Jdi na obsah Jdi na menu

Lojza Rychlík a „jeho prodejna na Jungmaňáku“

rychlik_alois_uprava_tataweb_2.jpgZastavím se na chvíli v tomto malém krámku a vzpomenu přitom na dvě klíčové postavy tohoto obchůdku, bez nichž by obchůdek nebyl tím, čím byl. Oázou kšeftu, rad, přátelství lidí spojených společným zájmem o fotografii a při debatách vážných i méně vážných popít třeba „lógrové kafe“, někdy i něco vína či jako chuťovku něco ostřejšího. Byl to v první řadě Alois Rychlík, vedoucí prodejny, přátelsky zvaný „Herr Schnellzug“ a kmenový prodavač Bohumil Mlateček. Dva lidé na stejném místě a tak svou povahou odlišní. V průběhu let se tam objevovaly i jiné postavy, ale jejich působení bylo, řekněme, dočasné.

Prodejna byla velice malá, krámek s krátkým pultem, skleněnými dveřmi a jakýmsi výkladním oknem hned vedle dveří. Na pultě stál malý zvýšený pultík z překližky (něco jako zmenšený tzv. „kecpult“, který si dal Lojza vyrobit, aby se mohl o něj opírat a nehrbil se při psaní paragonů. Lojzík mladší ho ve své vzpomínce označuje jako „tátova kazatelna“. Plocha vedle kazatelny patřila Mlatečkovi a jeho Rudému Právu. Obchůdek byl přepažený regálem a za ním tak vznikl velice malý prostor s psacím stolem, dvěma či třemi židlemi, vařičem, pár hrnečky na kávu a sklenic na pití a nějaká ta lžička. Více se tam nevešlo. K prodejně patřil i samostatný WC v přilehlé chodbě (prodejna byla součástí úzkého a vysokého několikapatrového domu), kde byl i zdroj vody. Pokud jsem kývnul na nabídku kávy, musel jsem zpravidla pro vodu do konvice a umýt hrnky z minulého dne. Celé prodejně kraloval, jak se již výše zmiňuji, její vedoucí Alois Rychlík s jedním prodavačem Bohumilem Mlatečkem, zvaným prostě Bohouš. Vezmu to popořadě od něho.

Bohumil Mlateček, Bohouš byl původním povoláním voják ČsLA, v té době snad v hodnosti kapitán v. v., který se dostal do civilu prý díky své svérázné metodě výchovně-vyučovací. Vojákům prý rozdal oloupanou cibuli a ti, pojídajíce ji, mumlali cosi jako „jím jablko, jím jablko…“. Prý výuka sugesce. Tak nějak mě to Lojza kdysi vylíčil, Bohouše jsem se neodvážil na to přeptat[3]. Bohouš byl velice přesvědčený komunista, přesný Lojzův opak, ráno před otevřením pečlivě pročítal Rudé Právo, rozložené celé na již zmíněné části pultu, četl pozorně každý článek, snad i tiráž. Byl postavy malé, možná, že i s tím měl na vojně problém, a byl z dvojčat. Bratra jsem neznal, ani už nevím jak se jmenoval. Byl prý také v armádě. Bohoušova malá postava mu vynesla Lojzovu přezdívku „zlý trpaslík“, neboť se velice rozčiloval, pokud jsme mu oponovali jeho, z Rudého Práva převzaté, názory na politiku. V zásadě byl ale Bohouš docela hodný člověk, i když uměl být i hodně štiplavý a nepříjemně hádavý, když se jednalo o politiku. Nebyl ženatý a bydlel na sídlišti v Letňanech (Tupolevova 503) v garsonce. Bohouš byl pověstný svou extrémní šetřivostí, na oběd do restaurace nikdy nešel, ani do automatu Koruna[4], který měl pár minut chůze od prodejny a ceny v Koruně byly více než přijatelné. Bohouš Mlateček míval zcela pravidelně k obědu salám, maximálně sekanou[5] jeden až dva rohlíky. Říkalo se, že je dost na svou dobu bohatý, byl velký střádal a žil i jinak poměrně skromně. Měl ale jednu velkou vášeň – sázení. Tehdy se sázelo pouze ve Sportce, Sazce a Matesu[6] a Bohouš měl v této vášni neuvěřitelné štěstí, vsadil a vyhrál a to nemalé částky. Mlateček se stal ke konci roku cca 1988 již generálem (generálmajor) v záloze. To mu zřejmě tak vlezlo ke kedlubny, že Aloise Rychlíka po urgencích[7] na vedení v Hradci a straně, sesadili z funkce vedoucího prodejny a asi na dva roky ho tak vystřídal. Mezitím do prodejny přišla nová kolegyně, Lojza měl jít již brzo do důchodu. Nicméně s politickými změnami v roce 1989 došlo i na Bohouše a stal se zase „pouze“ prodavačem a vedoucí se stala paní, na jejíž jméno ani příjmení si nevzpomínám. Bohouš Mlateček zemřel na infarkt, asi zřejmě neunesl vlnu změn, které s sebou čas přinesl. Bylo to podle Lojzíka juniora někdy mezi roky 1993 až 95. Dědice neměl myslím žádné, poslední vůli asi také ne a tak jeho naskrblené peníze propadly nejspíše státu.

To Lojza Rychlík byl „jinej kofr“. Neustále v dobré náladě, přítel dobrého jídla i pití (bylo to na něm znát), vynikající obchodník. Sehnal snad úplně všechno. Ve své době byly některé druhy fotomateriálů velmi úzký profil, ale Lojza sehnal ve Fotochemě všechno, často i s množstevní slevou, což v té době nebyla záležitost nijak běžná. S Lojzíkem jsem se seznámil někdy před rokem 1967 při jeho návštěvě v Českém Brodě a to u příležitosti nějaké větší reklamace negativních filmů. Podotýkám, že oprávněné. Od té doby jsme se vídali častěji, většinou právě z výše uvedeného důvodu. Slovo dalo slovo a tak často přicházel pro rady ke zpracování fotomateriálů, k řešení problémů s nimi, případně i někoho přivedl s sebou a tak se i můj „fotoobzor“ rozšiřoval o známé fotografy jak profesionály, tak i amatéry. O některých se zmíním později. Dá se říci, že jsme se stali za těch dob dobrými přáteli.

Kdo byl vlastně Lojza Rychlík? Kupodivu o podrobnostech a zákoutích jeho života jsme toho spolu moc nenamluvili. A z toho mála, co mě v paměti uvízlo a co mi pomohl doplnit jeho nejmladší syn Lojzík, se pokouším sestavit jeho osobnost. Říkám osobnost, neboť není pochyb, že to osobnost byla.

Zmíněný Alois junior mě o původu rodu napsal asi toto: …pocházíme opravdu z Plzeňska, tedy co jsem dohledal před rokem 1900, z obce vedle Plzně, dnes již součásti Plzně, a to Kyšice, farnost Dýšina, kde se musely nalézat i hroby předků Rychlíků. Poté nastala průmyslová revoluce a vše se stěhovalo do města a stejně tomu bylo i u druhé větve z Přeštic (jih Plzně) u rodiny Králů, dohromady se rodiny daly v Koterovské ulici v domě č. 70. Jelikož jsem nejmladší, nezažil jsem dědu ani babičku z obou těchto rodin, tak alespoň zachycuji různá vyprávění a tak jsem v duchu s nimi…“

rychlik_alois_v_mladsich_letech_colorweb.jpgLojza se narodil v roce 1925, byl tedy o dost let starší než já. Ve válce vyfasoval pouze službu v Lufschutzu a nemusel tedy do Reichu. Na toto válečné nasazení Lojza příležitostně vzpomínal, i když nerad, odklízení trosek spadlých domů po náletech včetně zemřelých muselo být něco, na co nelze zapomenout. Když skončila 2. světová válka, bylo Lojzovi 20 let. Uměl slušně německy, což se mu v jeho profesi občas hodilo. Byl vyučený drogista. V Plzni většina mužů pracovala ve Škodovce, ženy doma, pár výjimek jako švadleny a právě zde se Lojza seznámil s budoucí první ženou Ludmilou. Lojzík junior uvádí přesné datum seznámení 10. 3. 1944, poté se odstěhoval od rodičů do Chebu 15. 10. 1945 a zde zřejmě byla i svatba s Ludmilou[8] Přišlo první dítě, Ivana, která se nedožila ani 2 let a je zřejmě i v Chebu pochována. Poté v roce 1950 dostali služební byt v Ostrově nad Ohří od podniku Chemodroga n. p. Zde přišli na svět Ivan, Alexandr a Richard. Alexandr se časem odstěhoval do Toužimi, Ivan zemřel v roce 2009, Saša a Richard žijí nyní oba v Ostrově nad Ohří. Lojza se mohl pyšnit s osmi vnoučaty, nevím, ovšem jak se s nimi stýkal. Vím ještě, že měl bratra Václava, který zemřel v roce 2002.

Do Prahy přišel Lojza v roce 1965. Já už ho, jak jsem se již zmínil, pamatuji coby „pražáka“. Bydlel na ubytovně Chemoprojektu ve Štěpánské ulici 24 a se svou přítelkyní, později druhou manželkou Alenou (*1939), rozenou Procházkovou se seznámil v Lucerna music baru. S Alenou to bylo tak: první svatba byla se Stanislavem, rozeným Bačkorou, který převzal po sňatku jméno po manželce, tedy Procházka a proto i jejich dítě byla Jarmila Procházková[9] ne Bačkorová, jak jsem se celá léta mylně domníval. První manželství trvalo 4 roky a 4 měsíce do roku 1963. Následovalo manželství druhé v r. 1965 s jistým Kučerou, a jelikož se jednalo „údajně“ o podvodníka, manželství skončilo po 1 roce a 2 měsících rozvodem. Nenávist Aleny asi šla daleko, že se nedochovaly fotky, rozsudky ani žádné jiné dokumenty, prostě nic, říká Lojzík junior. Třetí svatba a to s Lojzou se konala 27. 6. 1970, to již Lojza dostal jakési „ultimátum“ od pana Procházky (otec Aleny), neboť, jak Lojzík junior sám říká: …„však jsem již taky klepal na vrátka“. Lojzík junior se narodil 12. 7. 1970. Na svatbě jsme s manželkou byli a později jsme občas při návštěvě Prahy potkávali Alenu s Lojzíkem většinou před prodejnou. Alena, bohužel již není mezi námi, byla to poměrně vysoká blondýna se smyslem pro energické organizování čehokoliv a okamžitou realizaci. Bydleli pak v Libni, poblíž nemocnice Bulovka. Alena Rychlíková pracovala ve Fotochemě do konce roku 1974, pak následně nastoupila jako referentka v nákupu do Obchodního domu Máj na Národní třídě. Lojzík junior poskytl i informaci, kterou jsem neznal, píše: „…rodiče po okupaci v roce 1969 odjeli do NSR konkrétně Mnichov a Garmisch-Partenkirchen [10] a tak na 70 % se rozmýšleli, zda zůstat v emigraci či ne. V posledních dvou dnech před odjezdem si to rozmyslel táta, máma byla pro naplno. Zde bych to čekal naopak, vše již bylo zajištěné, bydlení ve vlastním domku, práce pro oba, jazyk také nebyl problém, no dopadlo to, jak to dopadlo, máma z toho brečela i po tolika letech, když to vyprávěla…“

Jarmila se vdala hlavně na nátlak rodičů na Slovensko a také to tak dopadlo. Manžel Josef Slugeň moc rozumu nepobral, škoda, Lojzík junior si myslí, že sestra hleděla pouze na partnerův vzhled, a snad také podlehla tlaku, „kdy že se již konečně vdá“. Na druhou stranu se nedivím, vypráví Lojzík, že chtěla odejít, ty neustálé hádky Aleny a Aloise nás deprimovaly. Většinou začala Alena, kus divné povahy, také u nás doma v Libni pořádek zrovna nebyl. Od strýce Jiřího Procházky vím, že údajně tak nastalo po potratu sourozence v roce 1973 a následných psychických i zdravotních komplikacích, včetně pár zpackaných operacích. Já sám si dokonce myslím, že se u ní rozvinulo nutkavé hromadění věcí, které s sebou nese mimo jiné také riziko zhoršení zdravotního stavu (např. problémy s jídlem a spánkem a s hygienou), ekonomické a pracovní problémy, problémy v mezilidských vztazích a rodině. Alena něčím takovým zřejmě trpěla již dříve a bylo to znát například i u nich doma v Libni. Byl jsem tam jenom jednou, když jsme se s Lojzou chystali na zkoušky na řidičák, a byl to zážitek, nebo i na dovolené v 70. letech v Bulharsku, kde sbírala vše, ať do byly kelímky, plastové lžičky apod. a všechno to přivezla domů. Vím, že to Lojzu značně trápilo, ale nic s tím nenadělal. Nu, každý jsme nějaký, máme takového „sběratele“ i v naší rodině.lojza_s_pavarottim_web.jpg

Alena Procházková-Rychlíková měla ještě dva sourozence: Hanu (*1944), zemřela v roce 2014 a byla akademická malířka. Druhým sourozencem byl bratr Jiří (*1950).

Dcera Jarmila zemřela 4. 11. 1992 v pouhých dvaatřiceti letech na rakovinu a Alena se pak starala o její dva kluky. Do Čelákovic se Alena s Lojzou stěhovali poté, co Jarmila zemřela. Polovina domu byla totiž převedena na Jarmiliny syny Mirka a Honzu, druhá na Lojzíka juniora, který se přestěhoval zpět z Čelákovic do Prahy. Bylo to prý jediné řešení jak neopakovat situaci s plným bytem pro oba synovce. Časem se ukázalo, že Alena dokázala zaplnit věcmi i celý dům, ale již se musela mírnit pro časté návštěvy ze stran sociálky a Mezinárodního červeného kříže, které opětovně vysílal manžel Jarmily (manželství nebylo rozvedeno). Nicméně stálo to za to, kluci vyrostli, mají oba maturitu a mladší Jan je policista a nyní studuje vysokou školu.

Letos[11] tomu bude již 15 let, co Lojza Rychlík náhle zemřel ve věku 75 let. Je pohřben se svou ženou Alenou na libeňském hřbitově, nedaleko vchodu, na náhrobku nejsou, zatím, uvedena žádná jména.

Často na Lojzu Rychlíka se ženou i synem vzpomínáme, za mnohé jemu i Aleně vděčíme. Nakonec musím vyslovit i srdečný dík Lojzíkovi juniorovi za poskytnutí neznámých, opravných a doplňujících informaci o životě mého někdejšího přítele Lojzy Rychlíka a jejich začlenění do mého vzpomínání.

Vybavuje se mi řada drobných příhod, veselých i vážnějších a proto není vyloučeno, že své vzpomínky na Lojzu Rychlíka příležitostně doplním. Neboť právě on to byl, který mě seznámil s řadou lidí, z nichž se mnozí stali našimi přáteli a z nich někteří již také nejsou mezi námi.

 


[1] Václav Matěj Kramérius, vlastním jménem Valentin Kraméryus, byl český spisovatel, zakladatel českého novinářství, majitel českého nakladatelství a vydavatel novin. Svojí činností přispěl k pěstování českého jazyka a k jeho šíření po zemích Koruny české v době národního obrození. Byl nadšeným propagátorem a popularizátorem osvícenských reforem císaře Josefa II. Od roku 1791 bydlel V. M. Kramerius v Michalské ulici v Praze v domě U půlzlatého kola na Starém Městě pražském. Tam si zřídil malý obchod s knihami nazvaný Česká expedice. Více na http://www.spisovatele.cz/vaclav-matej-kramerius#cv nebo na http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Mat%C4%9Bj_Kramerius
[2] Prodejny se stejným posláním byly zřízeny i v Ostravě, Liberci
[3] Bez záruky!
[4] Automat Koruna byl velmi oblíbený automat s poměrně velkým výběrem jídel a sídlil v přízemí paláce Koruna v dolní části Václavského náměstí
[5] Prodávaná sekaná měla v té době přezdívku „psí potěšení“
[6] MATES – Malé Televizní Sázení
[7] Asi Mlatečkových
[8] V mém PC ENVY-HP jako P1220486.JPG
[9] Jarmila Procházková
[10] Garmisch-Partenkirchen je město v Bavorsku (Německo), asi 100 km na jih od Mnichova, poblíž hranice s Rakouskem, ležící pod horským masivem pohoří Wetterstein.
[11] Psáno v březnu 2015

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář