Jdi na obsah Jdi na menu

U kamen domova

ObrazekA tak mě tuhle napadlo krátce pojednat o všech zdrojích tepla, které prošly mým životem a vytvářely pohodu mého i našeho rodinného žití.
Kamna, sporáky, bubínky, stáložárky, kotle – to je krátký výčet typů topidel, která prošla mými (našimi)domovy od mého nejútlejšího dětství po dnešní časy.

Na ilustračním obrázku (zdroj: Internet) je krásný modrý kachlový sporák, patrně rekonstruovaný na čísi chalupě, který mi vzdáleně připomíná kamna mého útlého dětství v Havlovské ulici. Jenže ten byl bílý, měl jen jednu troubu a místo té horní pak tzv. „kamnovec“. To byla nádržka na vodu s krásným mosazným kohoutem vyvedeným vně pláště kamen. Netřeba jistě zdůrazňovat, že sloužil jako zásobník teplé až horké vody a pokud se jeho obsah doléval, byla teplá voda celý den. Pokud se ovšem topilo. Maminka vařila tehdy na „plotně“, což byla soustava litinových plátů, poskládaných nad ohništěm a tvořících varnou plochu s různými teplotami. Podle toho, jak byla hospodyně šikovná a jak „vedla oheň“. Pamatuji živě na termíny „kraj plotny“, kde byla teplota nižší a pokrmy se dovářely, „rozpálená plotna“, tedy část s vysokou teplotou na smažení či rychlý var. Takže vlastně hrnce a kastróly „na plotně“ neustále cestovaly. Litinovým plátům se také říkalo „tály“ a byly velmi ošetřovanou částí kamen. Pro mě byly zajímavé i tím, že v mezerách mezi jednotlivými kusy tenkostěnné litiny byly drobné mezírky, vzniklé právě drobnou deformací tálů střídáním teplot (i když právě litina byla tím jediným materiálem, jehož tepelná deformace byla únosná), probleskovaly a míhaly se plaménky a vytvářely různé představy. Tak asi vzniká a i formuje se odpradávna lidská příchylnost k živému ohni. Vidět mihotající se plaménky, roztodivně měnící se barvy, tvar i směr. Samostatnou kapitolou a vrcholem kuchařského počínání bylo pečení v troubě. Plechová „piksla“ s těsnými dvířky, pěkným uzávěrem a větrací růžicí (patrné dobře z obrázku) byla vsazena do tělesa kamen pod kamnovcem a byla olizována šlehajícími plameny a horkým vzuchem z topeniště. Regulace vnitřní teploty problematická a cokoliv dobře upéci v této troubě byla jakási kuchařská maturita tehdejších hospodyněk. Máma to uměla a její buchty a koláče, občas husa, to byly pochoutky. Trouba byla z ocelového plechu, stejně tak její příslušenství a tak se k uklízecím rituálům té doby řadilo i pečlivé čištění všeho železného této kuchyňské dominanty. Nastupovaly takové prostředky jako Obrazek„šmirglpapír“, SIDOL apod. Chloubou každé hospodyňky byly právě dokonale čisté a bez stop všudypřítomné rzi všechny železné a mosazné části, hlavně pak kovový rám okolo plotny. Rám byl v našem případě lemován jakýmsi zábradlíčkem, které využívala matka k dočasném zavěšování pomůcek při vaření (utěrky, sběračky ap.). Tály byly občas ošetřovány černou páchnoucí pastou s grafitem, ale to máma dělala jen zřídka.

Kamna sloužila samozřejmě i jako zdroj tepla. Ale ukázalo se, že poválečný nedostatek paliv a jeho cena jsou limitními k používání a roztápění  celého tohoto monstra pro trochu tepla v jedné místnosti. A tak přichází ke slovu malý „bubínek“, instalovaný před kamny. S komínem ho spojoval dlouhý kouřovod z plechových trubek, tahnoucí se nad kamny a lomeny dvěma pravoúhlými koleny. Bylo to ošklivé, asi i nebezpečné, ale hřálo to. Snídaňové vaření se pak Obrazekodehrávalo na malém lihovém vařiči, či na petrolejovém PRIMUSu. Ráno jsem se tak probouzel „vůní“ denaturovaného lihu nebo petroleje místo pryskyřičně vonícího čerstvě zapáleného ohně v kamnech. Lihový vařič byl takový malý rozložitelný samozplyňující litinový „udělátor“, který se nejdříve nastartoval zapálením lihu v kruhové misce a postupným ohřátím vznikly páry, které spolu se vzduchem proudily příslušnými otvory k vrchní mřížce, na kterou se postavila konvice. Fungovalo to docela dobře, hlavně rychle. O těchto vařičích se tradovala na Hanspaulce zkazka, že jistá paní (jméno jsem už pochopitelně z paměti nevydoloval) ve snaze doplnit ubývající palivo, přilila další denaturák z lahve do vařiče. Došlo přirozeně ke vznícení obsahu lahve spolu s výbuchem par a následně i oné nešťastnice. Ta prý svoji neopatrnost nepřežila. Později jsme používali Primus na petrolej, s tím už byly problémy. Ucpávala se tryska, byl tlakový a musel se „dopumpovávat“Obrazek. Byl ovšem výkonnější a tudíž ohřev rychlejší. Naše přídavná kamínka vypadala nějak takto (obrázek vpravo). Hřála dobře, něco malého se dalo i uvařit a spotřeba paliva byla únosná. Vzhledem k tomu, že náš tehdejší byt byl relativně malý, jednopokojový, takže k vyhřátí prostoru dokonale stačila. Myslím, že kamínka se s námi stěhovala i do nového bytu v Sušické a tam nějakou dobu sloužila.

Někdy v roce 1951 jsme se stěhovali do většího bytu. Měl dvě obytné místnosti, předsíň, koupelnu a WC. V jedné z místností byla instalována opět velká kachlová kamna-sporák. Podobná jako v Havlovské, ale bez kamnovce. V pokoji pak byla pokojová kamna na uhlí, bíle oplášťovaná a přikládalo se shora. Obě topidla byla součástí bytu a tak jsme si Obrazekdoinstalovali přivezená kamínka ze stejného důvodu jako v prvném případě. V bytě byl sice zaveden plyn (svítiplyn), ale vytápělo se pouze uhlím. Na plotně stál starobylý plynový vařič, připojený k plynovému kohoutku gumovou pohyblivou hadicí (?), radost pohledět! Trouba na pečení byl zpočátku problém, ale zakrátko jsme se stali majiteli zánovní plynové trouby, která se musela vždy přenést ze „špajzu“, instalovat stejně jako vařič a po pečení zase uklidit. Tento rituál byla otcova záležitost. Je až s podivem, že za ta léta nedošlo k nějakému problému s únikem plynem a všichni jsme přežili. Pečení v troubě byl také zážitek, pekla nerovnoměrně, zespoda více, shora méně a tak bylo nutné vkládat k pečení starý kastrůlek s vodou, který suché prostředí rozpálené trouby poněkud mírnil. Ale peklo se a bylo to dobré… Vynalézavost lidí v té době byla neuvěřitelná, například se pamatuji, že se vařič či trouba používaly k rychlému ohřevu místnosti, než se zatopilo a asi nikoho ani nenapadlo, že v místnosti ubývá kyslík. Také jsme to přežili. Možná, že někdo někde ne. Kolovaly v té době různé zprávy od sebevražd svítiplynem, nechtěné otravy celých rodin, výbuchy. Snad i proto byli moji rodiče velice úzkostliví ve vztahu ke svítiplynu. Neustále kontrolovali případný únik, než se šlo spát kontrolovali pečlivě plynový kohoutek na zdi a v případě opouštění bytu uzavírali i hlavní uzávěr u plynoměru. Vzájemně se ujišťovali, že udělali to či ono, abychom plynofikaci bytu ve zdraví přežili.

V našem novém bytě bylo i další topidlo na pevná paliva a sice lázeňská kamna v koupelně. Klasika. Litinové topeniště a vysoký měděný válcový kotel na ohřev vody s armaturami a pevnou sprchou. Rituál týdenního koupání (zpravidla sobota) začínal právě roztopením tohoto zařízení a pečlivým sledování teploty ohřívané vody. V rozhodný okamžik nastalo napouštění litinové smaltované vany a první na řadě jsem býval já. Cachtal jsem se tam vždycky dosti dlouho a tak jsem si musel vodu ve vaně „dohřívat“, což bylo kritizováno, že na „ně“ voda nezbyde. Podivný argument, stačilo přece přiložit a jelo se dál. Ale doba byla zlá, šetřilo se vodou i uhlím. Litinové topeniště bylo na čáře styku s kotlem trochu odštípnuté a tak jsem opět mohl otvorem pozorovat onen zázračný rej plamenů. Přímo z vany. Mé snění ukončila matka rázným vstupem do koupelny, v ruce čisté žínky na mytí, kartáček a ručníky a nekompromisními příkazy zavela cosi o tom, že jako „dost, umejt se a ven“! Pamatuji se, že poslední vodu vylepšila nějakou tehdy prodávanou chemií a namočila v ní prádlo na případné pondělní praní.

Praní prádla v té době byl rovněž zážitek pro celou rodinu. O tom někdy příště…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 2
Celkem: 370365
Měsíc: 2947
Den: 136