Jdi na obsah Jdi na menu

Remoska a Kukta, dva sourozenci v kuchyni

29. 5. 2014

images6c0yk6w4.jpgRemoska: Je to elektrické pečící zařízení. Vynález vznikl v padesátých letech minulého století v dílně elektrotechnika Ing. Oldřicha Homuty. Ten před válkou vlastnil firmu na výrobu elektromotorů, která se po znárodnění spojila s firmou Remos a Homuta mohl dále pracovat na své hliníkové pánvi přiklopené víkem s elektrickou spirálou. Svůj nápad si však nenechal patentovat a tak má dnes firma REMOSKA na tento výraz pouze ochrannou známku. V podstatě jde o kulatou pečící nádobu s podstavcem, jejíž odnímatelné víko tvoří zdroj tepla. Takže potraviny uložené do mísy se mohou péci, smažit, dusit i vařit velice úsporně a to teplem přicházejícím shora. Ekonomika povozu je zcela zřejmá: příkonem nějakých 500 W se vytápěl jen malý objem pečící nádoby. Její obchodní název byl odvozen od názvu podniku, který ji u nás vyráběl a to byl snad od roku 1957 podnik místního hospodářství KNV Praha REMOS (RadioElektroMotoryOpravy elektroSpotřebičů). Najde se i tento výklad původu názvu Remos: Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis. Tento podnik se zabýval vším možným, od výroby různých předmětů či zařízení od oprav radiopřijímačů přes televizory, motory či jiné elektrospotřebiče až po již zmíněnou drobnou výrobu. Mám dojem, že Remosku vyráběla provozovna v Ondřejově u Prahy. V roce 1959 tomu tak ještě bylo, neboť první REMOSKU jsme tehdy s tátou koupili jako vánoční dárek mé mámě. Ta jí byla tak nadšená, že zbytek života, tj. celých 17 let, ji používala k naprosté spokojenosti. Remoska neměla ještě skleněný průzor do pečící nádoby a pečící víko bylo opatřeno delším držadlem, sloužícím k manipulaci s víkem a současně v něm byla vmontována zásuvka pro napájecí pohyblivý 220 V kabel (jako u tehdejších žehliček). No nic bezpečného to jistě nebylo.

remoska-500_1967-az-1991.jpgPozději přešla výroba do Okresního podniku místního průmyslu v Českém Brodě, kterým měl provozovnu 101 v Kostelci nad Černými lesy, kde se v Ruské ulici tyto výtečné pečící nádoby dlouhá léta vyráběly. Její přesný název se neměnil: REMOSKA ORIGINÁL – typ 500. A ještě později byla výroba přesunuta z Kostelce do Frenštátu pod Radhoštěm jako podnik s. r. o.

Tento typ a jiné podtypy měly již ve víku skleněné průzorové okénko, kterým se částečně dal kontrolovat průběh pečení. Remosku originál jsme vlastnili a vlastníme dosud. Pečící víko bylo opatřeno pouze elektrickou zásuvkou typu žehlička a k manipulaci s ním byl dodáván jakýsi bakelitový držák, který se zaklesnul za výčnělek na opačné straně víka a tak bylo možné s víkem manipulovat, aniž by se hospodyně dotýkala přívodní zásuvky.

Původní hliníkovou mísu jsme u nás doma nahradili mísou potaženou teflonem. Sám výrobce o Remosce říká: „Ona je opravdu malým kuchyňským zázrakem a i v dnešní, uspěchané době si nachází své místo“. S tím lze bez výhrad jen souhlasit. Více o firmě a současném stavu, novinkách a i cenách se lze dočíst na http://www.remoska.cz/o-spolecnosti.html. A mnoho dalších upřesnění a zajímavostí najdete na http://ekonomika.idnes.cz/remoska-cesky-hrnec-dobyva-svetove-kuchyne-fk8-/ekonomika.aspx?c=A031008_151427_ekonomika_klu nebo na http://www.tomas-martinovsky.cz/remoska.html.

Malá poznámka na závěr: Lady Remoska...
2-lady_remoska1.jpgNejvětší slávu přinesla remosce až Češka Milena Grenfell-Baines, kterou před neblahým osudem zachránil odvozem do Anglie sir Nicholas Winton. Na sklonku 90. let minulého století byla tato dáma na návštěvě u sestřenice v Praze. Zeptala se jí, co by si přála k Vánocům, a ona odpověděla, že novou REMOSKU. Paní Milena se vrátila do Británie, zavolala do Frenštátu a domluvila se přímo s českým výrobcem, že mu pomůže proniknout na britský trh. Dnes je remoska na britských ostrovech tak populární, že se jí prodalo už několik desítek tisíc kusů a nadšení zákazníci uvažují o založení jejího fanklubu.

 

alupret_kukta_tlakovy-hrnec_pro-web.jpgKukta: ALUPRET – Kukta byl a asi ještě je „papiňák“, tedy tlakový hrnec a papiňák se jmenuje po svém autorovi, Francouzi Denisu Papinovi (1679).

Kukta je tlakový hrnec maďarské výroby a proto je celý z hliníku. Maďarsko=Hliník (Al)! Měli jsme doma snad všechny velikosti, které se k nám dovážely. Jídla v něm připravovaná se díky zvýšenému tlaku vaří při teplotě až 120°C. V té době byl k dostání i papiňák smaltovaný, ale ten jsme nevlastnili. Nad Kuktou jsme dlouho jásali, jak je všechno brzy vařené či dušené – a bylo. Pak nastaly problémy. Museli jsme dosti často vyměňovat těsnění víka, nebylo to složité, ale těsnění nebylo vždy k dostání. V tom největším (asi 8 litrů obsah) žena i občas sterilovala kompoty apod., když chtěla ušetřit čas. Dařilo se od doby, kdy se empiricky zjistily potřebné doby k dokonalé sterilaci a aby současně obsah sklenic nebyl „nadranc“. Občas se i stalo, že sklenice praskla. Pojistný ventil (vlastně závažíčko) fungovalo a druhá pojistka ve víku z nízkotavitelné slitiny se nikdy neporušila. A tak Kukty makaly celkem dlouhá léta, než jsme se někde dočetli, jak přemíra hliníku v jídle škodí, a začali jsme toužit po tlakovém hrnci z nerezové oceli. K nám se počátkem 90. let běžně nedovážely a tak jsem při první návštěvě Itálie přivezl skvostný, naleštěný hrnec, který slouží dodnes. K němu jsme přikoupili později ještě jeden, to už v tuzemsku, ale také italský. images.jpg

No, co mám vykládat – jídel a potravin jsme jimi prohnali bezpočet, chuť výborná, a hlavně ta rychlost. Tuhá masa se „dojedou v papiňáku“, guláše se nemusíme vůbec všímat, masové vývary bez konkurence, příprava polotovarů pro marmelády a jiné rozvárky pohodlná a rychlá. Prostě pro nás dokonalý pomocník.

Čest a nehynoucí slávu Denisu Papinovi!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář