Jdi na obsah Jdi na menu

 

 

Začínáme na hřbitovech


 

Mise: Pražské hřbitovy u sv. Matěje a v Bubenči a také trochu Hanspaulka samotná

 

S blížícím se svátkem Dušiček[1] mě napadlo, že po mnoha letech navštívím dva známé pražské hřbitovy, na kterých spí svůj věčný sen někteří moji příbuzní z matčiny strany. A to nejen z piety k drahým zesnulým, ale i z praktického důvodu. Myšlenka byla taková: umístím na pomníky malou skleničku s dopisem, kde uvedu svoji identitu a současně prosbu, bude-li zájem, o navázání kontaktu[2]. Tak jsem to sepsal, zabalil do skleniček a dohodl s Tomášem termín „výletu“.

Hřbitov u sv. Matěje v Praze 6 jsem poprvé od svého dětství navštívil v roce 1998 v rámci prvního setkání spolužáků základní školy v Sušické. Proběhal jsem tehdy skoro celou Hanspaulku od Baby až po Bořislavku. Hrob u Matěje jsem hledal dlouho, dlouho. Pamatoval jsem si, že jsme k němu chodili s matkou dosti často, takže umístění jsem si zhruba vybavil. A pak jsem ho konečně našel. Je v oddělení Dejvice VII. Vpravo od uličky v druhé řadě. Pak jsem se tam ještě jednou, dvakrát zastavil při stejné příležitosti, naposledy snad někdy před pěti, šesti lety.

S hrobem v Bubenči (dnes ul. Antonína Čermáka) to je tak, že jsem tam nebyl mnoho desítek let a vlastně ani jsem přesně nevěděl, kdo je na tomto hřbitově pohřben.

Vyzbrojeni těmito chatrnými informacemi jsme dne 15. října 2013 vyrazili. Cesta do Prahy 6 po okruhu byla nad očekávání bezproblémová a tak jsme hladce dojeli ke sv. Matěji. První zastavení před farou u sv. Matěje. Uvítat nás přišel krásný pruhovaný kocour, statné postavy a velmi přítulný. Na hřbitov s námi ovšem nešel. Hrob jsem tentokráte našel jen po krátkém hledání. Jeho stav nebyl nejlepší (návštěvy zřejmě velice sporé, pokud vůbec nějaké), ale zase zcela opuštěný nevypadal. Klasika, obrubníky z umělého kamene, zadní pomníková deska s vybledlými jmény těch nejstarších zemřelých[3] a na spodní straně černá skleněná deska se jmény dalších zemřelých[4]. Svíčkové lampičky vyhořelé. Celý hrob jsme zdokumentovali s tím, že se doma pokusíme rozluštit (přes PC) ty nejstarší nápisy. Nakonec se ukázalo, že čitelnější jsou ty z první návštěvy. K pomníku jsem uložil zmíněnou skleničku s dopisem a nadějí, že najde svého adresáta. Rozsvítili jsme malý svícen.

V rychlosti jsme proběhli celý hřbitov, podívali se na některé hroby známých osobnosti či hroby a hrobky zajímavé svým architektonickým ztvárněním. Kostel sv. Matěje byl pochopitelně uzavřen a tak jsme se pokochali pohledem do oparu vnořeného šáreckého údolí. Krása.

Další cesta vedla na Babu[5], přímo ke zřícenině starého viničního domku, od něhož byl a je překrásný pohled na Vltavu, Podbabu, Zoologickou zahradu v Tróji, Hradčany. Zřícenina na ostrohu na levé straně Vltavy na kopci Na Babě (259 m n. m.) byla a jistě i je častým místem procházek Hanspaulanů. Za ten krásný výhled to jistě stálo. Za mého mládí bylo okolí skoro pusté, dnes je k prvním domkům novodobé zástavby coby kamenem dohodil. Radnice Prahy 6 se v nedávné minulosti pokusila okolí i samotnou zříceninu trochu zrestaurovat a dokonce pořídila její osvětlení[6].

A když už jsme se dosti pokochali, zamířili jsme do Sušické ulice k domu, kde jsem prožil cca 14 let života. No, nedalo mě to a tak jsem zazvonil na zvonek se jmenovkou Míla Šmejkalová v neblahé předtuše, že její muž, Jiří Šmejkal, nebude už asi mezi námi. Mluvil jsem s ním naposledy asi před pěti lety. Předtucha nezklamala, Jiří zemřel vloni (2012) a paní Míla žije v bytě sama. Je jí už 83 let a vypadá velmi dobře. Hezky jsme si u kávy popovídali, „podrbali“ o minulosti i přítomnosti. Pro přesnost: paní Míla se přivdala do domu Šmejkalů asi tak v roce 1952. Zmíněný dům postavili bratři Šmejkalové někdy v roce 1929 a každý v něm měl jeden, na tehdejší dobu komfortní, byt. V domě byly ještě dva byty, suterénní a podkrovní, které byly pronajímány. A naše rodina byla jedním z nájemníků suterénního bytu asi tak od roku 1950 až do smrti rodičů v roce 1976. Mám na celou tuto dobu jen příjemné vzpomínky, Šmejkalovi byli slušní lidé a k nám se chovali velice přátelsky. A zvláště paní Míla byla vždy velice milá a příjemná. Proto také jsem si dovolil zazvonit u jejího bytu…

Ze Sušické jsme odjeli si na vlastní oko prohlédnout zrestaurovaný Hanspaulský zámeček[7]. Dnes sídlo Institutu Václava Klause[8], exprezidenta naší republiky (tady jsem tedy nezazvonil, i když zvonek u vrat mají pěkný!). No, a na kafe nás tedy nepozval, tak jsem si to alespoň kolem dokola zdokumentoval. Musím přiznat, že rekonstrukce, alespoň té vnější části, se povedla[9].

Teď nás čekala poslední část mise a to návštěva Bubenečského hřbitova v ulici Antonína Čermáka. Cestu jsem znal a tak jsme později odpoledne zaparkovali přímo proti vchodu. Hřbitov starobylý a krásný (pokud ovšem přijmeme tezi, že se lze takto o místě posledního odpočinku vyjádřit). Hledání hrobu, o kterém jsem už nevěděl vlastně skoro nic, jen to, že byl někde blízko budov po pravé straně a v první řadě. Nebylo to tak úplně pravda, byl až v řadě druhé a objevil jsem ho, když už jsme chtěli odjet. Kdo je zde pochován, to jsem z paměti nevydoloval a tak náhrobní nápisy byly pro mne příjemným překvapením[10]. Hrob je místem, kde spí svůj věčný sen můj dědeček z matčiny strany Karel Vykysalý, matčin bratr Ludvík s manželkou Emilií a jejich syn rovněž Ludvík s manželkou Marií (Mařenkou). Uvedený Jaroslav Vykysalý, zesnulý v roce 1973, je zatím záhadou, může, ale nemusí, to být syn druhého syna Ludvíka a Emilie – Jaroslava, nebo i syn Ludvy mladšího a Mařenky. Zatím nevím. Po stranách zleva urny s popelem tety Antonie Kyselové-Vykysalé a jejího manžela Jaroslava Kysely[11].

Tak a jsme u konce naší mise. Dopisy uloženy a navíc v případě bubenečského hřbitova poněkud překvapivé odhalení. Tak už vím, kdy zemřel můj pokrevní dědeček z větve Vykysalých a kde leží moje milovaná teta Antonie – teta Tóna, jak jsme jí doma říkali. Alespoň tak někteří z mých příbuzných dosáhli klidu na pražských hřbitovech. Škoda, že moje paměť neobsahuje lokalizace dalších tet a strýců, či bratranců a sestřenic Vykysalých. Nevím a nejspíše se nedozvím, kde spočinula moje babička Vykysalá, rozená Kratochvílová. Snad Malvazinky? Nevím, možná, že uskutečníme ještě další putování po pražských hřbitovech. Třeba a v to doufám, se někdo ozve a bude mít více informací…

Cestou domů nás už nečekalo žádné překvápko a v pohodě jsme podle navigace přistáli k večeru doma. Tak zase někdy, pokud se naše informace nějak doplní…

Psáno 23. 10. 2013

Poznámky

[1] http://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1i%C4%8Dky
[2] Vážení a milí příbuzní! Velmi se omlouvám, že jsem se odvážil použít tohoto druhu komunikace, ale zvolil jsem ho prakticky jako jedinou možnost, jak se pokusit navázat kontakt s „neznámými“ příbuznými. Jmenuji se Karel Boček a jsem syn Karolíny Bočkové-Vykysalé. Narodil jsem se v roce 1943 v Praze a do svých 21 let jsem žil na Hanspaulce, nejdříve v ulici Havlovské, později v ulici Sušické. Pamatuji si, že na tento hrob jsme chodili s matkou dosti pravidelně a tak se mi po troše hledání podařilo ho znovu najít. O větvi Vykysalých se v mé paměti mnoho neuchovalo, i když se u nás doma jistě ledacos probíralo. Poznal jsem řadu tet a strýců z matčiny strany, ale nemohu říci, že mé znalosti jsou úplné a přesné. Některé ze strýců či tet jsem vůbec nepoznal, neboť moje matka byla nejmladší dcerou Karla Vykysalého, mého nepoznaného dědečka, a také se poměrně pozdě vdávala. Řada jejích sourozenců měla tehdy již své vlastní rodiny nebo již nežila (např. tety Božena, Jindřiška, strýcové Ludvík, Robert aj.). Některé bratrance nebo sestřenice jsem jako dítě poznal, některé asi vůbec ne.  Proto hledám jakoukoliv možnost dozvědět se více o větvi Vykysalých.
Tento hrob jsem několikrát v minulých letech navštívil a vzhledem k tomu, že byl vždy upravený, jsem usoudil, že má „majitele“, kteří by mě případně pomohli vyplnit některé mezery ve znalostech příbuzenstva a osudech členů rodiny. Pokud Vás můj dopis nepohoršil, případně nějakým způsobem zaujal, uvádím dále nejdůležitější kontakty. Ještě jednou se omlouvám za tuto „neobvyklost“ a těším se, že moje psaní najde odezvu.

[3] Na náhrobku jsou uvedeni přímo na pomníkové desce (špatný stav písma):

Růžena Vykysalá * ? 4. 1905, † ? ? 1926 (asi sestra matky)

Robert Vykysalý * ? ? 1883, † ? ? 1936 (asi bratr matky)

Anna Vykysalá * ? ? 1885, † ? ? 1950 (?)

Rodina Koníčkova (?)

[4] Na přidané skleněné desce jsou uvedeni:

Kája Vykysalý * 27. 9. 1950, † 20. 3. 1951

Karel Vykysalý * 11. 4. 1927, † 8. 7. 1989

Růžena Vykysalá * 15. 3. 1928, † 21. 1. 2002

[5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Baba_(z%C5%99%C3%ADcenina)

[6] http://www.sestka.cz/index.php?clanek=1546
Zřícenina Baba svítí Jednu z nejzajímavějších dominant Prahy 6 je možné obdivovat i v noci. Radnice nechala nasvítit zříceninu Baba. Místo, ze kterého je ve dne krásný na sebe bude právem upozorňovat i po setmění. Babu vybrala k nasvícení městská část právě kvůli jejímu umístění. „Je to na kopci a je to objekt, který k zajímavostem Prahy 6 prostě patří,“ řekl mluvčí radnice Martin Šalek. Zřícenina stojí na samém okraji ostrohu nad Babskými skalami a podle jedné z verzí byla v 19. století nově vystavěna v duchu tehdy módního romantismu. Podle jiné jde o zbytek staré kaple nebo budovy dávného viničního lisu, obdobu trojské usedlosti Sklenářka. Zřícenina Baba je atraktivní natolik, že se tam nechávají některé páry i oddávat. Radnice nechává nasvítit každý rok zajímavé nebo historické památky. Kromě Baby se tak večer rozsvěcí ještě kostel sv. Matěje na Hanspaulce, kostel sv. Norberta ve Střešovicích a kostel sv. Gotharda v Bubenči. Součástí slavnostního rozsvícení byla hudební kompozice „Hudba při Babu“, kterou jí věnovali Markéta Zdeňková, Zdeněk Zdeněk a František Kop.

[7] http://cs.wikipedia.org/wiki/Hanspaulka_(z%C3%A1me%C4%8Dek)

[8] http://www.institutvk.cz/

[9] http://pamatky.praha.eu/jnp/cz/aktuality/soucasne/rekonstrukce_zamecku_hanspaulka.html

[10] Nápisy na náhrobním kameni:
Karel Vykysalý * 21. 10. 1856, † 20. 12. 1923
Ludvík Vykysalý * 2. 2. 1891, † 10. 4. 1941
Emilie Vykysalá * 27. 11. 1889, † 9. 10. 1971
Jaroslav Vykysalý * 2. 6. 1947, † 2. 5. 1973

Ludvík Vykysalý * 9. 2. 1919, † 3. 9. 1979

Marie Vykysalá * 8. 8. 1922, † 25. 10. 2000

[11] Antonie Kyselová, roz. Vykysalá * 3. 3. 1898, † 5. 11. 1948

Jaroslav Kysela * 17. 5. 1899, † 13. 10. 1964

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 4
Celkem: 372890
Měsíc: 3379
Den: 151