Vůně floxů a chuť angreštu…

Tak jsem přikývl, že jako ano a Tonda mě přinesl adresu. Pamatuji si ji do dneška. Alexandra[1] Proninaja, ulica Krasnoflotskaja, gorod Gorkij, SSSR. Původně Nižní Novgorod, pak od roku 1932 Gorkij, a nyní od roku 1991 zase Nižní Novgorod.[2] Velké ruské město v ruském Povolží s pozoruhodnou historií.

A tak jsme si začali dopisovat. Saša byla psavec, její dopisy byly dlouhé a krásně napsané velice úhledným rukopisem a téměř vždy fialovým inkoustem. Byl těch dopisů celý svazek, schovával jsem je i s typickými ruskými obálkami s předtištěnými linkami a texty a vždy s nějakým obrázkem. V roce 1968 v srpnu jsem je všechny emotivně zničil. Škoda. Mnoho si z jejich obsahů nevybavuji, vím jenom, že jsme se tam bavili o filmech, převážně ruských či vlastně ještě sovětských, které se daly shlédnout i u nás. Za všechny jeden či dva, dle mého soudu dobré, možná že i výborné: film „Jeřábi táhnou“ (Leťat žuravli, Летят журавли z roku 1957. Líbil se nám oběma. Hodně války, hodně romantiky a to se nám puberťákům líbilo asi nejvíce. K tomu vynikající herečka Taťána Samojlovová. Ještě i dnes je film velmi dobře hodnocen, na ukázku výsek z jedné novodobé kritiky, kterou jsem našel na internetu: „…Jeřábi táhnou je pro mě prototyp skutečného válečného filmu! Žádní nabušení yankeeové, střílející nácky pro mír a demokracii, žádní vysocí a blonďatí árijci bojující za čistotu rasy a rozšíření životního prostoru, žádní rudarmějci na tancích… Zde je „jen“ vyprávěn příběh obyčejných mladých lidí, kterým válka vpadla do života… Nechtěně, násilně a brutálně… Válka jim ničí životy, nutí je dělat nešťastná rozhodnutí a ovlivní je na celý život. Hlavní postavou je Veronika, které do války odjede milovaný Boris a nedá o sobě už vědět. Její láska k němu ale přetrvává i přesto, že podlehne Borisovu bratranci Markovi a provdá se za něj. Jeřábi táhnou je ohromně silný film, který ukazuje hrůzu války na tom nejbolavějším místě - v životě normálních lidí. A ještě: klobouk dolů za to, že tento film vznikl v padesátých letech v Sovětském svazu a ideologicky není skoro vůbec poznamenaný “ V roce 1958 měl u nás premiéru sovětský film Tichý Don, to byl také film, o kterém jsme si psali. Také jsme si psali o různých písničkách, převážně sovětské provenience, například Podmoskevské večery (Padmaskovnye věčera)[3], ale i jiné, třeba ty z válečného období, jmenuji Kaťušu, Políčko pole, Smugljanka, Kalinka, Svatá válka a mnohé jiné. Pokud mne paměť neklame, nikdy jsme v dopisech nekomentovali žádná politická témata té doby. Především z mé strany asi proto, že mě v té době politika vůbec „nebrala“ a ze strany Alexandry to mohla být i opatrnost. Měla možná své zkušenosti. Jen jedenkráte se v dopise zmínila, že její bratr zahynul při kontrarevoluci v Maďarsku, tedy v roce 1956. Snad té kontrarevoluci i věřila. Saša byla asi o něco starší, asi 17-18 let a cosi studovala. Nevím už co, je to moc dávno. Do každého dopisu jsme přibalovali malý dárek, obrázky, výstřižky, ale i známky. Leckdy to byly přílohy lehce infantilní, co si v této době ale posílat?! Saša byla velice pozorná, a když jsem se zmínil o nějaké knížce či publikaci, sehnala ji a poslala. Například v SSSR vyšla brožurka s fotografiemi odvrácené strany Měsíce, tu jsem chtěl, a také ji sehnala. To byla docela událost, odvrácenou stranu Měsíce není možné ze Země spatřit. Gravitační síly způsobují, že doba obletu přirozeného souputníku, tedy Měsíce, kolem naší planety je stejná jako jeho otáčení kolem vlastní osy. Tato oblast Měsíce nebyla lidstvem spatřena až do roku 1959, kdy její fotografie pořídila a poslala na Zemi ruská družice Luna 3. V té době jsem přečetl jakési sci-fi (překlad z ruštiny), kdy se nějakému ruskému vědci (myslím, že ještě před říjnem 1917) podařila umělá fotosyntéza. No, román to byl za všechny prachy, ale mě se líbil. Bylo v tom trochu vědy, trochu fantazie, i když fantazie autorova i moje pracovala naplno. Podrobnosti už sice nevím, ale v zásadě šlo o to, že pomocí jeho vynálezu by se zlikvidoval hlad na Zemi. Nebo tak nějak. Děj románu je situován snad ještě do carského Ruska a po říjnové revoluci 1917 (brát s rezervou) jsou vědcovy poznámky nalezeny a sovětská vláda je uvede v život a je po hladu…! Nic jsme v té době nevěděli o hladomorech stalinské éry, tu tam cosi proniklo i mezi lid obecný, ale z nedostatku přesných informací jsme to většinou pouštěli z hlavy. Rodiče měli asi jiný názor. Nu, co dodat, propaganda „jako bejk“, ale četlo se mě to docela dobře. Bylo v tom trochu tajemna. Tak jsem o tom Saše napsal a ona, věřte nebo nevěřte, knihu sehnala a mě poslala. Tak jsem měl doma originál. Název tohoto veledíla a jméno jeho autora jsem pochopitelně zapomněl. Naše dopisování trvalo až do roku 1964, kdy jsem od ní obdržel blahopřání k mému sňatku s Miroslavou, které zkombinovala s blahopřáním k novému roku 1965. Rok 1968 přinesl mimo jiné i okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. Zejména tedy vojsky Sovětské armády. Situace dostatečné známá, netřeba zde rozvíjet. A tak v rámci nastalých emocí jsem zlikvidoval celou korespondenci se Sašou včetně příloh, dárečků i knížek. Bylo to bláhové počínání… Zbyly pouze dvě fotografie (já fotografie zásadně nelikviduji!) a ona pohlednice s výše uvedenými gratulacemi. Ta jenom proto, že byla uložena v mé začínající sbírce pohlednic a tak jsem ji opomenul. Přežila do dneška.

Alexandra Proninová za okupaci ČSSR zcela jistě nemohla. Doufám jen, že prožívá nebo prožila svůj život šťastně. Rozhodně bych jí to přál a vzpomínám na ni docela rád.

Tento snímek je z roku 1959

---

[1] Jméno po otci „otěčestvo“ mě z paměti vypadlo.
[2] Více o městě a jeho historii ve stručnosti na https://cs.wikipedia.org/wiki/Ni%C5%BEnij_Novgorod
[3] Zájemci si mohou poslechnout originální nahrávku například na https://www.youtube.com/watch?v=3JiXKZoC4so&feature=related, kde je další velké množství variant a interpretací této známé a oblíbené písně.

 

 

 

 

Poslední lístek

z roku 1964

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To byl Tonda Blahout

Ve druhém ročníku SPŠCh Praha	Ve třetím ročníku SPŠCh Praha	S dýmkou na Slovenku 1961

 

U Demänovských jeskyní 1961	Na maturitním plese. Tonda druhý zprava 1961. Po jeho  pravé ruce jsem já, po levé Radek Turyna.	Maturitní tablo 1961