Vůně floxů a chuť angreštu…

Slečna Marie Sommerová, budu jí tedy i nadále tak říkat, byla nájemnicí v tomtéž domě v Sušické ulici, tehdy čp. 28/853) v Praze 6 a obývala malý podkrovní byt. Žila zcela sama a také v té době již osamocená. Neměla již nikoho ze své rodiny a zbyly jí už jenom vzpomínky. Chodívala k nám často na návštěvu a byla dobrou vypravěčkou. Ráda vyprávěla o své rodině a často citovala svého, již nežijícího bratra Otakara Sommera. Tato osobnost, u které se trochu zastavím, znamenala v jejím životě mnoho a byla velmi, velmi pyšná na Otíkovu kariéru a životní úspěchy.

Prof. JUDr. Otakar Sommer spatřil světlo světa v tehdy Královském horním městě Příbram dne 7. června 1885. Jeho otec Jan Sommer zde dočasně působil jako středoškolský profesor od roku 1883. Jan Sommer pocházel ze selské rodiny v Bělé pod Bezdězem, která se připomíná v matričních záznamech od roku 1713. Jeho budoucí choť, matka Otakara a Marie, pocházela z Jílového u Prahy. V roce 1886 odcházejí Sommerové do Roudnice, kde Otakar ukončil obecnou školu a od září 1895 začal studovat na gymnáziu. Nepobyl zde dlouho, již po několika týdnech byl Jan Sommer jmenován profesorem gymnázia na Menším městě Pražském a tak se celá rodina přestěhovala do Prahy. Otakar na tomto gymnáziu maturoval v roce 1903.

Mladý Otakar Sommer byl útlé postavy a poměrně křehkého zdraví (tyfus, zápal plic). O to víc byl houževnatý, neústupný, poměrně nedůvěřivý k neznámým lidem. To byly vlastnosti, které zřejmě zdědil po otci (selská povaha?). Na druhé straně zdědil po matce lásku k přírodě, hudbě. Rodinný kruh byl pro malého Otakara ideálním prostředím intelektuálním, které poskytlo Otakarovi více než obvyklé vzdělání školské. Na střední i později na vysoké škole působila na utváření osobnosti Otakara Sommera řada významných profesorů a pedagogů. Od roku 1903 byl Sommer zapsán na české právnické fakultě v Praze.

Otakar Sommer si dlouhá léta vedl přesné zápisky deníkového typu. Po dosažení absolutoria v létě 1907 se trvale zdržoval v Jičíně, kam se rodina přestěhovala o vánocích 1905, když byl zde jmenován ředitelem jičínského gymnázia.

Knihy, knihy a zase knihy. K budování své knihovny používá všechny dosažitelné prostředky. Jeho další profesní růst je velmi bohatý a různorodý. Tíhne více k vědecké práci než k praktickému právu. Velmi podrobný životopis najde zájemce ve sborníku OTAKAR SOMMER, K prvému výročí jeho smrti, kterou uspořádal Miroslav Boháček a v roce 1941 vydala firma Müller a spol. v Turnově.

Zajímavé na tomto sborníku je i to, že přátelské a fundované úvodní slovo napsal tehdejší protektorátní prezident JUDr. Emil Hácha, který byl Sommerovým velkým přítelem.

„V dějinách našeho novodobého kulturního života bude objektivní pozorovatel v Otakaru Sommerovi vždy moci rozpoznati zjev zářivé příkladnosti“ napsal Emil Hácha (1941) v závěru svého úvodníku.

Stručný přehled jeho života, prací a tvorby najdeme také na slovenském serveru http://www.osobnosti.sk/index.php?os=zivotopis&ID=1625 , podobně i na http://www.uniba.sk/index.php?id=1326 nebo na http://www.uniba.sk/index.php?id=1326&type=123

Závěrem připomenu nejdůležitější oblasti jeho působnosti

Proslul učebnicí římského práva, která však byla vydána původně pro posluchače právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, u jejíhož vzniku osobně stál. Tato poměrně netradiční učebnice nazvaná Učebnice soukromého práva římského byla vydána ve dvou částech v letech 1933 (Obecné nauky) a 1935 (Právo majetkové), tedy po jeho návratu na pražskou právnickou fakultu v roce 1929. Ani po návratu totiž Sommer své styky s bratislavskou univerzitou nepřerušil. Učebnice završovala trojici jeho nejvýznamnějších monografií. V roce 1928 vyšly Prameny soukromého práva římského a v roce 1932 Texty ke studiu soukromého práva římského. Sommer studoval na univerzitách v Berlíně a Lipsku. Po ukončení studií působil v soudní službě v Jičíně a Praze. Později pracoval ve službách zemského výboru v Praze a od roku 1919 vykonával úřad přednosty vysokých škol ministerstva školství a národní osvěty.

Tolik tedy stručně o Otíkovi, ne ovšem z mojí hlavy a už vůbec ne z debat se slečnou Sommerovou. Nedával jsem asi moc pozor, když slečna líčila osudy svého milovaného bratra. Tak se raději vrátím k původnímu úmyslu připomenout vše, co si vybavím o ní samé a raději to hned „vysypu“. Třeba se někdo najde, kdo moje vzpomínání upřesní nebo doplní.

Slečnu Sommerovou vidím před sebou jako menší šedovlasou starší paní, většinou oblečenou do kalhot a nějaké té blůzy. Matka se s ní hned spřátelila a slečna k nám občas zašla na kávu, či večeři. Myslím, že bývala u nás i na Štědrý večer. Její samota asi rodiče dojímala a tak jí pomáhali i v rozličných drobnostech jako byla donáška uhlí ze sklepa, různé drobné nákupy či poštovní služby. Ani už nevím, jak dlouho jsme se stýkali, ale určitě záhy potom, co jsme se do Sušické nastěhovali (asi v roce 1950) a prakticky až do jejího smutného konce v roce 1965. Soudím tak podle v mém archivu dochovaného lísku z 1. září 1965, kterým nám slečna Marie blahopřeje k narození našeho syna Tomáše.
Slečna byla velmi vzdělaná, ovládala několik světových jazyků a myslím, že se i výukou některých z nich i přiživovala. V těch letech nebyla výuka třeba angličtiny moc žádoucí a podporovaná a tak lidé volili právě takovéto domácí učitele. Také jsem k jedné paní nějakou dobu docházel, než jsem usoudil, že jsem v oblasti jazykové nevzdělavatelný. Ke slečně jsem také docházel prakticky se stejným výsledkem. Kuriózní bylo například i to, že v důsledku naprosté absence vhodných učebnic jsme používali učebnice ruské, kupované v tehdejší prodejně knih na Václaváku - Sovětskaja kniga. Ruštinu jsme měli již od 4. třídy obecné a tak jsme se v těchto učebnicích jakž takž orientovali.
Slečna Sommerová bydlela, jak jsem již uvedl, v podkrovním bytě, který vidím dodnes. Malá předsíňka, vlevo koupelnička a snad i WC, vchod do obývací místnosti, vlevo pak malinká kuchyňka a vpravo ložnice. A všude, kam oko dohlédlo, knihy, knihy, knihy, i ve vaně. A mnoho dalších předmětů a relikvií, nepochybně sem přemístěných z původních bytů Sommerových, neboť slečna byla asi poslední tohoto rodu. Byly zde pěkné kousky uměleckých předmětů, porcelánu, nábytku, obrazů. Místa pro pohyb nepatrně, ale slečně to stačilo. V ložnici byl, myslím, i klavír, na který už nikdy nikdo nehrál.
Čím se slečna Marie živila přesně nevím. Snad využívala svých jazykových a kancelářských schopností a pracovala někde, kde bylo jich zapotřebí. Byla už ve věku, kdy mohla být, čistě teoreticky, ve starobním důchodu, ale určitě neměla odpracována potřebná léta a tak nevznikl nárok. Snad až později, ale výše důchodu nebyl asi nijak závratná. Vím, že k vylepšení své finanční situace rozprodávala některé knihy, převážně odborné právní či historické a přírodovědné.
Slečna byla velmi pozorná, stará škola, a vždycky se snažila nějak se našim odvděčit za prokázané službičky. Většinou k vánocům přinesla mámě nějaké drobnosti z porcelánu, ze skla apod. Dodneška máme doma některé zbylé sklenice z nápojového servisu či kávové hrnky zlatem zdobené, které kdysi tvořily mnohadílné soupravy rodiny Sommerových (obrázek vlevo). Sklo používáme již jen výjimečně, je už značně křehké, ale stále krásné. Na mě vždycky, každé vánoce, pamatovala hromádkou knížek, které pečlivě vybírala nové v knihkupectví. Ne tedy ve své knihovně, čemuž jsem se tehdy naivně divil, když má tolik knih, proč kupuje další. Mám ty tituly dodnes.

Marie Sommerová jezdila dosti pravidelně do Harrachova, v létě i v zimě. Měla tam někde či u někoho pronajaté bydlení. Harrachov, to byla rodinná tradice. Jezdili tam před válkou, snad i ve válce všichni členové rodiny a tam se setkávali se svými přáteli. 
Pamatuji si, že často mluvila o nějaké své přítelkyni Bětušce, což byla patrně jejich bývalá pomocnice v domácnosti. Myslím, že to byla jediná duše, s kterou se stýkala. Bětuška ji však předešla v cestě na věčnost a tak slečna Marie zůstala ve svém maličkém bytě úplně sama. Tak trochu začala být vztahovačná, měla pocit, že jí někdo krade brikety a takové ty menší rozpory s majiteli domu, ale zatím nic krutě vážného. Na obrázku vpravo je poslední z trojice pohárů, dárek sl. Sommerové, ze kterých si prý Otík dával a rád svoji „čtvrtku“ červeného.

Jak přibývala léta, ubývala ještě více její čipernost a elán, přibývala sešlost, nastupovala stařecká demence a z ní výrazně vystupující paranoia. Slečna byla vztahovačná, nedůtklivá, podezřívavá. Byla na někoho ve svém okolí i zlá, snad neměla ráda ani malé děti, k rodinám majitelů domu se chovala prapodivně až nepřátelsky. Stále jí někdo něco zcizoval a nedala si to vymluvit. Teprve v říjnu roku 2013 jsem se dozvěděl od přímé účastnice, paní Míly (nevěsta jednoho z majitelů domu), jak to vlastně s jejím koncem doopravdy bylo. Slečna většinou už nechodila a starala se o ní nějakým, tehdy zavedeným, způsobem pečovatelka. Nosila jí obědy a tak jednoho dne se stalo, že se nemohla na slečnu dozvonit. Přivolaná sousedka paní Míla s ní šla nahoru a pokusila se klíčovou dírkou nahlédnout dovnitř. Neviděla asi nic, ale okamžitě ucítila plyn. V té době to byl ještě jedovatý a samozřejmě výbušný svítiplyn. Přivolaná policie (tehdy SNB) a snad i zámečník a lékařská pohotovost se posléze dostali do bytu. Slečna ležela v podivné poloze na dvou křeslech, která se od sebe rozjela, takže slečna se prostředkem těla propadla k zemi, přikrytá peřinou ve své kuchyňce a u ní plynová hadice vytržená z vařiče. Štěstí bylo, že plyn ucházel relativně krátkou dobu a v bytě nebyla ještě dostatečná koncentrace výbušné směsi. Všechny polila hrůza z toho, kdyby pečovatelka přišla později a jak bylo jejím zvykem zazvonila…  
Slečna Marie Sommerová se rozhodla ukončit svůj, asi již bědný, život tímto způsobem. Nebyla sice ještě mrtvá a tak ji přivolaný lékař nechal odvézti do nemocnice. Odtud se již ale nevrátila…
Pak se prý už v jejím bytě střídala jedna služební Volha za druhou a pracovníci MNV odváželi  vše, co po slečně zbylo, údajně k soupisu a inventuře. Neměla žádné dědice. Vím, že toho nebylo málo, co v jejím bytě bylo cenné, ale slečně to bylo už „fuk“, už byla zase spolu se svými rodiči a milovaným bratrem Otíkem…

Po slečně Sommerové zbylo několik kousků skla a porcelánu, pár darovaných  knížek a pro mě ještě vzpomínka na sympatickou a vzdělanou osobu, která se jaksi prokmitla mým životem.

Psal se rok 1964, já se těšil, že brzy vypadnu z vojny a tak veškerý můj zájem o příběh slečny Marie Sommerové ustoupil poněkud do pozadí. V prosinci téhož roku jsem se oženil a odstěhoval z Prahy a se mnou těch pár kousků dárků, které nám ji budou stále připomínat.

Poznámky a doplňky

Nedávno se mi dostala do ruky knížka Jindřicha Fialy: Kuneš Sonntag. Jde o vylíčení pohnutého života JUDr. Kuneše Sonntaga (1919-2010) syna prvorepublikového ministra Kuneše Sonntaga[1], – více na http://cs.wikipedia.org/wiki/Kune%C5%A1_Sonntag. Těžiště zmíněné knihy (nakladatelství P3K, 2013) je pojaté jako rozhovor a spočívá v líčení krutého života v pracovních táborech – nacistickém i komunistickém. Mimochodem velmi doporučuji k přečtení.

V rozhovoru mj. vzpomíná i na svá právnická studia (započal je v roce 1937) a říká: „…Mám velký vztah k historii, velice mne proto bavily přednášky z římského práva, které se musí vykládat společně s historií. Přednášel nám ho profesor Otakar Sommer – veliký elegán, který však neměl rád ženy, protože mu ta jeho utekla[2] s kolegou z Brna. […] Pokud nějaká dívka přišla na zkoušku k profesorovi Sommerovi, zeptal se jí nejprve, zda umí vařit. Pokud řekla, že ano, zeptal se jí ještě, čemu novému se chce ještě naučit. Když řekla, že ne, pravil, aby se to honem naučila“.

Otakar Sommer se oženil 13. listopadu 1913 s dcerou jičínského notáře Petra Silovského a založil s ní nový domov na okraji tehdejší Prahy, v bytě úřednických domů Na Valech č. 22, Praha IV. To byl prý byt pravého učence a bibliofila, shodují se všichni jeho přátelé, kteří měli tu čest profesora Sommera navštěvovat. Popisy jeho bytu se nápadně shodují s popisem podkrovního bytu jeho sestry Marie, který jsem znal a který mě jako kluka vždy fascinoval. Knihy, knihy a opět knihy. Sommerovi životopisci (z roku 1941) popisují jeho choť, paní Slávu, jako bytost, která cituji: …vzácnými dary své povahy stala se jeho dobrým duchem, jehož oddanost, takt a obětavost pomáhaly mu přečkati bouře, které jako si Osud schystal teprve do tohoto období Sommerova života… Konec citace.

Profesor Sommer miloval knihy nadevše. Vyjádřil to kdysi v Bratislavě slovy pro něho příznačnými: „Chci žít v prostředí knih a mezi nimi taky umřu.“

Vím z vyprávění slečny Sommerové, že Otík byl také vášnivým a výborným fotografem-amatérem. Se svou Leicou dokázal prý pravé divy. Velká část fotografií profesora Josefa Pekaře[3] z posledních let jeho života byla právě jeho dílem. Když se u mě projevila velká náklonnost ke stejnému koníčku a dával jsem dohromady skrovnou fotografickou výbavu, překvapila mě slečna milým dárkem v podobě rozličných fotografických rámečků na kopírování, sadami misek apod. s tím, že to vše patřilo Otíkovi. Myslím, že čas pohltil tyto pomůcky a přeskupil je do nenávratna. Škoda!

PhDr. Hanuš Jelínek, český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Další z významných přátel Otakara Sommera ho líčí jako …robustního blondýna, šedých bystrých očí, pružné chůze a živého temperamentu“. Setkali se poprvé v Harrachově, kde byli oba pravidelnými prázdninovými hosty. Krkonoše byly pro oba velkou vášní.

Otakar Sommer byl rovněž velkým milovníkem hudby. Shromáždil velkou sbírku gramofonových desek od Bacha až po černošskou a španělskou lyriku moderních tanců.

Tak trochu podobnost s Karlem Čapkem, nemyslíte?