Vůně floxů a chuť angreštu…

Mise: Pražské hřbitovy u sv. Matěje a v Bubenči a také trochu Hanspaulka samotná

S blížícím se svátkem Dušiček[1] mě napadlo, že po mnoha letech navštívím dva známé pražské hřbitovy, na kterých spí svůj věčný sen někteří moji příbuzní z matčiny strany. A to nejen z piety k drahým zesnulým, ale i z praktického důvodu. Myšlenka byla taková: umístím na pomníky malou skleničku s dopisem, kde uvedu svoji identitu a současně prosbu, bude-li zájem, o navázání kontaktu[2]. Tak jsem to sepsal, zabalil do skleniček a dohodl s Tomášem termín „výletu“.

Hřbitov u sv. Matěje v Praze 6 jsem poprvé od svého dětství navštívil v roce 1998 v rámci prvního setkání spolužáků základní školy v Sušické. Proběhal jsem tehdy skoro celou Hanspaulku od Baby až po Bořislavku. Hrob u Matěje jsem hledal dlouho, dlouho. Pamatoval jsem si, že jsme k němu chodili s matkou dosti často, takže umístění jsem si zhruba vybavil. A pak jsem ho konečně našel. Je v oddělení Dejvice VII. Vpravo od uličky v druhé řadě. Pak jsem se tam ještě jednou, dvakrát zastavil při stejné příležitosti, naposledy snad někdy před pěti, šesti lety.

S hrobem v Bubenči (dnes ul. Antonína Čermáka) to je tak, že jsem tam nebyl mnoho desítek let a vlastně ani jsem přesně nevěděl, kdo je na tomto hřbitově pohřben.

Vyzbrojeni těmito chatrnými informacemi jsme dne 15. října 2013 vyrazili. Cesta do Prahy 6 po okruhu byla nad očekávání bezproblémová a tak jsme hladce dojeli ke sv. Matěji. První zastavení před farou u sv. Matěje. Uvítat nás přišel krásný pruhovaný kocour, statné postavy a velmi přítulný. Na hřbitov s námi ovšem nešel. Hrob jsem tentokráte našel jen po krátkém hledání. Jeho stav nebyl nejlepší (návštěvy zřejmě velice sporé, pokud vůbec nějaké), ale zase zcela opuštěný nevypadal. Klasika, obrubníky z umělého kamene, zadní pomníková deska s vybledlými jmény těch nejstarších zemřelých[3] a na spodní straně černá skleněná deska se jmény dalších zemřelých[4]. Svíčkové lampičky vyhořelé. Celý hrob jsme zdokumentovali s tím, že se doma pokusíme rozluštit (přes PC) ty nejstarší nápisy. Nakonec se ukázalo, že čitelnější jsou ty z první návštěvy. K pomníku jsem uložil zmíněnou skleničku s dopisem a nadějí, že najde svého adresáta. Rozsvítili jsme malý svícen.

V rychlosti jsme proběhli celý hřbitov, podívali se na některé hroby známých osobnosti či hroby a hrobky zajímavé svým architektonickým ztvárněním. Kostel sv. Matěje byl pochopitelně uzavřen a tak jsme se pokochali pohledem do oparu vnořeného šáreckého údolí. Krása.

Další cesta vedla na Babu[5], přímo ke zřícenině starého viničního domku, od něhož byl a je překrásný pohled na Vltavu, Podbabu, Zoologickou zahradu v Tróji, Hradčany. Zřícenina na ostrohu na levé straně Vltavy na kopci Na Babě (259 m n. m.) byla a jistě i je častým místem procházek Hanspaulanů. Za ten krásný výhled to jistě stálo. Za mého mládí bylo okolí skoro pusté, dnes je k prvním domkům novodobé zástavby coby kamenem dohodil. Radnice Prahy 6 se v nedávné minulosti pokusila okolí i samotnou zříceninu trochu zrestaurovat a dokonce pořídila její osvětlení[6].

A když už jsme se dosti pokochali, zamířili jsme do Sušické ulice k domu, kde jsem prožil cca 14 let života. No, nedalo mě to a tak jsem zazvonil na zvonek se jmenovkou Míla Šmejkalová v neblahé předtuše, že její muž, Jiří Šmejkal, nebude už asi mezi námi. Mluvil jsem s ním naposledy asi před pěti lety. Předtucha nezklamala, Jiří zemřel vloni (2012) a paní Míla žije v bytě sama. Je jí už 83 let a vypadá velmi dobře. Hezky jsme si u kávy popovídali, „podrbali“ o minulosti i přítomnosti. Pro přesnost: paní Míla se přivdala do domu Šmejkalů asi tak v roce 1952. Zmíněný dům postavili bratři Šmejkalové někdy v roce 1929 a každý v něm měl jeden, na tehdejší dobu komfortní, byt. V domě byly ještě dva byty, suterénní a podkrovní, které byly pronajímány. A naše rodina byla jedním z nájemníků suterénního bytu asi tak od roku 1950 až do smrti rodičů v roce 1976. Mám na celou tuto dobu jen příjemné vzpomínky, Šmejkalovi byli slušní lidé a k nám se chovali velice přátelsky. A zvláště paní Míla byla vždy velice milá a příjemná. Proto také jsem si dovolil zazvonit u jejího bytu…

Ze Sušické jsme odjeli si na vlastní oko prohlédnout zrestaurovaný Hanspaulský zámeček[7]. Dnes sídlo Institutu Václava Klause[8], exprezidenta naší republiky (tady jsem tedy nezazvonil, i když zvonek u vrat mají pěkný!). No, a na kafe nás tedy nepozval, tak jsem si to alespoň kolem dokola zdokumentoval. Musím přiznat, že rekonstrukce, alespoň té vnější části, se povedla[9].

Teď nás čekala poslední část mise a to návštěva Bubenečského hřbitova v ulici Antonína Čermáka. Cestu jsem znal a tak jsme později odpoledne zaparkovali přímo proti vchodu. Hřbitov starobylý a krásný (pokud ovšem přijmeme tezi, že se lze takto o místě posledního odpočinku vyjádřit). Hledání hrobu, o kterém jsem už nevěděl vlastně skoro nic, jen to, že byl někde blízko budov po pravé straně a v první řadě. Nebylo to tak úplně pravda, byl až v řadě druhé a objevil jsem ho, když už jsme chtěli odjet. Kdo je zde pochován, to jsem z paměti nevydoloval a tak náhrobní nápisy byly pro mne příjemným překvapením[10]. Hrob je místem, kde spí svůj věčný sen můj dědeček z matčiny strany Karel Vykysalý, matčin bratr Ludvík s manželkou Emilií a jejich syn rovněž Ludvík s manželkou Marií (Mařenkou). Uvedený Jaroslav Vykysalý, zesnulý v roce 1973, je zatím záhadou, může, ale nemusí, to být syn druhého syna Ludvíka a Emilie – Jaroslava, nebo i syn Ludvy mladšího a Mařenky. Zatím nevím. Po stranách zleva urny s popelem tety Antonie Kyselové-Vykysalé a jejího manžela Jaroslava Kysely[11].

Tak a jsme u konce naší mise. Dopisy uloženy a navíc v případě bubenečského hřbitova poněkud překvapivé odhalení. Tak už vím, kdy zemřel můj pokrevní dědeček z větve Vykysalých a kde leží moje milovaná teta Antonie – teta Tóna, jak jsme jí doma říkali. Alespoň tak někteří z mých příbuzných dosáhli klidu na pražských hřbitovech. Škoda, že moje paměť neobsahuje lokalizace dalších tet a strýců, či bratranců a sestřenic Vykysalých. Nevím a nejspíše se nedozvím, kde spočinula moje babička Vykysalá, rozená Kratochvílová. Snad Malvazinky? Nevím, možná, že uskutečníme ještě další putování po pražských hřbitovech. Třeba a v to doufám, se někdo ozve a bude mít více informací…

Cestou domů nás už nečekalo žádné překvápko a v pohodě jsme podle navigace přistáli k večeru doma. Tak zase někdy, pokud se naše informace nějak doplní…

Psáno 23. 10. 2013

Poznámky