čepici, což se poručíkovi krajně nezamlouvalo a pravidelně mne za to tepal. Jednou na mne zařval: „Zase bez čepice? Hlaste se u velitele roty!“ Řekl jsem si, že rozkaz je rozkaz a šel do lampasáckého baráku. Byl právě čas polední siesty, teplota venku 25°C, v rozpáleném baráku jistě vyšší. Lampasáci polehávali na postelích v ústroji silně nepředpisové.

            Stanul jsem ve dveřích v haptáku a přesně dle řádů se obrátil ne velitele pluku: „Soudruhu podplukovníku, desátník absolvent Breindl. Dovolte mi promluvit se soudruhem nadporučíkem Poláčkem.“ Ti, kteří spali, se probudili, jeden, který si četl, se lekl tak, že mu kniha vypadla z ruky a všichni zírali, co se děje. Podplukovník učinil marný pokus cípem košile zakrýt nahé břicho a zavrčel: „Promluvte.“ Obrátil jsem se k Poláčkovi: „Soudruhu nadporučíku, desátník absolvent Breindl. Hlásím se na rozkaz poručíka Brože.“ „A proč se máte hlásit?“ „Chodil jsem v táboře bez čepice!“ Celá světnice vybuchla v bouřlivý smích, já jsem se neudržel a smál se také. Dostal jsem vynadáno „To není k smíchu!“ a směl jsem odejít. Od té doby kdykoli mne viděl Brož bez čepice, odvrátil se a tvářil se velice nelibě.

            V srpnu k nám přišli záložáci. Byli to většinou dobří chlapi z Liberce a okolí a vytvořili solidní partu. Byl mezi nimi i ředitel liberecké půjčovny filmů, ten přitáhl na světnici 35 mm promítačku a spoustu filmů a uspořádal skutečný filmový festival, často jsme mezi ně chodili. Stíhala je nepochopitelná nepřízeň lampasáků. Přestože většina z nich měla rodiny, měli krutě omezené vycházky, ve všední den směla ven pětina z nich, v neděli třetina.

            Jednou večer jsme hráli mariáš. Právě jsem vyhrál reflekovaného betla, když se na chodbě ozvalo strašné pískání a bujarý řev „Bóóójovýý póóóplááách!“ Dozorčím byl známý srandista Medvědík, když jsme se ho ptali, co se děje, smál se od ucha k ucha: „No přece bojový poplach!“ Poslali jsme ho kamsi a vrátili se ke kartám. Slyšeli jsme Medvědíka řvát jako by do telefonu: „Já říkal, že je poplach, oni se nechtějí plašit a poslali mne kamsi!“ Nestačili jsme ani rozdat další hru, když se do světnice vřítil dévéťák rudý vzteky a důkladně nás zvedl.

            Šlo o to, že naše škola byla vedena jako bojový útvar druhého sledu a příbramští generálové si usmysleli prověřit naši bojeschopnost. Museli jsme během tří hodin z různých skladů vytahat techniku, připravit materiál a vše ostatní. Zmatek byl strašný, ale nějak se to zvládlo a úderem půlnoci jsme vyrazili do neznáma. Jel jsem na korbě náklaďáku mezi bednami, přesto jsem usnul a probudil se jen jednou, když jsem přejížděli jakési pohádkově působící starobylé náměstí. Byl to Úštěk. Snídaně někde za Doksanami a dopoledne jsme se utábořili v lese kdesi u Andělské Hory.

            Během dne jsme občas popojížděli po Doupovských horách, pamatuji si na nádherný západ slunce pod Pustým zámkem. V noci další pojíždění, strašidelně působící opuštěný Doupov, kde tehdy ještě stálo mnoho domů i nádraží. Nakonec jsme se dostali k Ohři, kde jsme měli vybudovat MSO (místo speciální očisty).

            Mne jmenovali velitelem vozu, který měl přivézt motospojku, která kvůli poruše zůstala na cestě. Dostal jsem mapu, na níž byla vyznačena trasa našeho nočního putování, na místě, kde měl být ztracený voják, byl křížek. Když jsme se přiblížili k místu označenému křížkem, zpomalili jsme, oba jsme si mohli oči vykoukat, ale nic jsme neviděli. Rozhodli jsme se hledat dál, dojeli až pod Pustý zámek, ale nic. To už svítalo a při cestě zpět jsme mohli pozorovat krajinu za denního světla. Přesně na místě označeném na mapě křížkem stál motocykl a vedla spal voják. Je mi záhadou, jak to, že jsme jej v noci neviděli.

            K rotě jsme se vrátili právě k snídani. Nálada byla špatná, nepodařilo se nastartovat elektrocentrálu, stavba MSO se tedy nezdařila a právě končilo hledání materiálu poztráceného ve tmě. Dopoledne jsme jezdili sem tam hledajíce nové místo. Sklizeň chmele vrcholila, všude spousta mládeže, bylo veselo. Méně už u lampasáků, podařilo se jim rotu zavést do bažin a dozírající generál se mračil. Nakonec jsme zastavili přímo na pláži rekreačního rybníka Bucek u Řevníčova. Bylo chladno, mnoho koupajících tam nebylo, přesto se na nás místní chataři a rekreanti dívali dost nevlídně. MSO jsme ale úspěšně postavili, generál pokýval hlavou, práskl dvířky šetsettrojky a byl pryč.

            Předpokládali jsme, že se teď vrátíme do Liberce, ale lampasáci rozhodli jinak. Prý jsou řidiči unavení a je velké nebezpečí nehody. Nastala vzrušená debata, ale nepovolili. Zajeli jsme do lesa, tam strávili odpoledne i noc a až další den jeli zpátky. Lampasáci chtěli dokázat, že to je daleko, že se to nedalo zvládnout za odpoledne a nařídili tak želví tempo, že jsme do Liberce dojeli až večer.

            Pak jsem udělal lumpárnu, z níž dodnes nemám dobré svědomí, protože v případě provalení by měl Poláček nepříjemnosti. Šlo o to, že Poláček slíbil záložákům, že když cvičení dobře dopadne, budou moci jít o víkendu všichni na vycházku, polovina v sobotu, polovina v neděli. Záložáci napsali seznamy, já jsem je přepsal do knihy, připravil vycházkové knížky a vše odnesl k podpisu. Asi v 11 hodin, když se sobotní parta už strojila, přinesl mi Poláček vše zpátky s tím, že velitel pluku tak rozsáhlé vycházky nepovolil a že musím z každého dne třetinu lidí vyškrtnout. Zatrnulo mi, dokázal jsem si představit, jak by asi záložáci tuto Jobovu zvěst přivítali a jak by se dohadovali, kdo půjde a kdo ne. Nešel jsem proto nikam, namátkou jsem škrtl požadovaný počet jmen a všechna znovu dopsal dospodu. Poláček spočítal škrtance, pokýval hlavou a podepsal. Všichni šli podle původního rozpisu a nikdo na nic nepřišel.

            Záložáci odešli a začalo září. Poláček se s námi rozloučil, nastoupil dovolenou a vlády nad rotou se ujal poručík Brož. Měl jsem z toho obavy, ale vše se v dobré obrátilo. Brož si jako nástroj své pomsty služby a stavěl mne do nich téměř obden. Kdyby věděl, jak velice mi tím pomohl, byl by si vyrval zbytek vlasů. Konec vojny se neskutečně táhl a každá služba zabila dva dny. Ráno jsem se chvíli flákal, pak jsem měl volno před službou. Pak 24 hodin služba a do večera volno po službě, které jsem nejčastěji trávil u liberecké přehrady. Stále trvalo krásné letní počasí, nádherné koupání. Když náhodou mezi službami byl volný den, zmizel jsem na celý den, nikdo neměl přehled.

            I poslední den jsem trávil jako dozorčí roty. Budíček jsem vyhlásil tak, abych pokud možno nikoho neprobudil, o pět minut později se ale na schodech zablesklo zlato hvězd: major Blaho v plné kráse. Co teď? Nechtěl jsem zažít hromobití, kterým by asi reagoval na spící armádu. Vtom mne osvítil nápad: v řádech je přece psáno, že když na rotu přijde nadřízený velitele roty, dozorčí mu podává hlášení! Nechal jsem majora přijít na dohled ze světnice mužstva a na pustou chodbu jsem zařval ze všech sil „Pozóóór!“ a stejně hlasitě podal dlouhatanánské hlášení. Celou dobu major musel stát nehnutě, když se pak vydal do světnice, bylo vše v pořádku. Dva vojáci předstírali úklid, zbytek byl umně poschováván pod postelemi. Jedině mne mrzelo, že Brož potom dostal od majora pochvalu - jeho rota byla jediná, kde mu dozorčí podal hlášení.

            Dopoledne jsme odevzdali výstroj. Ve službě mne nikdo nevystřídal, i připnul jsem si šňůry na civil a sloužil dál. Přál jsem si, aby teď přišel major Blaho, za dozorčího v civilu by Brož jistě pochvalu nedostal, bohužel už nepřišel. Odpoledne nás ještě domů nepustili, museli jsme noc strávit v kasárnách. Bujaré rozloučení mi pokazil příšerně bolící zub, skoro jsem nespal a kasárna jsem opustil 26. září 1963 v 4.57 hod. ve velmi špatné kondici.

ing-petr-breindl-podpis-z-tabla004-pro-web.jpg

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Vojna

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář