Vůně floxů a chuť angreštu…

Nevím, jak se činil v mládí, ale za mého dětství jsme chodili do přírody, jak jen to šlo. Ne vždy jsem sdílel jeho nadšení, byl jsem trochu pohodlný a každý krok navíc se mě zdál zbytečný. Ovšem po nějaké době jsem podlehl jeho vášni a chodil s ním velice rád. Ne tak už matka, kterou bolely nohy, ale také moc neprotestovala a chodila a chodila… Táta byl vždycky několik kroků napřed a to jí lezlo pěkně na nervy.

Vezmu to pěkně popořádku. Naši bydleli prakticky od svého sňatku v roce 1934 v Praze Dejvicích na Hanspaulce. Asi tak postupně ve třech bytech. Z nich nebylo nikdy daleko do přírody, která v té době poskytovala poměrně hodně míst k nerušenému procházení v lesních porostech nebo lokalitách, které byly tehdy ještě minimálně „kolonizovány“ výstavbou domů či domků. Nablízku byla především Šárka, oblast kolem kostela sv. Matěje, lokalita zvaná Červený vrch, Zlatnice a jiné kousky zelené přírody. Táta si vždycky pořídil, tehdy ještě nenosil pravou dřevěnou profi hůl či dokonce „fofrklacky[1]“, pořádný klacek. Neopíral se o něj, ale sloužil mu jako jakási prodloužená ruka k prohledání všelijakých artefaktů, na které jsme v lese či na louce narazili. Ať to byly houby, zajímavý kámen, květina, ale i nějaký ten živočich, bohužel mnohdy již mrtvý, apod. Vlastně pro mne to bylo i jakési ukazovátko, kterým mě ukazoval něco v dáli, o čemž si myslel, že by mě mohlo zajímat. Pravdou je, že mě to mnohdy nezajímalo pranic, ale někdy jsem zpozorněl. Táta toho věděl o přírodě poměrně dost. Inu, kluk z vesnice, znal stromy, kytky, živočichy. Pozornost věnoval i neživé přírodě a tak jsem mohl „obdivovat“ různé šutry nebo i nálezy pocházející z lidského světa. Jednou jsme cestou na Červený vrch objevili v trávě nepoškozenou konzervu vepřového masa v jablečné či hruškové omáčce, zřejmě z dodávek UNRRA[2], Táta nelenil, vytáhl z kapsy svůj víceúčelový nůž a otvírákem konzerv ji otevřel. Kolem nás se rozlila vůně konzervovaného vepřového masa, zřejmě naprosto nezávadného a nezkaženého. Táta konzervu vysypal do trávy s tím, že si zvířátka pochutnají.

Červený vrch bylo to místo, kam jsme chodili na podzim pouštět draky a v zimě sáňkovat. Byl tam takový malý skalní ostroh, kterému jsme říkali Skalka. Prostředí tam bylo příjemné. Dnes je celá oblast a její okolí většinou zastavěná. Těžko se tam již orientuji, více jak šedesát let vývoje udělalo své. Někde mezi ulicemi Na Pahoubce a Zlatnická byla pěšina, kterou jsme došli až na Skalku. Snad si to vybavuji přesně a je tam dosud.

Pamatuji si, že mě táta vyrobil vlastnoručně klasického draka. Z ohebných prutů, potažený typickým modrým školním balicím papírem. Měl pořádný ocas, správně nastavenou „váhu“ a uvázali jsme ho na dlouhý provázek a vyrazili na Skalku. Byl podzim, vítr pěkně foukal a drak vylétnul do slušné výšky. Pak se něco pokazilo, provázkem to škublo a drak nikým nespoután vyrazil ke svobodě. Někam nad Hanspaulku. Pochopitelně jsme ho již nenašli a já měl zkažený den.

Ze Zlatnice již nebylo daleko do Šáreckého údolí, kam často vedly i naše kroky. Bylo to s kopce a to mě bavilo. Byl to i krásný čas, skoro nikdo kolem, stromy kolem nás a naše cesta vedla pak silnicí V Šáreckém údolí myslím, že až k nějaké cestě vzhůru, vedoucí až ke sv. Matěji. To mě už bavilo méně, kopce jsem nemiloval. Jednou jsme takto s tátou vyrazili v zimě. Byl docela mráz a ona cesta vzhůru byla jedna velká klouzačka. Měl jsem co dělat, abych se s tátovou pomocí vyškrábal nahoru. Byl to asi zážitek, když si to pamatuji dodnes.

Ke sv. Matěji jsme chodívali především na hřbitov, kde jsou pochovaní příbuzní z matčiny strany, tedy někteří Vykysalých. Bylo to o Dušičkách či před Vánocemi. Většinou jsem tuto návštěvu absolvoval pouze s matkou. Do kostela jsme chodili povinně, v neděli na desátou, na mši. S tátou, máma doma vařila nedělní oběd. Ne snad z hlubokého přesvědčení (nikdo z nás nebyl ortodoxní katolík, ač pokřtěni jsme byli všichni), ale protože jsem musel ve škole v hodině, tehdy ještě povinného, náboženství (asi jen 1. možná i 2. a 3. třída) přiznat účast nebo neúčast. Za účast bylo razítko s andělíčky, za neúčast hodně blbejch řečí. Což asi mělo i vliv na známku z tohoto předmětu. Říkali jsme většinou pravdu, strašák božího trestu za lhaní, díky demagogické výchově paní katechetky, nad námi visel docela pevně. Lhát se vlastně nemá, i bez náboženství. Ve studeném kostele to bylo k nepřežití a k tomu ještě ta cesta pěšky zpátky. Domů jsme dorazili tak nějak k obědu a bylo půl neděle v tahu. Tenkrát se chodilo do školy i v sobotu. Pak se stalo to, že náboženství z osnov zmizelo a bylo nějakou dobu nepovinné, což jsem celkem vzato uvítal. Pokud mě paměť neklame, vyučoval pan farář a myslím, že i na faře, to nevím jistě. Procházky po hřbitově mě naopak bavily, je tam mnoho krásných pomníků, hrobek, soch, ale i hrobů chudičkých, které neměly tenkráte ani hrobovou obrubu. A to jsem ještě nevěděl, kolik významných lidí tam spí nebo bude spát svůj věčný sen.

V těchto letech byl farářem u sv. Matěje Václav Zima[3]. Velmi příjemný pán, jeho kázání byla prý vynikající a vystupování ušlechtilé. U sv. Matěje jsem také absolvoval 1. sv. přijímání (povinné)[4], měl jsem krásnou dlouhou svíčku, nové šaty a snad i nějakou šerpu z bílého krepového papíru šikmo od ramene k pasu. To bylo asi standartní vybavení. Svíčku, byla opatřena voskovými ozdobami a vtaveným barevným obrázkem uprostřed, jsme pak dlouho uchovávali doma ve skříni, až se teplem pokroutila a pak nějak zmizela. Z té doby mám dvě fotografie na zahradě v Sušické, kterých se dopustil můj bratranec Jarda Boček, který k nám zrovínka zavítal na návštěvu. Přijímání předcházela pochopitelně svatá zpověď, kde jsme panu farářovi ve zpovědnici předložili všechny své hříchy. Abychom na nic nezapomněli, dostali jsme tzv. zpovědní zrcadlo, což byl soupis všech možných hříchů, asi tedy koncipovaných pro náš věk. No, přečíst je ve zpovědnici všechny, byla by to jistojistě poukázka do pekla, kterou by nezrušilo ani sto Otčenášů či Zdrávasů. Přežil jsem to ve zdraví. Řada pochybností ve mně ale zůstala. Proč jsme po zpovědi už nemohli nic jíst (zpověď byla v sobotu, přijímání v neděli), proč jsme na podanou hostii nesměli sáhnout a ani ji kousat, jen ji nechat volně se rozplynout v puse. Také mě vrtalo hlavou, jak farář určuje „trest“ za přiznané hříchy, zda má na to nějaké tabulky či instrukce od Nejvyššího aj. Dodneška to nevím. Václav Zima je pochován na hřbitově u sv. Matěje.

Od sv. Matěje nebylo již daleko na Babu. Chodili jsme ulicemi této funkcionalistické vilové čtvrti[5], která vznikla za první republiky. Až jsme došli na její konec, kde stála a dosud stojí zřícenina zřejmě starého viničního domku, od které je nádherný výhled dolů do Podbaby, na Troju, Bubeneč a Dejvice a na Vltavu. O jejím původu, tedy té zříceniny, není stále úplně jasno. Sedávali jsme na kraji ostrohu a pozorovali život hluboko pod námi. Dobře byla vidět podbabská čistírna odpadních vod (dnes ovšem o mnoho větší) a přímo pod námi trať táhnoucí se podle Vltavy na Roztoky, Libčice, Kralupy nad Vltavou a dále. Daleký obzor přibližně tím směrem byl tenkrát ještě prázdný, dnes je již zaplněn rozsáhlou výstavbou v Bohnicích. Baba byla asi nejzazším bodem našich procházek tímto směrem. Domu jsme pak pospíchali, hnal nás hlad a těšili jsme se na dobrý domácí oběd.

Táta miloval houbaření. Využil každé příležitosti, aby se dostal do nějakého lesa a tam s očima zapíchnutýma do jehličí nebo spadaného listí a klackem v ruce vždycky nějakou tu houbu našel. Nebral všechno, jen klasiku. Ostatních se tak trochu bál, ať to byly holubinky, masáci, podzimní václavky, čirůvky a jiné. Sice je znal, ale nebral. Snad i proto jsme jeho houbařskou vášeň přežili a dokonce si pochutnávali na smaženicích či obalovaných hřibech. Nesebrané houby neničil, to měl nějak v sobě, jako že je to ozdoba lesa. Tato jeho vášeň naplno propukala o dovolených na Vysočině nebo na delších výletech po okolí Prahy. Někdy mě bral s sebou, ale moje nálezy nestály nikdy za moc. Tam, kde jsem nevšímavě procházel, ulovil vždycky nějakou tu houbičku, hříbky, kozáky, bedlu jedlou, lišky ap.

Jednou jsme se připletli (na podzim) do blízkého revíru, někde na kraji Šárky. Náhle kde se vzal, tu se vzal smrtelně poraněný zajíc. Nebo to byl divoký králík? Nevím už přesně. Táta mu dal za uši poslední ránu z milosti a už jsme upalovali domů, houby „nehouby“. Táta měl smysl pro humor, zajíce či králíka si schoval pod kabát a přidržoval ho za zadní běhy celou cestu domů. Asi i proto, aby ho nikdo neviděl, že je něco jako pytlák. Doma pak povolil sevření a králík vyjel zpod kabátu a vypadl před matku na zem. Ta vyjekla, vidím to dodnes, měla z toho chudák skoro šok, určitě jí vyskočily i nějaké opary. Miloval jsem zajíce na smetaně nebo i pečeného na česneku, nebo přední půlku na paprice. Máma je uměla znamenitě připravit a tak jsem se těšil na nedělní hody. Tenkráte bylo v našich lesích i polích zajíců a bažantů hodně a tak lovci a myslivci z různých honiteb a majitelé loveckých lístků a brokovnic, i střelci amatéři pálili jako o Božím Těle. Neměl jsem rád to zabíjení, nicméně nad talířem jsem na svůj odpor k lovu divočiny nijak neřešil. Později, to už jsem byl velký, jezdil táta na hony se strejdou Jendou jako „plašiči“ a nadháněči. Hulákali na lesy, tloukly klacky do stromů apod. Byla to služba pro partu honců z pražských Elektrických podniků (strejda byl průvodčí tramvaje) a jezdili na hony do revíru kolem Říčan, Mukařova. Někam do lesů v Tehovci, Vojkově. Mělo to velkou výhodu pro nás, přinesl vždycky jednoho nebo dva ušáky. Takže jsme za sezónu měli i deset kousků této zvěřiny. Bažanty nenosil. Ale asi dvakrát či třikrát přinesl zastřelenou lišku. K tomu se váže následující příběh. Po ukončení honu se scházeli v nějaké místní hospodě na pivě a na něco ostřejšího pro zahřátí. Byl přece jenom už chladný podzim a začátek zimy. K jídlu jim prý hospodský servíroval nějakou divočinu na smetaně, všichni mlaskali jako holínky v blátě a pochvalovali si výtečné jídlo. Hostinský byl prý výhradním odběratelem zastřelených lišek. A tak se jednou proseklo, že ona výtečná krmě je právě dobře upravená liška. Do té doby si všichni mysleli, že hostinský baží po kožešině pro milostivou paní. To asi také, ale maso skončilo, jak výše popisuji. O té doby měl hostinský „utrum“ a lišky končily jako úlovek v domácnostech statečných střelců a jejich nadháněčů. Dostalo se i na nás a tak matka, ke svému údivu, byla „donucena“ s tím něco udělat. A to by nebyla protřelá kuchařka, kdyby si s tím neporadila. Maso máčela asi dva dny v mléce, důkladně proprala v octové vodě a po prošpikování naložila jako jinou divočinu – špek, divoké koření, máslo, kořenová zelenina, jalovec, trochu octa nebo citronu a sůl. Další úprava stejná jako u běžné svíčkové. Co mám vykládat, bylo to fajn. Masa přirozeně bylo více než na zajících, chuť výtečná. K těmto úpravám byla preferována liška (samice) před lišákem, který přece jenom měl svůj charakteristický, nikoliv však odporný, pach, který se naložením neodstranil úplně. Snad po delší době, ale nikdo nechtěl čekat. Lišku jsme mívali i pečenou na másle s množstvím česneku, snad i majoránky, petržele a nevím už, jaké další přísady máma přidávala. Na liščí hody byli zváni i někteří příbuzní, kteří nevycházeli z údivu. Bylo to výborné přilepšení v době, kdy se na maso stávaly fronty.

Jindy naše vycházky vedly „k tenisu“, tedy k místu, kde se rozkládaly tenisové kurty (jsou tam dosud). Bylo to mezi ulicí Na Šárkou a „lesíkem“, kterým bylo možné se dostat až do Šáreckého údolí. Cestička vedla lesním porostem, s kopce (to bylo hlavní), a dalo se dojít třeba až k Dubovému mlýnu. Myslím, že tady někde v okolí byl i statek, pokud mě paměť neklame, pana Ratajíka. Za války k němu chodil táta pro mléko, které s ním směňoval za cigarety (v té době táta ještě nekouřil a tak přídělové cigarety byly dobré platidlo). Něco mi říká, že někdy kolem 50. let našli pana Ratajíka oběšeného v lesíku. Nebyl to příjemný pohled, visel tam už nějakou dobu, zvědavci se rychle sběhli včetně mé máti, která mě za ruku táhla s sebou. Nevím, co jí to popadlo, snad, že pan Ratajík byl něco jako náš dobrodinec s mlékem. Na místě už byl četník a mámě jaksepatří vynadal, kam že to táhne to malé dítě a vyhodil nás všechny. Mazali jsme od té nepěkné podívané, co síly stačily, myslím, že si matka tenkráte natrhla svůj baloňák. Les byl převážně akátový a trnů tam bylo nepočítaně. Táta jí pak dodatečně doma vynadal a tak jsme se už nikdy na žádného oběšence nešli podívat.

Dubový mlýn a rybník jsem navštívil ještě jednou a to už jsem byl docela velkej kluk. Ze svých „přírodovědeckých“ výprav s Jindrou a Honzou Malých[6] jsem si přinesl domů hezkého čolka[7] a umístil jsem ho do kulatého akvária, kde si vesele plaval, až mu došly hlady síly. Vypadal moc smutně, měl asi opravdu hlad, a tak jsem to nejdříve zkusil s kousky syrového rybího filé z bílé tresky. Něco zbaštil, ale pak už nechtěl. Chtělo to živou potravu. Tak jsem se vypravil do „Dejvic“[8], kde byla prodejna pro akvaristy a koupil jsem tam živé dafnie[9]. Čolek je spořádal velmi rychle, ale mě se nechtělo stále vážit tu „dalekou“ cestu a chodit je kupovat, tak jsme s tátou vymysleli, že ho pustíme na svobodu. Nejblíže to bylo právě do výše jmenovaného rybníku. Čolek radostně opustil sklenici, ve které jsme ho přinesli, zamával nám na rozloučenou a zmizel pod hladinou. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem ho doma neumořil.

Tenisové kurty sloužily v zimě jako přírodní kluziště a pokud byly mrazy a to byly, poléval je správce vydatně vodou, až se vytvořila rovná ledová plocha. Ovšem nic pro mne, bruslení jsem nepropadl, jakož i jiné sporty mě jaksi minuly.

Podzimní courání v lese bylo příjemné, všude haldy barevného listí, teplota vzduchu pro mě příjemná. Nesnášel jsem totiž letní vedra a stínu jsem dával přednost před žhnoucím sluncem. To mám asi po mámě, táta byl naopak „opalovací typ“, já se ukrýval do stínu, a když to nebylo možné, tak jsem se dříve do červena spálil, než do hněda opálil. Z jedné takové výpravy jsem si přinesl pěkně naklíčený koňský kaštan s prvními lístky. Zasadil jsem ho na naši miniaturní skalku před okna a několik let jsme pozorovali, jak roste a roste… Až jednou, to už byl docela slušný stromek, se táta rozhodl, že by se to domácím nemuselo líbit a tak ho zlikvidoval. Škoda, mohl se někam přesadit. Zbyla po něm jenom malá nedokonalá fotografie. Na stejné skalce vyrostla a to sama od sebe, pěkná rovná hrušeň. Asi semenáč. To se tátovi líbilo a tak sehnal rouby z výborné hrušně od sousedů a semenáčka narouboval. Rostl pěkně, a když byl čas, tak hrušeň vykopal a vysadili jsme ji v Přistoupimi na dědově[10] zahradě[11]. Stromek se ujal a myslím, že nějakou tu hrušku jsme tenkrát ochutnali. Strom vzal za své po smrti prarodičů mé ženy a rozdělení zahrady v dědickém řízení. Nový majitel, což byl dědův pravnuk Martin Červenka[12], svůj díl zahrady v rámci úprav zděděného majetku vykácel a bylo po ptákách.

Ještě jednu „vycházku“ musím zmínit. Znám ji jenom z matčina podání. Byla velmi, velmi krátká. Bylo do někdy mezi 5. a 9. květnem 1945. Všude binec, revoluční nadšení. Tak i na Hanspaulce. Táta to prý nemohl doma vydržet a tak mě dvouletého vzal na ruku a vyšli jsme před dům, ve kterém jsme tehdy bydleli. Bylo to ještě v Havlovské ulici čp. 1112. Stáli jsme prý na chodníku za dřevěným sloupem elektrického osvětlení, když tu projel po ulici Na Čihadle německý obrněnec, směřující k ulici Na Pískách. Bůhví odkud jel a kde se tam vzal. Aby lidé věděli, že není ještě konec, vypálili do každé ulice na trase, tedy i do Havlovské, dávky z kulometu. Táta pak vždycky vyprávěl, že slyšel nepříjemný hvízdot kulek kolem sebe, naštěstí jenom „kolem sebe“. Když obrněnec odjel, táta upaloval domů, co to jen šlo. Doma pak dostal svůj díl od matky, myslím, že zcela zaslouženě. Tato krátká vycházka s tátou mohla dopadnout úplně jinak, ale naštěstí se tak nestalo.

Nelze se nezmínit i dalších procházkách s tátou. Těmi jsou návštěvy příbuzných, tedy převážně sourozenců – mých strýců a tet. V době mého dětství žilo v Praze sedm bratrů a sester Bočkových. Pouze dva, strýc František a strýc Antonín v Praze nežili. První z nich měl chalupu v rodném Bystrém u Poličky, druhý pak měl rodinný domek ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. O nich se zmíním zvlášť v jiné kapitole mého vzpomínání.

Ostatní sourozenci obývali byty v Praze. Byty měly různou velikost i kvalitu. Podle dnešních nároků a hledisek by zcela určitě prošly jen některé. Nejlépe, podle mého názoru, bydlel strýc Václav, můj kmotr, který s rodinou, tchýní a tchánem obývali rodinný domek na Spořilově. Dostat se z Hanspaulky veřejnou dopravou na Spořilov bylo náročné. Strýc Vašek měl v domě také svoji kadeřnickou provozovnu, podnikání ukončil sám již před znárodňováním drobných živnostníků. Vybavení rozprodal a našel si jiné zaměstnání, snad v ČKD Praha. Jeho tehdejší manželka Zdena byla vyučená kadeřnice. Spolu měli dvě holky Zdenu a Ludmilu.

Ze všech bratrů měl táta Vaška skoro nejraději, i když se s ním občas přel o „důležitostech“ státní či mezistátní politiky. Čas od času zabalil otec svoje břitvy na holení do novin a odjel na Spořilov, kde mu je Vašek nabrousil. Asi to uměl, byla to součást jeho původní profese. Někdy mě vzal s sebou, jindy jel sám. Tátovi se asi líbilo to, že Venda bydlí v domku, kolem malá zahrádka, stromky, kytky, keře. K jedné návštěvě se váže další vzpomínka. Táta zakoupil pro mne malou startovací pistoli (poplašňák). Nevím, co ho to napadlo, vojnu a střílení rád moc neměl, i když se vzduchovkou zacházel velmi obratně. Třeba na pouti. Poplašňák jsem si jednou vzal s sebou, abych se pochlubil kmotříčkovi. I s krabičkou nábojů. Strejda měl ten den nějakou dobrou náladu a „pálil“ jeden zásobník za druhým. Když bylo u krabičky s náboji vidět dno, tak přiběhl rozzuřený soused, že jako v neděli chce mít klid! Měl pochopitelně pravdu a tak jsme rozpálený poplašňák schovali a stáhli se do domu. Jak to bylo se spořilovskými jindy, vzpomenu v jiné kapitole.

Výletů k ostatním sourozencům, tedy mým tetám a strýcům nebyly již tak časté. Jezdili jsme je navštěvovat občas, většinou u příležitosti jejich výročí, tedy narozenin či jmenin. Nejčastěji to bylo k tetě Pepě – Josefa Bočková-Brabcová. Brabcovi žili v Nekázance čp. 6 na Praze 1 v rozděleném měšťanském bytě o dvou místnostech. Předsíň byla společná s dalším nájemníkem (nájemnicí), stejně tak i WC. Této místnosti říkali moji dva bratranci Míla a Vašek „Lancaster“. Podle nápisu v glazuře porcelánové mísy. Takže se nechodilo na záchod, ale na Lancaster. Koupelna tam, myslím, nebyla vůbec nebo si ji nevybavuji. Teta byla moc fajn, měla tedy dva kluky: Václava a Miloslava. K nim jenom tolik, že Váša velmi úspěšně dostudoval medicínu a usídlil se posléze v Chomutově na interně. Oženil se, Jana, jeho manželka byla zdravotní sestrou v téže nemocnici a spolu měli pak syna Martina. Vašek se stal v sedmdesátých letech obětí automobilové nehody, Martin se snad později oženil a měl syna. Sám zemřel poměrně brzy, ani nevím přesně proč. Vaškův sourozenec Míla emigroval v roce 1968 do Kanady, kde žije dosud. K tetě jsem jezdil moc rád, a proto vzpomínce na tuto rodinu věnuji samostatnou kapitolu. K doplnění našich „výletů“ k příbuzným musím připomenout návštěvy u strýce Jeníka a tety Fanynky do Strašnic, strýce Pepíka na Pankráci, tety Mařenky na Žižkov a jejich potomků, povětšině v době mého dětství už s vlastními rodinami. Zavzpomínám na všechny v kapitole Strýcové a tety. Návštěvy příbuzných v Praze už nebyly ani tak vycházky s tátou, ale společenské události, mající konkrétní příčinu. Nejčastěji to byly jmeniny a narozeniny tátových sourozenců a jejich manželských protějšků.

Na jaké vycházky s tátou vzpomínám ještě rád? Především to byly zimní procházky za účelem sáňkování a pak putování potemnělou Hanspaulkou před večeří na Štědrý den. Kudy přesně naše cesty tehdy vedly, si už nevzpomínám. Sníh křupal pod nohami a já pokukoval po osvětlených oknech hanspaulských bytů. Tehdy bylo ještě mnoho oken nezakrývaných, žaluzie nebyly, plátěné rolety se stahovaly jen zřídka a tak jsme mohli nakukovat, ovšem jen tak zběžně, nešmírácky, do některých domácností a představovat si, jak probíhají přípravy štědrovečerní večeře. Někde byl k zahlédnutí již ozdobený vánoční stromek. Když se nám už mráz zadíral za nehty a tahal za uši, a žaludek se ozýval v touze po štědrovečerním kapru s výborným bramborovým salátem, zrychlili jsme své kroky k domovu. Tyto vzpomínky mě z paměti nevymizí asi nikdy. Štědrý večer pak pokračoval obvyklým způsobem a uzavírali jsme ho ještě jednou „vycházkou“, to už s námi šla i matka. Nebylo to na půlnoční k Matěji, nechodili jsme tam nikdy, ale s kopce dolů do Starých Dejvic, přes hlavní třídu, kde jezdila tramvaj č. 23 a 11, kolem „hasičárny“ ulicí Proboštskou kolem kostela sv. Václava do ulice Mjr. Schramma[13] čp. 26. Dříve ulice České družiny, dnes opět ulice České družiny. Tradiční, po mnoho let provozovaná procházka spojená s návštěvou rodiny Honzy a Anči[14] Malých a jejich syna Jindry. Chodil jsem tam rád, měli vždycky veliký stromek až ke stropu, který většinou Jenda sestavil ze dvou menších tak, aby vyrovnal nepravidelnost růstu velkých stromků, kterých bylo na trhu málo. Dělal to tak šikovně, že to nebylo z běžného pohledu vůbec znát. V bytě v podkroví bylo všude krásné teplo, voněl františek a Jenda hrál koledy na svém milovaném gramorádiu. Probírali jsme s Jindrou jeho dárky, kterých tam byl dostatek, a dobře jsme se bavili. Žádná televize, jen rádio a případně desky z Jendovy fonotéky. Naši většinou šli pak v noci zpátky domů a mě ustlali u Malých. Procházku tohoto typu jsme ještě jednou opakovali a to na Silvestra, který jsme trávili většinou společně, obě rodiny. Anča měla pro mne vždycky nějakou maličkost – dáreček, který mě udělal vždy velkou radost.

Překlopil se leden a už v únoru jsme se s tátou začali těšit na jaro. Únor byl také měsíc, kdy jsme s otcem vyráželi na Matějskou pouť. Atrakce a vše co k pouti patřilo, byly rozestavěny ne už u Sv. Matěje jako kdysi, ale zimní sporty jsme neprovozovali a na hory nejezdili, tak byla taková jarní probouzející se příroda tím pravým prostředím pro další a další procházky. S tátou…

Na Hanspaulce jsem žil s výjimkou dvou let, kdy jsem byl na vojně (1962-1964), 19 let. Vezmu-li to ovšem přesně, z těch dvou zmíněných let jsem byl od července 1963 (prosinec 1962 až červenec 1963 PŠ Liberec) až do odchodu do civilu v září 1964 také v Praze a domů na Hanspaulku jsem to měl z kasáren v Ruzyni pár minut tramvají. To už jsem ovšem s tátou nebrázdil hanspaulské ulice a přilehlé přírodní kouty této pražské lokality. O tom všem v jiné kapitole.