Vůně floxů a chuť angreštu…

I když byla tehdejší radiotechnická součástková základna poměrně omezená, přece jenom se dal sestavit slušný, byť jednoduchý přijímač rozhlasového vysílání. Byl samozřejmě elektronkový (předcházela ovšem klasická krystalka) a sháněly se součástky, kde se dalo. Byly v té době ještě relativně dostupné i některé výprodejové věci a to mimo jiné vysoce ceněné bateriové elektronky například RV2,4P45 po Wehrmachtu od firmy TELEFUNKEN. Byla to úsporná a výkonná „vojenská“ tetroda, s nízkým žhavícím napětím 2,4 V a dovolovala stavbu malých a úsporných bateriových přijímačů. Přístroj „chytal“ především místní a velmi blízké vysílačky na středních vlnách a na sluchátka.

Další složitosti byly se zdroji; anodové baterie byly velké a těžké a hlavně drahé. Tak jsme bastlili usměrněné síťové zdroje. Fungovalo to, ale přijímače se neúměrně zvětšily. Trochu byly potíže s filtrováním síťového brumu, což při napájení baterií samozřejmě odpadlo. Dalším problémem v naší městské aglomeraci byla instalace antén a tak se vymýšlely různé náhradní systémy. Také to fungovalo. Uzemnění pochopitelně přes vodovodní rozvod. Nevím už, kam se všechny ty „krámy“ poděly. Je poněkud úsměvné, co energie jsme tehdy vynaložili, abychom ve sluchátkách mohli poslouchat Prahu I, večer někdy i stanice cizí. Naprosto nesrovnatelné s možnostmi dnešní digitální techniky. Je logické, že pokrok není jen na straně příjmové, ale zejména na straně vysílací. Ale to je již jiný příběh.

Doma jsme v té době měli rozhlasový přijímač, který zhotovil mámin bratr Ludvík Vykysalý. Byla to snad „pětilampovka“ v pěkné překližkové bedně s typickým „oknem“ v její horní části, za kterým byl připevněn reproduktor. Okno bylo zevnitř kryto jakousi průzvučnou textilií, která byla za mého dětství již značně sešlá. A tak ji jednoho dne otec vyměnil za stříbrný brokát, který měl doma pro případ, že by zase někdy vyráběl luxusní botičky pro nějakou dámu. Přijímač měl, myslím, tři vlnové rozsahy (KV, SV a DV). Krátké vlny byly za Protektorátu demontované (mám na to v archivu doklad), ale po válce snad byly příslušné součásti do přijímače vráceny. Soudím tak podle toho, že táta ladíval občas Svobodnou Evropu na KV, což bylo někdy i úspěšné. Jinak jenom Praha I, DV jsme snad vůbec nepoužívali. Konstrukce přijímače byla klasická, hliníkové šasi, drátové spoje, vzduchový ladící kondenzátor, cívkové soupravy atd. Strýc byl asi radioamatér, moc o něm nevím. Možná, že tento výkřik přijímací rozhlasové techniky dostali naši jako svatební dar. Zajímavé je, že jeden ze synů strýce Ludvíka, Jaroslav Vykysalý, byl mnohaletým zaměstnance čsl. rozhlasu, snad až do důchodu. Takže asi nějaké geny po otci? Přijímač, říkejme mu LUDVÍK, jsme měli dlouho, převelice dlouho.

Až to jednou „přeteklo“ a táta zakoupil po mém neustálém přesvědčování fungl nový stroj od n. p. Tesla, který nesl jméno VARIACE (výroba 1959/61)[1]. Ludvík šel do penze a já jsem ho do detailu rozebral a posléze asi vyhodil. Elektronky jsem si schoval na památku až někdy do 70. let. 20. stol. Pak při nějaké uklízecí akci skončily v kotli ÚT. Dnes je mi to docela líto, jednak je jich škoda pro historii a jednak to bylo jaksi nevděčné vzhledem k létům, která jsme u toho přijímače prožili. Ať to byly pohádky, sobotní rozhlasové hry, vždy netrpělivě očekávané reportáže H+Z z jejich cest. Z jeho reproduktoru vyhrávaly tehdejší socialistické hity, budovatelské, mládežnické, ale i operetní melodie, které měla moc ráda matka a mnohé z nich si prozpěvovala (mimochodem měla pěkný hlas a její zpěv býval zpestřením různých akcí v rámci příbuzenstva). Poměrně často byla hrána gruzínská lidová píseň Sulika, oblíbený to hit Josefa Vissarionoviče Stalina. Pokud vím, zpívá se v různých variantách dodnes. Pak přišly hity, jako Plují lodi do Triany, Cestářská, francouzská lidová Tři tamboři, melodie z operety Bratránek z Batávie a další a další. Hodně se vysílaly i operní árie v podání našich nejlepších pěvců a pěvkyň. To byla už skoro šedesátá léta…

Vrátím se trochu zpět do doby bastlení. Přišly první germaniové diody – na Václaváku blíže k Můstku byla taková prodejna pro radioamatéry, něco se sehnalo v prodejně Mladý technik v Jindřišské ulici v Praze a já sám jsem si rozšířil součástkovou základnu od nějakého svého příbuzného z matčiny strany, myslím, že se jmenoval Tonda Zika, a ten byl v tomto oboru profesionál. Moje radost z bedny součástí, z nichž mnohé jsem ani nedovedl identifikovat, byla obrovská. A tak jsem vyfasovat i doma vyrobenou a vysoce nebezpečnou trafopájku a náš byt se vyplňoval vůní připálené kalafuny a cínu. Vedle nás v domě bydlel můj spolužák, jistý Pepík Brůna, který byl tak trochu podivím a socka zároveň, učil se blbě, ale radiotechnice, elektrotechnice a příbuzným disciplínám holdoval ještě více než já a dodnes nevím, jaký byl zdroj jeho vědomostí. Spolu jsme byli propojení telefonickým spojením pomocí telefonních sluchátek (sehnal je Pepík a pocházely z nějaké telefonní budky), baterie a jednodrátového vedení (izolovaný drát ze staré cívky), druhý „drát“ byla Země. Vedení viselo volně přes stromy na našich zahradách. Kupodivu to docela dobře fungovalo. Mluvilo se do sluchátka a poslouchalo také ze sluchátka, mikrofon jsme nepoužívali. Pak sestrojil něco bezdrátového (opět sluchátko, baterie a oscilátor z jejich přijímače). Fungovalo to tak, že když pohovořil, tak to bezvadně rušilo vysílání na Praze, což vyvolalo spoustu stížností okolních nájemníků. Zejména proto, že Brůna do mikrofonu nehovořil, ale kokrhal! To uměl báječně a bylo to o něm známé. Čili identifikace rušitele byla snadná. Já dostal pár facek, Pepík Brůna asi taky a byl konec našeho bádání v oblasti radiového spojení.

Měl jsem tehdy určitě v úmyslu jít na elektrotechnickou průmku, ale pak nakonec převládl další zájem a to zájem o chemii. Hlavně o její bouchací část. Elektrotechniku jsem však nezavrhnul a tak nějak podvědomě jsem měl touhu „vyrobit“ vysílačku. Snažil jsem se pochopit její principy, ale k nějakému pokusu o její sestrojení nedošlo. Sháněl jsem neustále různou literaturu, kde se objevovala schémata zapojení oscilátorů i konečných vysílačů. To bylo asi vše, co jsem pro tento svůj zájem udělal. Nedostatek přesných vědomostí, součástí a v neposlední řadě i podvědomý „strach“, že vlastnit vysílačku je na hraně nebo dokonce za ní, zákona. S opravdovou vysílačkou jsem přišel krátce do styku až na vojně v Ruzyni, jak se zmiňuji jinde. Ještě trochu dříve mě amatérské vysílání přibližoval spolubojovník Hlubůček a to na PŠ v Liberci. Byl snad už v civilu člen Svazarmu a tam se zdokonaloval v amatérském radiotechnickém sportu. Což byla vlastně jediná možnost, jak se dostat k bezdrátovému vysílání. Trochu mě školil v technice, vysvětloval pojmy užívané v tomto sportu a radil, abych se pak v civilu na tento sport dal. Snad bych ho byl i poslechl, ale život šel náhle jinudy a tak mě to „vysílání“ trochu pustilo. Možná, že i proto, že vyťukávání morseovky mě nebavilo ani trochu, snil jsem jedině a pouze o fonickém vysílání a to i ve Svazarmu bylo možné až právě po zvládnutí „morseovkového blouznění.“

Někdy, když se nad sebou zamýšlím, připadám si trochu jako svého času Karel Čapek, aniž bych se chtěl s ním samozřejmě srovnávat. To si nedovolím. Ale je o něm známo, že, když nějaký předmět svého zájmu (dnes tomu říkáme s oblibou koníček) tak zvaně zvládnul (alespoň podle jeho mínění a potřeb), tak ho opustil (někdy i natrvalo) a vrhnul se na nový. Podobně jsem na tom já, i když i ty opuštěné koně stále registruji a zajímá mě, co se tam děje. I ty vysílačky se mi splnily, GSM telefony, občanské či jiné krátkovlnné vysílačky – to je dnes dostupné bez nebezpečí, že se stanu předmětem zájmu STB. Nic už nebastlím, vše se dá v případě potřeby koupit.

Podobně dopadl i můj další zájem a to o silovou elektrotechniku. V Praze to bylo jednoduché, tam se toho v našem bytě nedalo mnoho změnit. Vyměňoval jsem všechny staré zásuvky, vypínače za tehdy moderní čtvercové páčkové (kryty z klasického bakelitu), pro potřebu domácnosti pak pořízení různých prodlužáků (nebyly běžně v prodeji, naopak se skoro zakazovaly), modernějších svítidel, zvonku s novým trafem apod. V novém domově na vsi pak bylo příležitostí více, „elektrifikace“ sklepa, půdy, dílny, zahradního domku, přidání zásuvek či jejich přemístění, nástup třífázového rozvodu atd. Časem byly pak k dispozici i třífázové motory, provedly se různé rekonstrukce a nástavby při rozšiřování rodinného domu apod. Dnes je situace taková, že si raději seženu elektrikáře, pokud je třeba něco změnit nebo významně rozšířit. Jako každý starý dům, je i ten náš zatížen různými změnami v elektrotechnických předpisech, takže instalace v domě, tedy ta silnoproudá, je složena snad ze všech druhů vodičů (měď, hliník) tak i různých druhů barev jednotlivých izolací. No, snad to se mnou už dožije. Nejnovějšími investicemi nedávné doby jsou totální rekonstrukce domovních rozvaděčů, venkovního osvětlení apod.

Jo, kde jsou ty časy, kdy v domku bylo v každé místnosti jenom centrální světlo u stropu a jedna či dvě zásuvky (na rádio a žehličku?). Místo zvonku se klepalo na okno, zabezpečovací zařízení představoval velký pes, vrata se zavírala klikou, televizní rozvody žádné a střechu nezdobila parabola pro příjem televizního družicového signálu. Místo kamerového systému v lepším případě zrcátko, přišroubované na okenní rám a vhodně nasměrované. Kdože to k nám jde?

Bylo to tak před 50 lety, což je vlastně hrozně dávno, i když mě se to zase tak dávno nezdá…

O dalším mém silném zájmu z oblasti „elektriky“ – záznam pohyblivého obrazu a zvuku – někdy příště.