Jdi na obsah Jdi na menu

Moje fotografické období

11. 6. 2014

kolaz1.jpgMůj táta nikdy aktivně nefotografoval, ale fotografie měl rád. Rád si je prohlížel, bůhví po kolikáté listoval ne příliš objemným balíčkem starých rodinných fotografií a rád znovu a znovu si připomínal osoby a věci zobrazené dnes již většinou neznámými amatéry. Pořizovat vlastní snímky – k tomu se nikdy nedostal. Především asi proto, že to byla činnost, která byla nad jeho ekonomické možnosti, ale také i proto, že procesy k získávání fotografií byly přece jenom pro něho trochu složité. Tak se dal na amatérskou olejomalbu a tak si asi uchovával své vzpomínky na místa mu příjemná a milá. Máma na tom byla ještě o něco hůře, i když k fotografiím měla rovněž vřelý vztah.

Z lidí z mé blízkosti, tedy z příbuzenstva, nebylo také mnoho těch, kteří propadli fotografickému amatérismu. Vzpomenu krátce na tři bratrance, Mirka, Vaška a Jardu, kteří fotografovali podle mého názoru a na tehdejší dobu docela dost. Pochopitelně to byly snímky převážně rodinného charakteru, z nichž některé se zachovaly i v mém archivu. Jejich technické vybavení odpovídalo tehdejší době a i finančním možnostem. Vašek ani Jarda se tím neživili, Vašek byl lékař, Jarda krejčí. O Mirkovi z Pankráce toho mnoho nevím, ani tedy to, zda se fotografií živil. Stejně tak dneska ani nevím, kde své snímky zpracovávali nebo kde a jak si je nechávali zpracovávat. Trochu „přičichla“ k fotografii i moje sestřenka Zdenka, snad na grafické škole. O ní bude v této souvislosti ještě řeč.

maly-jan--vyrez.jpgMnohem významnější a pro posílení mojí záliby byl Honza Malý[1], což byl manžel mé sestřenice Anny z matčiny strany. Byl zhruba ve věku mého otce a naše rodiny se velmi přátelily a často navštěvovaly, bydleli jsme poměrně blízko, my na Hanspaulce, oni na druhé straně přes dnešní Evropskou ve Starých Dejvicích. Trávili jsme pohromadě poměrně dost času. Honza byl všestranně zaměřený intelektuál a tak není divu, že se zabýval i fotografickou disciplínou. A to už asi před 2. válkou. otecvoj2.jpgVlastnil fotoaparát s měchem, značky Voigtländer[2], formátu 6×9 cm, který uměl snímat jak na skleněné desky, tak i na svitkový film 6×9, který se zakládal do speciální kazety, které se říkalo rollkazeta. Na vedlejší fotografii je se svým strojem na vojně. Je možné, že to byl některý model Bergheil, který se vyráběl od roku 1912 až do začátku 2. světové války. Možná, že to byl i jiný typ. Udělat tehdy jeden snímek bylo přece jenom, měřeno dnešníma očima, poněkud zdlouhavé. Vytáhnout měch s objektivem, zaostřit na matnici, zaměnit matnici za filmový adaptér pak teprve…cvak. Bylo možné také fotit tzv. od boku, kdy se vzdálenost objektu nastavovala podle stupnice odhadem. Jenda si zpracovával své snímky doma ve fotokoupelně, měl i zvětšovák vlastní výroby. O jeho kutilství ještě bude řeč. Často jsem ho pozoroval, zejména na našich společných výletech, které mě mimochodem moc nebavily, a tak jsem jednoho dne si vyrobil taky „foťák“. Krabička od barvy na textil DUHA, ještě jedna malá krabička a váleček z papíru. Takhle nějak jsem to slepil (viz obrázek)duha.jpg a Honzovi jsem svůj výtvor ukázal. Nejenom že se mi nesmál, ale naopak povídá: „Víš, že to může fotografovat?“ Tak nějak to tehdy řekl. Otevřel jsem jenom pusu. Honza žiletkou vyříznul v zadní straně krabičky od DUHY obdélník, zevnitř na něj vlepil kousek pauzáku a doprostřed papírové trubičky (což měl být objektiv) vypálil žhavou jehlou dírku přes všechny krabičky. A foťák byl na světě. Tehdy jsem o dírkových komorách, ohniskové vzdálenosti apod. nevěděl zhola nic a tak jsem jenom zíral, když se na matnici-pauzáku objevily rozmazané, vzhůru nohama, ale přesto identifikovatelné obrysy okna, proti kterému náš společný výtvor namířil. Nevím už, kolik mě bylo tehdy let, ale moc to nebylo…

Dnes lze těžko tvrdit, že toto byl právě ten rozhodující moment, ale tak nějak jsem v té době začal holdovat fotografování. Byla to docela drahá zábava, ale vždycky se něco našlo, co mě přimělo se focením trochu více zabývat. Třeba, že jsem uháněl domů od „tenisu“ (hřiště na Hanspaulce, kde mimo kurty bylo snad i dětské hřiště) a na podezdívce plotu u tzv. sekretariátu Na Pískách ležela černá bedýnka. No, byl to nějaký měcháč asi také 6×9, zřejmě nefunkční. Tak jsem ho sebral a doma rozebral na prvočinitele. Škoda. Další „stroj“, který jsem měl v ruce, byl foťák typu „box“, který se válel na půdě v Hartmanicích na statku u Macků. Ten jsem nerozebral, ale nějakou chvíli jsem si s ním hrál a místo filmu jsem do něho natahoval proužky papíru, které jsem navinul na přítomnou prázdnou cívku a dělal, že fotím.

625393373.jpgMůj první opravdický foťáček bylo jakési bakelitové monstrum se jménem SuperEcelsior, kterým mě podarovala právě spořilovská Zdenka, která v té době také nějak koketovala s fotografií a grafikou. Byl to jednoduchý bakeliťák 6×4 ,5), kvalitou podobný o něco později dostupným Pionýrům. Ten jsem ovšem nevlastnil. Pár filmů jsem nafotil, většinou na nějakých společných výletech s Malýma, ale i při courání Prahou. Malá zajímavost: teď nedávno jsem v tom fotografickém archivu-zmatku, který postupně digitalizuji, objevil i vůbec první fotku, které jsem v životě dopustil. Je na ní jakási hájovna, „kdesi v lesích“ kolem Nebušic, kam jsme nejčastěji jezdili. Foťáček měl jednu vadu, která se ukázala hned na prvním filmu a jevila se jako vada podstatná. Měl drobnou prasklinu v zadní bakelitové stěně, která se táhla od červeného okénka a způsobovala, že dovnitř na film „foukalo“ světlo, které pak na filmu udělalo nepěkné šmouhy. Honza, můj hlavní rádce, věc vyřešil snadno a dobře. Prasklinu přelepil zevnitř úzkou leukoplastí, kterou načernil několikrát černou tuší. A bylo po závadě. Strojek se opět nezachoval, podlehl mé nepřekonatelné touze ho rozebrat, když jsem se dostal k dalším, lepším „strojům.“

voigtlander-9-krat-12_vyrez.jpgZ nějaký čas jsem dostal o pana Junka (první manžel tety Máni, co si později vzala strýce Václava, mého kmotra a kterému říkala mazlivě Oušek) krásný měchový foťák Voigtländer formátu 9×12. Byl konstruován na skleněné desky i na film téhož rozměru. Voigtländer fotil pěkně, ostře, měl tzv. dvojitý výtah měchu, takže se daly dělat i makrosnímky. Protože se film této velikosti již nevyráběl, zbyly mi na pokusy jenom skleněné desky a tak jsem jich pár krabiček spotřeboval. Desky jsem kupoval v Drogerii nebo v prodejně Foto-Kino a kupodivu byly vždycky na skladě. Byly značky FOMA z Českého Brodu a to jsem netušil, že za pár let zakotvil v oné fabrice na dlouhých 35 let. To bylo již období, kdy jsem si negativy i pozitivy (pouhé kopie 1:1) zpracovával už doma sám a to kupovanými lázněmi od téže firmy, vybaven tím nejnutnějším nářadím a pomůckami. Měl jsem už nějaké zkušenosti s vyvoláváním filmů v miskách z foťáku-bakeliťáku. Některé negativy na skle mám dosud, jiné vzal čas. Od Ouška jsem dostal tehdy ještě jeden měchový přístroj, na kterém byla vidět zjevná ruční dílenská práce. Nic bližšího o něm dnes nemohu napsat, neboť jsem ho zakrátko podrobil velice detailnímu prozkoumání a to tak, že skončil asi v popelnici. Slzu lítosti nad tímto neuváženým činem mohu dnes jen zamáčknout. Škoda, možná, že bych se třeba divil, co to bylo za skvost.

fokaflex.jpgDalším strojem byla nepravá zrcadlovka pro mládež české výroby FOCAFLEX 6×6, který jsem koupil za pár babek od spolužáka Miloše Fritze, který přešel na opravdový stroj zn. WERRA I. Ten byl, mimochodem, tehdy velmi oblíbený a poměrně kvalitní. Soudruzi z NDR ho osazovali objektivem TESSAR. Ne tak FOKAFLEX, ten stál za starou bačkoru a ani nevím, zda se nějaké snímky z té doby zachovaly. Později jsem ho podrobil opět úplné rozborce. Ten Fokaflex, samozřejmě.

Nu a pak jsem na průmyslovce měl vypůjčený kinofilmový foťák CONTAX z kabinetu báječného profesora Dr. Schlemmera a s tím jsem vydržel až do maturity.

werra-1c.jpgMůj první solidní fotoaparát za vlastní peníze z prvních výplat asi v roce 1961-2 byl kinofilmový kompaktní přístroj a to také WERRA I. exa500.jpgPozději, to již po vojně a šťastně ženat, jsem ještě zakoupil EXU 500 z Drážďan a to model s výměnnými objektivy. Žádné jiné, než ten základní jsem nikdy neměl. Vystačil jsem si s ním. Zakrátko jsem ho doplnil tehdejší novinkou družstva MECHANIKA síťovým bleskem, expozimetrem se selenovým článkem METRA Blansko, později s fotoodporem zn. LUNEX METRA BLANSKO. 

Ve FOMĚ to pak bylo jiné, tam jsme měli zejména v OTK, kde jsem po vojně nastoupil, strojů více, tak se dalo vybrat, co si zrovna půjčím. Převládaly FLEXARETY, EXAKTA, PRAKTISIX apod. až po MAGNOLU a velký ateliérový dřevěný stroj, byla tam i starší MOSKVA, malý příruční, byť měchový přístroj 6×9 ze sovětské provenience. Vybavení temných komor nebylo nejluxusnější, ale vyhovovalo. Kopírka, zvětšováky OPEMUS, MAGNIFAX i na negativy větší než 6×9, zábleskové přístroje atd. Z té doby mám snad nejvíce fotek.flexaret.jpg

Později, to bylo již někdy počátkem 80. let jsem podlehl kouzlu malých kompaktních fotoaparátů, přirozeně na 35 mm kinofilm, které byly opatřeny všemožnou automatikou, takže stačilo jen zamířit a stisknout spoušť. To jsem také hojně dělal, neboť v té době bylo na trhu materiálu habaděj. Pochopitelně se v té době fotilo již na barevné filmy negativní i občas inverzní, které jsem posléze na rozdíl od dob minulých zcela opustil. Byly to značky MAMIYA, SAMSUNG, PENTAX. Sloužily dobře a spolehlivě.

Moje dlouhodobé působení ve Fotochemě a v jejím výzkumu mělo pro mne další velký osobní význam i v tom, že jsem se zdokonalil ve zpracování všech druhů fotomateriálů, černobílých i barevných, inverzních i úzkých kinematografických a přišel do styku i s obsáhlou problematikou tehdejší fotochemie, laboratorního zpracování apod. O tom více ve stati o FOMĚ.

Ještě se na závěr zmíním o tom, jak jsem se uzavíral doma do temné komory. Vybudovali jsme ji v rámci rekonstrukce našeho domu mezi léty 1975-8 a to na půdě. Byla pěkná, zčásti nad pracovním stolem obložená světle zelenými obkládačkami, vše potřebné na dosah ruky. Voda teplá i studená, dlouhý a praktický pracovní stůl přes celou šíři místnosti. Spousta elektrických zásuvek tam, kde měly být, osvětlení normální i ochranné barevné, dvojdřez, pračka na filmy. Misky všeho druhu, drobných pomůcek naprostý dostatek. Vyvolávací tanky (vývojnice) zásadně od firmyjobo.jpg JOBO (daly se sehnat, i když nebyly levné), krásný nový zvětšovák MAGNIFAX III s příslušenstvím, leštičky dvou rozměrů. Korekční subtraktivní filtry pro barevný pozitivní proces byly samozřejmostí. Prostě pohoda. Stálo to sice spoustu peněz, ale také to stálo za to. Fotokomora si na sebe částečně vydělávala tím, že jsem zpracovával barevné středoformátové inverze různých firem, nejvíce AGFACHROMY, profíkům a oficiálně nějaký čas i pro časopis KVĚTY. Fotokomoru jsem udržoval několik let, prakticky až do příchodu mého počítačového období. Pak jsme ji přestavěli na PC pracovnu a je tomu tak dodnes. Fotografické pomůcky se nějak vytratily, něco skladuji, něco jsem rozdal a něco nostalgicky vystavuji ve zmíněné pracovně. Od té doby jsem nevyvolal ani jeden film, ani nezhotovil jediný pozitiv. To, co jsem nafotil ještě na film před příchodem digitálů, jsem si nechával už zpracovávat v laboratořích, které se po roce 1989 rozmnožily skoro geometrickou řadou a jejich sběrny byly skoro všude, i na maloměstě Český Brod. Kvalita jejich produktů výborná.

Samostatnou kapitolkou mého fotografického počínání bylo amatérské filmování na úzký 8 mm inverzní film. O tom a o všem okolo této zábavy se zmíním v samostatné kapitole.

Pak jednou dostalo fotografování i filmování nový netušený rozměr – digitální princip. Neminulo to ani mně. Mohu fotit a filmovat, co chci, kdy chci, kvalitně, rychle a díky PC zrušit temno temné komory a fotky si v pohodě upravovat v PC. Stejně tak i film, vlastně videozáznam. Jsem docela rád, že jsem se tohoto období dožil. Jak to všechno bylo, vzpomenu v dalším vzpomínání.



[1] O něm samostatný článek někdy brzy.

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Voigtl%C3%A4nder

vuji

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ivo Hroneš - Kontakt

29. 10. 2015 16:05

Dobrý den pane Bočku.

Znovu a lépe. Právě jsem si smazal dopis, který jsem Vám napsal, protože při přepisování kontrolního kódu jsem zmáčkl CTRL namísto Shift. Ještě že jsem Vás hodil na začátku do oblíbených. Tedy na Vaše stránky jsem se dostal přes obrázek Vaší Super Excelly. Před několika měsíci jsem převzal trochu skomírající edici českých fotoaparátů a snažím se ji oživit. Vaše vyprávění a vzpomínky, zejména zmínka a dlouholetém působení ve Fotochemě (nyní FOMĚ) mi vnuklo myšlenku, požádat Vás o setkání u dobré kávy nebo jiného moku, který preferujete a popovídat si s Vámi. Vzhledem k tomu, že se současně snažím dát dohromady muzeum československého fotoprůmyslu, jsou pro mne profesní zkušenosti, vzpomínky, rady a tipy těch, kdo v tomto odvětví dlouhá léta pracovali či ještě pracují, velmi cenné. Pokud byste měl chuť a zájem si se mnou na dané téma popovídat, napište mi prosím na: ivo.hrones@gmail.com, domluvíme termín a já za Vámi přijedu kam bude třeba. Pokud nepovažujete můj návrh za přijatelný, co se dá dělat, takový je život. V takovém případě alespoň přijměte poděkování za milé počtení na Vašich e-stránkách.
Ivo Hroneš, Hradec Králové