Jdi na obsah Jdi na menu

Učitelé

22. 10. 2007

Obrazek

Profesora Jana Schlemmera si vybavuji jako stále usměvavého, svěžího, milého člověka, plného různých zájmů. Z nich byla jeho největší vášní vědecká fotografie, zejména pak oblast fotografování „neviditelna“, jak sám často charakterizoval svůj prioritní zájem. Metody fotografického oboru uplatňoval ve zbožíznalectví, ale věnoval se i praktické fotografii, studiu historických fotografických postupů, označovaných jako ušlechtilé tisky. Byl naším předním odborníkem při jejich identifikaci i při jejich restauraci, což oceňovali zejména v Národním technickém muzeu, kde býval častým hostem. Nebyl však jen teoretikem a exaktním vědcem, věnoval se s vysokým nasazením i pedagogické činnosti na ČVUT a středních odborných školách.

Když jsem pana profesora poznal, bylo mu už 63 let, ale duchem stále svěží „mladík“. Učil nás fyzikální chemii a i tento, ne příliš populární a snadný předmět podával svým usměvavým a laskavým způsobem tak, že jsme všichni napjatě poslouchali jeho výklady a záhy se alespoň orientovali v této nesnadné disciplíně. Způsob jeho klasifikace odpovídal jeho naturelu a laskavé povaze, nejhorší známka byla u pana profesora snad, pokud si to dobře pamatuji, trojka.

Jan Schlemmer byl „pilný“ i v publikační činnosti. Je autorem nebo spoluautorem více než desítek odborných knih, několik stovek odborných článků a bezpočtu recenzí a lektorských posudků.

Známá a vysoce oceňována je i jeho účast na různých konferencích a sympoziích a to až do poměrně vysokého věku. Nebyl zde jen pozvaným pasivním hostem, ale aktivním účastníkem debat a jeho přednášky zaujaly vždy svým neotřelým obsahem, který předával schopností dokonalého řečníka, přednašeče a vypravěče. Stejně jako dříve dokázal i v pozdějším věku bez přestávky upoutat své posluchače na mnoho hodin. Sám se na to pamatuji z dob, kdy jsem se zúčastnil některých fotochemických symposií, setkání fotochemiků, pořádaných tehdejším pardubickým oborovým ředitelstvím UNICHEM[1], byl prostě dokonalý. Jan Schlemmer nebyl jen suchým vědcem, ale byl člověkem, který se rád zasmál dobré anekdotě, kterých byl sám výborný vypravěč a znal jich nepřeberné množství. Měl rád poezii a není divu, že se jí i aktivně věnoval, jak bylo patrné z jeho dokonalé a harmonické češtiny. Bohužel, z jeho života mladých a mladších let mnoho nevím, jeho nejbližší přátelé hovoří o životních obtížích od útlého dětství, které ovšem překonával svým pozitivním přístupem k životu.Jan Schlemmer na maturitní fotografii

Vrátím se ještě na chvíli do svých školních let.

V kronice SPŠCh se můžeme dočíst. Cituji: „…první stránky (kroniky) zaplnila v letech 1960-1966 Marie Krčmářová, vyučující českého jazyka, dějepisu, zeměpisu a tělesné výchovy. Zemřela náhle v roce 1966 a kroniku převzal Jan Schlemmer, který vyučoval chemii a fyziku. Tento profesor, jehož styl byl obzvláště květnatý a písmo zdobné, odešel do důchodu během roku 1968/69.

Takto dr. Schlemmer dojemně vykreslil počátek roku 68/69.

S tísnivým pocitem v duši začíná psát kronikář události nového školního roku. Cizí vojska zaplavila naši drahou, pokojnou vlast a nikdo neví proč. A protože lid této země byl vždy pracovitý, důvěřivý a milující pravdu, jde znovu po své práci i ve stínu tanků. Nastupuje do práce se slzami v očích, s hořkým zklamáním v duši, ale v pevné víře ve spravedlnost a s pevnou vůlí dál poctivě pracovat. Učitelé i žáci školy byli jako každoročně připraveni nastoupit 22. srpna na pomoc našim chmelnicím, ale smutné události tomu zabránily“. Konec citace. Z toho úvodu nového kronikáře je patrný optimismus a to v době, která byla nelehká a zanechala mnoho hořkosti v našich národech.

schlemmer-jan_1-1994.jpgDovolím si ještě jednu citaci o osobnosti profesora Schlemmera. Snad nejlépe vystihl mozaiku jeho harmonické osobnosti na setkání fotochemiků ve Žďáru nad Sázavou před deseti lety jeho blízký přítel Ing. Jaroslav Polášek, DrSc., když řekl: „…je to láska ke kráse, především kráse živoucí… Láska, která v něm stále hoří… Jsou to píle, pracovitost a vytrvalost, pro něho zcela samozřejmé, nám však jevící se jako nevšední a mimořádné, v harmonické symbióze s rozumem, citem a vůlí, tvořící technicky krásnou (nebo raději pravdivou, a proto krásnou) duševní strukturu, kterou obdivujeme a jež nám plně personifikuje pojem osobnost. Jsme očarováni nejen nenapodobitelnými pedagogickými a didaktickými schopnostmi, jež jsou prostředkem pro předávání poznané pravdy, ale i zdánlivě rozpornými vlastnostmi: pokorou a noblesou, skromností a šarmem snoubícími se s opravdovým chápáním potřeb bližních. Je to dar, který dostal a který dále pěstoval, vidět a objevovat krásu tam, kde ji jiní přehlížejí, a nenásilně ji přiblížit i těm, kteří ji ve spěchu života nestačili postřehnout. Jsou to vlastnosti, jež ve svém souhrnu tvoří onu, ne každému dosažitelnou metu, nesoucí jméno „MOUDROST."schlemmer-jan_2-1994.jpg

Profesor Schlemmer sice nezpůsobil v mém případě, že fyzikální chemie se stala mým koníčkem, ale zcela mě utvrdil v tom, že jedna její část – fotochemie – je to pravé pro mě. Začínal jsem s praktickou amatérskou fotografií již na obecné škole, ale právě na SPŠCh jsem díky panu profesorovi začal vážně chápat principy, metody a záludnosti klasické „stříbrné“ fotografii. Kouzelný proces přeměny světla a jím vytvořeného obrazu světa a jeho exaktní fixace pomocí stříbrných solí na trvanlivý obrázek mě prostě dostala. A tak jsem se rozhodl, že se tomuto procesu budu věnovat i po maturitě. Díky náhodě a přejícímu třídnímu profesorovi Ing. Zdeňkovi Otrubovi jsem se mohl celých dlouhých 35 let pohybovat v oblasti fotochemie. Ale to je již jiný příběh.

Na škole jsem nějakou dobu vedl fotografický kroužek právě pod patronací profesora Schlemmera. Pravda je taková, že nás pár zájemců moc velkou činnost nevykazovalo a tak jednou přinesl pan profesor malou krabičku, v níž se tetelilo pár vyvolaných černobílých skleněných negativů 6×9 s tím, abychom je zvětšili a vytvořili z nich nástěnku. Byly to negativy z laboratorních cvičení na OAS asi v roce 1936, což byla Obchodní akademie Smíchov. Nevím už, zda jsme beze zbytku splnili jeho přání, ale negativy jsme převedli na pozitivy a celá krabička pak zůstala pak u mě doma. Ve víru nastávajících maturit se na celou věc zapomnělo a tak mě negativy zůstaly. Proč se o tom zmiňuji?

hanzelka-jiri-1936.jpgNa jedné fotografii byla podobizna studenta světlých vlasů v černém pracovním plášti. To je prý mladý Jiří Hanzelka, pozdější známý cestovatel v partě s Miroslavem Zikmundem, říkal pan profesor. Známá a uznávaná značka H+Z. Identitu snímku mi později v roce 1965 potvrdil sám Ing. Jiří Hanzelka, když jsem se na něho obrátil s prosbou, zda na snímku opravdu je on. První věta jeho dopisu začínala slovy: „…prof. Schlemmer měl pravdu jako vždycky. Dopustil jsem se toho negativu v roce 1936 při laboratorních cvičeních v OAS (což není Organizace amerických států ani francouzské teroristické hnutí, nýbrž Obchodní akademie Smíchov) S pozdravem Hanzelka.“ Byl jsem tehdy na tento dopis i fotku moc pyšný. Negativy pak někam zavál čas…

contax1.jpgV rámci fotokroužku jsem od pana profesora „vyfasoval“ kinofilmový přístroj CONTAX, s kterým jsem fotografoval až do maturity. Pak jsem to nějak nestihl vrátit a domluvil jsem se s panem profesorem, že mu ho přivezu k němu domů. To jsem už byl zaměstnán ve Fotochemě Český Brod (od 1961, čili návštěva spadá do toho roku.). Pan profesor bydlel v Dejvicích v Bachmačské, kde mě velice vlídně přijal, a když zjistil, že pracuji při výrobě fotomateriálů, rozhovor se poněkud protáhl. Živě se zajímal o současný stav výroby a hlavně pak o závady, vznikající ve výrobě a při polevu podložek citlivými emulzemi. Naposledy jsem s panem profesorem hovořil na nějakém setkání fotochemiků v Pardubicích. Letopočet se mi nějak vytratil, zřejmě to bylo v sedmdesátých letech 20. století.

Co říci na závěr mého vzpomínání? Hledal jsem vhodná slova, ale nic vhodnějšího než vyjádření profesora a někdejšího děkana FAMU (1990-1993) Josefa Pecáka, jsem nenašel ani nevymyslel. Tady je.

Nestává se často, abychom potkávali takové vzácné osobnosti, plné pokory a skromnosti, přestože jsou velikány naší doby. Važme si těchto chvil, jsou neopakovatelné a s určitostí lze říci, že jsou nenahraditelné. Obávám se totiž, že takoví lidé se už nerodí. Svět se změnil. Nehledáme krásu v prostých věcech, neumíme se jí potěšit a uchopit do svých srdcí tak, aby nám pomohla překonat těžkosti života. To vše bylo právě vlastní docentu Schlemmerovi.“

 



[1] Unichem [-ny-], trust podniků se sídlem v Pardubicích. Založen 1965 jako Závody průmyslové chemie, od 1974 s názvem UNICHEM. Vyráběl zejména výrobky organické chemie, organická barviva a pigmenty, nátěrové hmoty, technické plyny, průmyslová hnojiva, anorganické chemikálie, průmyslové výbušiny, přípravky pro chemickou ochranu rostlin, farmaceutika, fotochemické výrobky a kosmetiku. Sdružoval zejména n. p.: Východočeské chemické závody Synthesia (Pardubice-Semtín), Spolek pro chemickou a hutní výrobu (Ústí nad Labem), Barvy a laky (Praha), Technoplyn (Praha), Fotochema (Hradec Králové).

 

Autorem snímků Ing. MgA. Tomáš Štanzel a atelier Langhans Praha (maturitní fotografie) 
 
Publikace dr. Schlemmera
 
1.      Technologie fotografie
2.      Fysikální chemie pro průmyslové školy chemické: Učební text pro 3. roč. prům. škol chemických
3.      Fotografování neviditelna
4.      Fotografie infračervenými paprsky a její použití ve zbožíznalství
5.      Diapositivy v praxi
6.      Promítání malých diapozitivů
7.      Fotografování infračervenými paprsky: Určeno pracovníkům v prům. a výzkumu, stud. odb. škol
8.      ANDRLÍK, Karel a Jan SCHLEMMER. Analytická chemie
9.      Jan Schlemmer, Milan Racek: Elektrografie a elektrografika
10. Bergner, Joachim: Praktická mikrofotografie, přel. Gelbke, E.; Mehliss, Wilhelm E.; Schlemmer, Jan, Hrubý, František
 
Při svém pátrání po nějakých bližších údajích o tomto vzácném člověku jsem narazil na rozhovor s ním, publikovaný v Československé fotografii v říjnu 1984, v roce jeho osmdesátých narozenin. Rozhodl jsem se ho zde zveřejnit, neboť zastávám názor, že myšlenky, úvahy, názory a trochu i těch osobních dat takových osobností jako byl Jan Schlemmer, je nutné zveřejnit, osvěžit a přiblížit všem, kteří  o to stojí a jsou ochotni naslouchat slovům a větám z 20. století. Věřím, že autor tehdejšího rozhovoru by nebyl proti…
 

O vědecké fotografii s profesorem Janem Schlemmerem

Fotografické veřejnosti jste znám především jako autor fotografií užitých ve vědě a technice. Na počátku svého „seznámení se s fotografii“ jste určitě fotografoval i leccos jiného?

Vše, co člověk začíná, zpočátku prodělává jakési „hravé dětství“. Měl jsem tu výhodu, že jsem vyrůstal ve skromných poměrech a naučil se hledat a nacházet krásu ve všem kolem sebe, co bylo zdarma, a tedy každému přístupné – v přírodě. Okouzlovaly mě východy a západy slunce, jimiž můj den začínal a končil, lesy a širé lány, kvetoucí louky, hory, potoky, řeky, rybníky i hvězdné nebe nade mnou. Vše se v průběhu roku neustále měnilo; proto jsem si později zamiloval přírodní vědy.

A z nich nakonec zvítězila chemie, zejména fyzikální. Poskytovala mi totiž odpovědi nejen na otázky, co se kolem nás děje a jak se to děje, ale i proč se to tak děje. Pozvolna jsem si začal uvědomovat, že člověk zabývající se chemií, fyzikou, matematikou a dalšími vědními obory, je bytost na jedné straně matematicky strohá a přesná, ale to jí nic neubírá na citovosti. Naopak, aby člověk byl harmonickou osobnosti, je dokonce nutné, aby racionální i citová stránka byly v rovnováze. Miluji přírodu, poezii, klasickou hudbu, výtvarné umění a filozofii i. A proto jsem si také oblíbil fotografii.

Jak jste se od obrazové fotografie dostal k jejím vědeckým a technickým aplikacím?

Časem jsem poznal, že fotografie je nejen milým společníkem na našich toulkách přírodou a životem vůbec, dokumentační a registrační pomůckou, i výtvarným uměním, ale že se může stát i studijní pomůckou, která nám umožňuje pronikat do neznáma a převádět neviditelné do viditelného; do obrazů či záznamů, které můžeme v klidu studovat a měřit. A viditelné či tajemné člověka přece lákalo odjakživa. Sám Albert Einstein, vzor přísného matematika a fyzika, kdysi řekl: „To nekrásnější a nejhlubší, co může člověk prožit, je pocit tajemného“. A nahlédnout do těchto neviditelných a nedostupných oblastí touží nejen romantik, ale i vědec a technik. To byl také jeden z důvodů, proč mě zlákala mikrofotografie, astronomická fotografie, fotografie v oblasti neviditelna (infračerveného záření, Rentgenova, lineárně polarizovaného světla, radiografie, elektrografie, různé neviditelné vlivy na fotografickou citlivou vrstvu, jako tlak, ultrazvuk, peroxid vodíku a jeho deriváty peroxidázy a další). A nejen, že mi pomáhaly v mém studijním oboru, ale probouzely i můj úžas nad krásou všedních věcí. Proto také jedna z mých prvních prací, napsaná na přání prof. Vladimíra Úlehly, byla publikace Fotografováni neviditelna (1948).

Které knihy následovaly po ní?

Moje první publikované práce byly výsledkem studií ve Výzkumném ústavu na Ořechovce (1927—1928); týkaly se analytické chemie. Později, po odchodu z vojenské služby, jsem začal publikovat články v novinách a časopisech. První větší příručka se jmenovala Zboží pod mikroskopem, kde již byla rozsáhlejší stať o mikrofotografii. Po revoluci jsem na výzvu Ministerstva školství a národní osvěty navrhl osnovy pro vyučování fyzikální chemie na chemických průmyslových školách a byl jsem vyzván k napsání učebnice Fyzikální chemie, která pak vyšla (ve spolupráci s ing. dr. Vladimírem Valtrem – 1955, 1957; slovenský 1957). Dále to byla skripta Základy chemie pro VŠT nechemické (spolu s dr. F. Jahodou, 1956). Základy praktické makrofotografie a mikrofotografie jsem zpracoval (s prof. J. Fialou, 1956). Následovala publikace Diapozitiv v praxi (1958), Promítáni malých diapozitivů (1959), další byla skripta pro VŠT v Praze (spolu s prof. Z. Holubem, 1959). Překlad z němčiny oblíbené knihy H. Stapfa Fotografická praxe (vydalo SNTL 1959). V roce 1960 mi vyšla kniha Fotografování infračervenými paprsky, dále pak učebnice Technologie fotografie pro SPŠG (1972, 1978, 1980). Spolu s prof. F. Hrubým jsem uspořádal učebnici pro SPŠG Chemie a fotografické materiály (1974, 1981). Konečně na přání SNTL jsem přeložil z němčiny knihu Bergner – Gelbke – Mehliss: Praktická mikrofotografie (ve spolupráci s prof. F. Hrubým). Kromě toho jsem publikoval kolem šesti set článků v novinách a různých časopisech, převážně s fotografickou tematikou.

Více než půl století působíte jako pedagog. Za tu dobu jste svým žákům, které dnes už lze počítat na generace, předal mnoho znalostí a vědomostí, čím Vás osobně tato činnost obohacuje?

Pedagogická činnost mi především získala mnoho upřímných přátel z řad mých absolventů. Jsem velmi rád, když se s nimi setkávám na sympoziích, kongresech, i při jiných příležitostech. A mám radost, že od mnohých se dnes už sám mohu lecčemu přiučit. Těším se z jejich úspěchů, protože v nich tak trochu vidím výsledky svého vlivu. Říkával jsem jim totiž: „Špatně splácí učiteli ten, kdo stále zůstává žákem.“ Mnozí to pochopili – jak mi dnes říkají – až později.

Kdo absolvoval vaše přednášky, četl články či publikace, oceňuje nejen jejich odbornost, ale i způsob projevu, který nesetrvává jen na vědecké bázi.

Já sám jsem měl to štěstí, že jak na reálce v Karlíně, tak na vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze jsme měli mnoho vynikajících učitelů, kteří se nám stali vzorem. Dovedli nás zaujmout pro svůj předmět nejen bohatými odbornými vědomostmi a širokým rozhledem, ale i krásným „jazykem“, zanícením a láskou pro svůj obor. Na jejich hodiny jsme se těšili a mnohdy jsme šli do školy i tehdy, když jsme nemuseli, jen proto, abychom nepřišli o jejich poutavý výklad. A věřím, že mnozí nám dali i podněty k našemu pozdějšímu povolání, vztahu k práci či k lidem.

Je známo, že jste napsal námět k vědecko-umělecké audiovizuální prezentaci Via lucis 1977, která tvořila zajímavou symbiózu hudby, techniky (laseru) a poezie. Domníváte se, že i nejnovější objevy a vynálezy mohou člověka obohacovat také v oblasti emocionální?

Jsem o tom přesvědčen. Při tomto kulturním pořadu se prolínala hudba i mluvené slovo s optickými proměnami svazků laserových paprsků. Uvědomil jsem si, že jedno umocňuje druhé, že jedno bez druhého by bylo torzem, že nové objevy vědy a techniky umožňují, aby jich využívali i umělci k vyjádření složitých dějů či tajů lidské psychiky. Ujasnil jsem si také, že snaha a schopnost člověka poznávat zákonitosti přírody dávají předpoklad pro vědu, zatímco touha a schopnost člověka ustavičně obnovovat vidění přírody je zase předpokladem pro umění. Oboje tedy – věda i umění – by se měly proto doplňovat a harmonicky rozvíjet. Vždyť je to mnohdy právě věda a technika, která nám odhaluje nové pohledy na náš „okoukaný“ svět a nabízí tak výtvarníkům netradiční prostředky k novému vyjádření myšlenek a dojmů.

Pouze vaši nejbližší přátelé vědí, že jste byl několikrát těžce nemocen a hospitalizován. Jak se Vám podařilo přes všechny životní obtíže zůstat tak optimistický a nesmírně pracovitý i ve své osmdesátce?

Vzpomínám na svého otce, který říkával, že největší radost v životě je radost z dobře vykonané práce, i když ji někdy lidé neuznávají, anebo nedoceňuji. Je naši povinností, když jsme v mládí brali, abychom později opět dávali těm, kteří přišli po nás, aby v naší práci pokračovali. V této povinnosti jsem nacházel a stále nacházím náplň svého života i osobní štěstí. Člověk má pracovat tak, mohl – až se bude na konci svého času dívat na katedrálu lidského poznání – říci se spokojeným úsměvem; tamten kámen v ní je ode mne.

A nakonec bych ještě chtěl dodat, že jsem svůj život nežil sám. Měl jsem velmi pečlivou ženu a mám mnoho opravdových přátel i z řad svých bývalých spolupracovníků a žáků. Mám v nich velkou oporu a jistotu, a to nejen pro svou práci, ale i pro život. Je to krásný pocit, že nejste sami a že máte pro někoho cenu.

Připravil Jaroslav Polášek, Československá fotografie 1984 č. 10

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář