Jdi na obsah Jdi na menu

Linhart Čeněk - přítel a fotograf více jak 40 let

18. 6. 2007

linhart-cenek_web.jpg

Čeněk Linhart se narodil v Úvalech 6. června 1941 jako syn Čeňka Linharta (1896–1980), dlouholetého občana města Český Brod, zaměstnance českobrodské realitní kanceláře Zaněk Český Brod. Od roku 1945, kdy se rodiče rozvedli až do roku 1955 žil s matkou a myslím, že i se sestrou v Mladých Bukách v Podkrkonoší. V roce 1959 maturoval na Filmové škole v Čimelicích[1] a od toho roku až do roku 1974 žil v Hradci Králové. V této době pracoval jako samostatný pracovník technické kontroly (OTK) ve Fotochemě n. p. Hradec Králové. To je také údobí, kdy jsme se seznámili při mých služebních cestách do OTK Hradec Králové, později i do VÚFCH[2]. Čenda byl velmi kamarádský a našli jsme postupně řadu společných zájmů, zejména pak v oblasti barevné fotografie. V tomto odvětvílinhart-cenek_portret_s-dymkou_web.jpg klasické halogenstříbrné fotografie byl Čenda mistr. Jeho hlavní činností v OTK byla důsledná kontrola vyráběných barevných papírů FOMACOLOR a vyřizování případných reklamací. Soustřeďoval se hlavně na praktické kontroly a časem dosáhl naprosté dokonalosti v kvalitě snímků a v „řemesle“. Samozřejmě v té době již uplatňoval na praktických snímcích i svůj umělecký fotografický cit, kterým byl nesporně bohatě vybaven. Neustálé systémové zdokonalování materiálů FOMACOLOR kvalitu jeho fotografií umocňovalo k naprosté dokonalosti. Byl tak trochu bohém a vybavení jeho pracoviště tomu odpovídalo. Příjemně se tam sedělo, debatovalo, pracovna voněla tabákem a čerstvým čajem. Pod stolem ve fotokomoře měl starší funkční elektronkový přijímač a na něm stále naladěn Hlas Ameriky nebo Deutsche Welle. Čenda byl rozhodně prvním, který mě a celou rodinu přivedl na správnou přípravu a pití čaje. Další jeho vášní byly dýmky, kterých měl docela slušnou sbírku a kterým jsem na čas rovněž podlehl. Mám doma pár kousků, které mě věnoval a které sám přivážel přímo od řezbáře a výrobce z Proseče. Jeho, řekněme nestandartní, chování (v době normalizace zejména) neuniklo pozornosti bdělým strážcům ideologických čistot, zejména pak jedné soudružce s exotickým jménem a tak Čenda musel čelit mnoha nepříjemnostem. Měl štěstí a tak některá vážná obvinění vyřešil tehdejší ředitel FOTOCHEMY Ing. Pospíšil snad jenom domluvou, důtkou nebo nějakou tou srážkou prémií. Se svou manželkou Valtraud, zvanou Valina, s kterou měl dva syny, se rozvedl a v letech 1974 až 1978 vedl a zvelebil skomírající provozovnu družstva linhart-cenek-logo_web.jpgFotografia Pardubice v Červeném Kostelci. To byl již znovu ženatý s Marií, rodačkou z Rychnova nad Kněžnou, a od roku 1978 se přestěhovali do Hořic v Podkrkonoší. Tam na něho čekala ke zvelebení další provozovna družstva Fotografia. Myslím, že to byla jeho nejlepší léta v životě, zejména po profesní stránce. Komunální fotografování vedla převážně Marie a Čenda se věnoval vlastní tvůrčí činnosti, ke které přibral pedagogickou činnost na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Zkušenosti měl již z dřívějška, zprvu v učňovském středisku v hradecké FOTOCHEMĚ, později v Čimelicích. S manželkou Marií má dvě, dnes již dospělé, dcery.

V době, kdy družstvo Fotografia pomalu končí a zbavuje se i nemovitosti s provozovnou v Hořicích, využívá Čenda nabídky spřátelené rodiny na „přesídlení“ do jejich domku na okraji Jičína, kde si s Marií zařizují prostor k přebývání. Oba pak pracují v prodejně fotopotřeb, spojenou s různýmijicin_porst.jpg doplňkovým službami, firmy PHOTO PORST (Fotografia Liberec) v Jičíně na Valdickém předměstí. Firma provozuje fotoateliér a sběrnu FOTOLAB. Prodej rámečků, fotoalb, brašen na fotoaparáty, stojánků, elektronických rámečků, fotopapír, video a audio technika, elektronika, to vše je v nabídce toho malého krámku na Žižkově náměstí. jicin_porst_int.jpgTady byl Čenda opět ve svém živlu.

Nádherná krajina Podkrkonoší a Českého ráje ho zcela uchvátila, což se přirozeně odrazilo v jeho tvorbě. Významné pro jeho vlastní tvorbu a formování náhledu na fotografické umění byly kontakty s Vilémem Heckelem, Josefem Sudkem, Fredem Kramerem, prof. Rudolfem Skopcem, s velkými zpracovatelskými podniky Polygrafia Sadská, Fotografia Praha, Filmové laboratoře Barrandov.
Inspiroval se nápady svých mladých žáků a významné pro jeho umělecké nazírání na výtvarné umění bylo i dlouholeté přátelství se sochařem
Janem Wagnerem[3]
Hlavní náplní Čendova celoživotního zájmu byla vždycky klasická barevná fotografie, její historie a vývoj, zpracovatelské techniky klasické fotografie včetně černobílé a speciálních technik (tónování, chemické a fyzikální efekty atd.). I když se nevyhýbal, zejména v poslední době, ani moderním zobrazovacím metodám digitální fotografie. Čeněk Linhart i navzdory celkové digitalizaci fotografického oboru patřil kstare-foto-a-cenda.jpg obdivovatelům temné komory a „chemického“ vyvolávání snímků, což mimo jiné dokládá i jeho úctyhodná sbírka starých fotopřístrojů, objektivů, fotografických materiálů a pomůcek a také mnoha fotografií. Miloval staré fotografie, způsob jejich adjustace, techniky jejich zpracování. O fotografiích pořízených kdysi třeba ještě na skleněné desky nebo na svitkový film dokázal poutavě vyprávět, stejně jako o použitých technikách. Jako správný náruživec oboru vytvářel sbírku, kde je možné obdivovat přístroje a příslušenství staré více než sto let. Pozoruhodná je i skutečnost, že si své fotografické práce vždy zpracovával sám, ať už v temné komoře nebo při konečných úpravách. Měl na to a byl v tom „dobrej.“ Věnoval se i panoramatické fotografii, zde je nutné připomenout za všechny cyklus fotografií Rýchorský prales.

Čeněk Linhart zemřel náhle v pátek 20. června 2014 v Jičíně. Poslední rozloučení se konalo v pátek 27. června 2014 v kostele sv. Jakuba v Jičíně.

Poslední dobou jsme se málo vídali, dříve se u nás zastavovali Marie s Čendou, když jezdili do rodných Úval poměrně často a krátce tam pobyli. Ve zděděném domku po otci a „tetince“, což byla druhá manželka Čendova otce. Když zemřela, domek začal poněkud chátrat a Čenda řešil problém co s ním. Podle mého názoru a zkušeností by si nemovitost vyžádala značné náklady, ve statickém zabezpečení domku, obnově střechy, podlah a dalších konstrukcí. Bylo by toho moc, co by si vyžádalo pozornost celého pluku řemeslníků. Takže Čenda jezdil z Hořic do Úval sekat trávu, postupně vyklízet jednotlivé místnosti a rozhodnout co zlikvidovat a co ne. Otec s tetinkou měli pár kousků starožitného nábytku, který nechal Čenda zrestaurovat a zařídil s ním pronajaté místnosti v Jičíně. Ani jedna z dcer netoužila se do Úval nastěhovat natrvalo a tak ani dnes nevím, jak to nakonec dopadlo.
Čeněk Linhart byl velice činorodý člověk. Zdálo by se, že pro něho mimo fotografii a fotografování nic neexistuje. Omyl. Čenda také kuchtil, zavařoval, chodil na houby a lesní plody (zejména pak v Jičíně), pěstoval na zahrádce různé plodiny. Myslím, že v Jičínském pronájmu mu bylo moc dobře. Měl také malou chatku v Malých Svatoňovicích. I tam se uplatnilo jeho kutilství. Mimo sbírání fotografické techniky a všeho co s ní souviselo, sbíral i hodinky, dýmky a již zmíněné houby a možná že i něco dalšího.  Zcela určitě jsem ve svém vzpomínání na přítele a kamaráda Čendu něco opomněl. Je to všechno tak trochu narychlo a určitě se k němu dalšími vzpomínkami ještě vrátím. Nevídali jsme se za poslední léta příliš často, ale to nevadí. Vždy jsem byl přesvědčen, že Čeněk Linhart byl můj dlouholetý přítel a debaty s ním mě budou neskutečně chybět!

Šokující SMS od Marie

Pošta nám posléze doručila „smuteční oznámení“ a v něm byl tento text psaný Čendovou rukou: 

Můj milej, zlatej, 
 von život by moh´ bejt docela ucházející a vobstojná příležitost, nebejt toho nějakýho definitivního odcházení do věčnejch lovišť. Vono se do toho nikomu moc nechce, nikdo se do toho horempádem nežene, ačkoliv každej víme, že se bez toho nevobejdeme. Já nevím! Možná proto, že takovej odchod může bolet, ale taky přece nemusí.
Pak je ještě jedna taková nesnáz, že ten posmrtnej stav se jaksi vymyká naším představám. Nejsou zkušenosti, nejsou informační prameny. Jedinej zdroj poznání je vědomí, že to tak musí bejt. A to pramení z dlouhodobého pozorování, že to nikdy nebylo jinak! Zdá se mi až nepřirozený, že je to tak přirozený. Dycinky mě to udiví.
Tak to je asi všechno z hlediska těch, co už se nediví, co v tom umějí chodit! Co už vědí, protože to mají za sebou.
No! A potom jsme tu my, zbylí, co to mají před sebou. Vypadá to paradoxně, ale „mít něco před sebou“ znamená mít budoucnost! Poněkud ovšem krátkou na to, aby se jí, jako ostatními budoucnostmi dalo disponovat. Aby ji, jako ostatní relativně delší budoucnosti, bylo možné naplnit, využít, zužitkovat pro blaho své, nebo našich blízkých, vzdálených i neznámých. A navíc, a to je hodně blbý, my zbylí pocítíme při každém loučení obrovskou ztrátu! Nejen ztrátu člověčí dušičky, ale i času. Svého, vlastního minulého času, ze kterýho se skládá naše minulost nadměrnej život. To je gigantickej průser, protože si už nepokecáme, nepodělíme o společné dojmy. Neoživíme je! A bez týhle komunikační restitutce vyvane, co bylo! Tedy život nás starců. Takovej náš plusqvamperfektní čas. To je tak asi všecko z pozice těch odešlých i z pozice nás, prozatím zbylých. Ale zasejc kór moc velkoprůser to bejt nemůže, když je to tak věk věků a furt…

 Ahoj!

 cenda-jedna-z-poslednichweb.jpg

Ahoj, Čendo!


Psáno v červnu 2014
[1] Spolužák filmového historika Karla Čáslavského.
[2] Výzkumný ústav fotografické chemie
[3] Akademický sochař Jan Wagner se narodil 22. září 1941. Byl synem jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů 20. století Jana Wagnera (*2. 3. 1901 †10. 2. 1957), jehož jméno nese i ulice v Hořicích, kde stojí jejich rodinný dům.  Jan Wagner ml. působil letech 1971-1974 a od 1993 jako profesor sochařského oddělení v hořické Střední průmyslové škole sochařské a kamenické. Dne 1. 7. 2005 zemřel ve věku nedožitých 64 let.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář