Jdi na obsah Jdi na menu

Jabkenice, Loučeň a Bedřich Smetana s Thurn-Taxisem

14. 8. 2008

Obrazek

Nějak jsem po ránu nebyl při smyslech a tak jsem rozhodl, že GPSka bude dneska doma. Vycházel jsem ze skutečnosti, že v Jabkenicích jsme už byli a že je to „pár kroků“. Nebylo. Zvolil jsem hrubou trasu přes Milovice, dříve město zapovězené, a to byla ta chyba. No, zkrátka Milovice, blbě značené silnice nás trochu povodily, ale nakonec jsme se dostali na mladoboleslavskou silnici, kterou bychom frčeli, kdybychom se dali na cestu přes Nymburk. Nakonec ovšem vše dobře dopadlo a v pohodě jsme zaparkovali u zámecké obory, poblíž bývalé myslivny, kde je dnes umístěn památník ObrazekBedřicha Smetany. Jeho historie začíná již v roce 1928, kdy byla v myslivně zpřístupněna jako malé muzeum Smetanova Pracovna a od roku 1936 stálý památník, kdy myslivnu zakoupilo místní sdružení Dědictví Bedřicha Smetany v Jabkenicích od knížete Thurn-Taxise. Zde je odkaz na stránku Památníku.

Parkujeme na začátku přilehlé obory a protože se blíží jedenáctá hodina – to je hodina další prohlídky – vcházíme rychle dovnitř. Sympatická mladá průvodkyně nás protáhne celou expozicí. Mám moc rád ty staré interiéry, kde se zachovalo původní zařízení, doplněné množstvím původních osobních předmětů někdejších obyvatel, nábytku, korespondence a jiných drobností. Tohoto se nám v jabkenické myslivně dostává v míře velmi hojné. Fotit se sice nesmí, ale zato je k mání pěkná publikace Olgy Mojžíšové (Národní muzeum), obsahující téměř vše, co je zde k vidění. Takže za pouhých 85 Kč máme spoustu fotek i s popisem. Průvodkyně je příjemná, hovorná, občas koukne na hodinky, asi jako že čas se nachýlil, ale nehoní nás. To ještě netuší, že venku se řadí k prohlídce početnější armáda cyklistů.Obrazek

Opouštíme památník s dobrým pocitem, pár snímků okolo a jde se k autu. Rozhodně doporučuji se projít i oborou, ty staleté stromy si to zaslouží. Jak by se zde asi bydlelo dnes? Je to trochu problém, klid tu už rozhodně není takový jako býval za časů lesníka Schwarze, prostor kolem myslivny je dosti zastavěn, silničky asfaltované, jakási truhlárna nabízku, několik přeletů letadel atd. Co by asi tomu Bedřich říkal a co by asi za hudbu slyšel, když už nic neslyšel…?

Do Loučeně je to autem kousek a za chvíli parkujeme téměř u zámku. Ovšem oběd je důležitější, rozhodujeme se mezi zámeckým hotelem Maxmilián a jakousi zájezdní hospodou u silnice. Je na dosah ruky a tak ji vyzkoušíme. Trochu klasicky pojatá restaurace z dob socialismu, v lokále se kouří, kuchyně je cítit všude. ObrazekCeny lidové, zhruba poloviční než v Maxmiliánu nebo v hradní restauraci. Tak jo, oběd zde, káva potom někde jinde. A nelitovali jsme, obsluha rychlá, jídlo dobré, kouř se valil z otevřených oken, takže nám nevadil. Celkem za tři obědy, pití a polévku cca 250 Kč.

ObrazekVzhůru do zámku. Podrobnosti o historii i rekonstrukci vynechám. Jsou ostatně zde a stejně bych jenom opisoval. Platíme vstupné od 13.30 hod., fasujeme papírový náramek (jak moderní!) a fascinovaně prohlížíme přilehlý park. Nádherné stromy, upravené cesty, drobné stavby, osvětlení zapuštěné v zemi a i nízkých sloupcích podle cest. Investované peníze (i z EU) jsou zde vidět.

Akciovka se snaží, podle aktivit, které propagují, je zámek opravdu živý. K tomu na nádvoří hospůdka, půjdeme tam asi na kafe.

V půl druhé jsme v přesném počtu nastoupili ke vchodu do zámku, ukázali papírový náramek a byli vpuštěni. Průvodce byl starší pán s velkým nosem, sympatického vzhledu i hlasu, společensky oblečen. Úplná kopie někdejšího posledního komorníka Oty Boudy. Nutno podotknouti, že zámek byl rekonstruován a revitalizován za přesných podmínek (inu jsou v tom prachy EU) s hlavními atributy využití: zachování přístupu veřejnosti, vybavení interierů zachovat, stavebně nic neměnit. To se asi povedlo, alespoň podle prvních dojmů. Vnitřní zámek je vybaven mobiliářem a jinými Obrazekpředměty, které se zachovaly, podle posledního obyvatele zámku Alexandra Thurn-Taxise (†1939). Dozvídáme se, že to byla makačka dát to vše dohromady. O Thurn-Taxisech se můžete dočíst zde. Hezky je popsaná návštěva zámku Loučeň v roce 2007 zde.
Po krátkém uvítání stoupáme v houfu po schodech do prvního patra, kde nasazujeme obligátní a slušivé pantofle. Podlahy jsou prý všude původní a tak se k nim musí návštěvy podle toho chovat  Komorník začíná vyprávět. Nejdříve něco o erbu, přízni a jak přišli Taxisové ke svému jmění – zavedli totiž poštovní činnost a prý i známky. Tak dlouho, až jim to stát (už nevím kdy) za náhradu Obrazekvyvlastnil. Jistě i jejich majetek se zmnožil sňatky, dědictvím ap., jak bylo mezi šlechtou běžné. O svůj majetek v Čechách přišli po 2. válce, hlásili se k Němcům a hotovo! Měli rádi koně, dostihy a tak ta nejtěžší překážka dostihové dráhy se zove na jejich památku Taxisův příkop. Nu vida, to jsem sice věděl, ale teprve nyní jsem jim mohl pohlédnout do tváře díky množství fotografií, které na zámku jsou. Patrně ovšem dokonalé reprodukce. Nejenom dostihy jsou spojeny s tímto šlechtickýcm rodem. Zasloužili se i o český fotbal a první fotbalová jedenáctka je tam na fotografii. Hrálo se ještě s „hadrákem“. Celá expozice je nabita množstvím osobních věcí posledního obyvatele, Alexandra Thurn-Taxise (na fotografii), spoustou dokumentů, obrazů, uměleckých předmětů, knih, které přežily rabování a různé dějinné zvraty (i různé „majitele“) od roku 1945 až do nedávné doby. V r.1945 byl zámek zkonfiskován. Po r. 1968 jej převzal Ústřední dopravní institut a zámek byl opraven. Jako poslední uživatel byl prý internát (nedával jsem moc pozor, tak nevím jaký, ale to je fuk, umím si živě představit, jak to po nich vypadalo, když vypadli).

ObrazekProtože mám rád zámecké knihovny starého typu, bez počítačů, mikrofilmu a dalších udělátek informatiky, téměř slza mi ukápla, když Ota Bouda smutně konstatoval, že z původní knihovny asi devíti tisíc svazků zbylo necelých tisíc kousků. Hlavní díru v nich prý udělala vítězná Rudá Armáda v roce 1945, která s nimi mimo jiné i topila. Jiné využití si dovedu těžko představit vzhledem k docela tuhému papíru historických knih. I když, kdo ví… Ještě že se nedali do knihovny samé a jejího dřevěného vybavení s nádhernou galerií s regály s tím zbytkem knih, které „vhodně“ doplňují různé příručky pro strojvůdce ap., neboť zde v nedávné době bylo i výukové středisko ČSD, jak vyprávěl Ota Bouda. Knihovnou také prohlídka končí, trvá dosti dlouho s je tam spousta věcí k vidění a skvělý průvodce. Doporučuji.

Pokud máte rádi virtuální prohlídky, tak se můžete podívat sem. O Loučeni a spoustu fotografií naleznete také zde. I jinde, propagaci má akciovka slušnou.

ObrazekDostali jsme chuť na kafe a tak jsme se usadili pod slunečníky venku v zámecké hospůdce Na nádvoří. Kapučíno se zámeckým koláčem (kulatý, velký s ořechovou nádivkou uvnitř a nahoře se švestkami s drobenkou) bylo za Kč 50, minerálka a lahvová jemně perlivá voda po skoro 30 kačkách. Standardní drahota vody v Českých zemích. K tomu zdarma spousta vos (jak jinak), tentokráte jsme nedostali ani jednu. Měli tam podle stěny rozestavěné „pasti“ na ně, ale všechno špatně. ObrazekOdstřižené PET láhve se zbytky koly byly vlastně docela dobrými krmítky. Na vosy máme vyzkoušenou malou lahvičku se zbytkem piva a úzkým hrdlem. Zanedlouho jsou lahvičky napěchované. Vosy totiž nenajdou cestu úzkým hrdlem ven, nevím jak je to možné, ale funguje to. Jiný užitečný hmyz tam neleze. Tak jsme to raději rychle dožvejkali a vyrazili na procházku parkem.

ObrazekNádhera, ty stromy! Jsou v nich zaklety věky a co všechno pamatují. Dal jsem pár fotek do galerie, ale doporučuji skutečnou návštěvu a pozdravit ty velikány osobně. Překrásné místo k přemítání.
Pak jsme nasedli do našeho FoFu (Ford Fusion) a cesta domů přes Nymburk už neměla chybu.
Kam příště…?

 

 

Náhledy fotografií ze složky V Jabkenicích a na zámku Loučeň

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář