Jdi na obsah Jdi na menu

Odcházíme…

20. 4. 2015

havirova-petrova_bozena__svatebni_1952__dnes_svedskoweb.jpgBoženka Petrová-Havířová byla z dvojčat, která se narodila mé tetě, tátově sestře, Marii a jejímu manželovi Antonínu Petrovi. Druhé dvojče byla Antonie (Tonička, Tonča), která se provdala za Ladislava Kašpara a měla s ním dvě děti: Láďu a Ivanku. Ivanka, bohužel, již zemřela, stejně jako její rodiče. O Ládíkovi nic nevíme. To jen tak na okraj.

Boženku Petrovou-Havířovou jsem měl moc rád, a když se v roce 1952 vdávala za Jirku Havíře, bylo mi devět let a byl jsem na jejich svatbě „za mládence“. To se tehdy ještě nosilo. Boženka ve svém manželství prodělala docela velkou krizi, myslím, že se s Jirkou i rozvedli, ale posléze se k sobě vrátili a někdy v roce 1969 emigrovali do Švédska. V době zmíněné manželské krize bydlela Bóža nějaký čas v jedné místnosti ve vile v ulici Na Hanspaulce, blízko nás i blizoučko ke škole v Sušické. Zřejmě v tom bytě kdysi bydlel domovník a za socialismu se objektu zmocnil stát a tak se nějak přihodilo, že tam Boženka získala azyl.

Chodil jsem k vila-na-hanspaulce_boza.jpgní na návštěvu moc rád, měla pár knih, které mě půjčovala, například Posledního mohykána[1] nebo knížku Latinská babička[2] od Ferdinanda Schulze[3] a snad i jiné, na které jsem již zapomněl. Měla v bytě i klasický gramofon (gramorádio?) s kovovými jehlami, na kterém jsem si mohl přehrávat šelakové desky z její nepočetné sbírky.

Například písničku Byla jedna holčička v naší ulici[4], hudbu složil Moe Jaffe[5]. Česky otextoval a zpíval Jan Werich a sestry Allanovy a jiné skladby z Osvobozeného divadla i některé swingové věci. Asi „dědictví“ po Jirkovi.
A ještě jedna malá vzpomínka, žízeň jsem u Bóži hasil, pro mne tehdy novinkou, perlivou poděbradkou s citrónovou příchutí. Když bylo Bóže teskno, přicházela k nám a s mámou si pobrečeli. Pak se nějak situace uklidnila, s Jirkou se udobřili a snad i odstěhovali. Myslím, že do Slezské ulice na Vinohradech (viz vzpomínka Míly dole). Vlastně od té doby už o nich moc nevím. V roce 1964, po vojně, jsem se oženil a z Prahy zmizel. Je možné, dokonce pravděpodobné, že matka nám občas něco o rodině Havířových napsala, což byly asi přenesené informace od své kamarádky a švagrové Máni Bočkové, její po matce nevlastní sestry. Určitě i to, že emigrovali do Švédska a že mají dvě děti, Janu a Jirku.                                 

Na barevné foto výše je ona vila v roce 2014. Trochu rozdíl!havir_jiri_a_havirova-petrova_bozena__svatebni_fotografie_1952web.jpg

Po navázání kontaktu se Zdenkou a bratrancem Mílou (Kanada) jsem se o jejich životě dozvěděl trochu více. Oba příbuzní měli trochu náskok, Míla si snad s Bóžou psal a navíc se s ní blíže stýkala i Zdenina mladší sestra Liduška Bočková-Stošič, která se kdysi do Švédska provdala. Až dám všechny informace dohromady, doplním i toto mé krátké připomenutí mé sestřenky Boženky… Zaslouží si to!

Právě dnes jsem dostal email od bratrance Míly z Kanady. Mimo jiné píše: „…Pravděpodobně už víš, že nám zemřela sestřenka Boža ve Švédsku.  A tak už z naší generace Bočků zbýváš jen ty a Zdenka v Česku, Lída ve Švédsku a já v Kanadě. Jen doufám, že se tu ještě nějaký čas budeme plácat...“

Mílo, určitě! Ale musíme se šetřit! Alespoň do toho věku našeho dědy Bočka Antonína – do 86!

Míla ihned reagoval a tak nějaké jeho vzpomínky. Píše: „…Když moje máma zemřela (1961) a můj táta byl poprvé v Bohnicích (1962), tak se o mě Boženka nějaký čas starala. Bylo mi 15 let a měl jsem tuto starší sestřenici moc rád. Bydlel jsem tak nějak fifty-fifty doma a u Havířů v Slezské ulici na Vinohradech. V témže rozděleném bytě bydleli strýc Václav (můj kmotr, pozn. KB) a Máňa Junková (tehdy už Bočková pozn. KB). V té době to u Havířů jakž takž fungovalo. Jirka byl okay. Jednou mě dokonce vzal s sebou na fotbal. Hrával se skupinou pro mě tehdy starších pánů na nějaké velké louce (měli tam odměřeno hřiště regulérních rozměrů i s brankami) – už ani nevím, kde to bylo. Mezi těma dospělejma chlapama jsem moc neuspěl. Přestože jsem měl fotbal rád, hrál jsem hodně mizerně. No, Boček.   
Pak jsem se raději placal s kamarádama a vice méně ztratil s celou rodinou kontakt…“ 


[1] Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans) je nejslavnější román amerického spisovatele Jamese Fenimora Coopera z roku 1826. Více na http://cs.wikipedia.org/wiki/Posledn%C3%AD_Mohyk%C3%A1n

[2] Vdova Kratinová mívala na bytě studenty, které připravovala z latiny. Proto latinská babička. Jde o příběh dvou studentů, kteří u ní bydleli: Fricka a Karla.

[3] Ferdinand Schulz byl vychovatel, novinář, kritik a populární spisovatel. Více na http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Schulz

[4] Byla jedna holčička v naší ulici, měla ráda chlapečka s bílou čepicí. Z chlapečka se vyklubal statný námořník,
svaly měl jak Herkules, tváře krev a mlík…, atd.

[5] Moe Jaffe (23 října 1901 - 2. prosince 1972) byl skladatel a kapelník, který složil více než 250 písní.

 

                       Pár fotek navíc z rodinného archivu                                        

kasparova-petrova_vyrez_web.jpg petrova-havirova-bozena_vyrez.jpg
Dvojčata, která je která?

 

 

 

 

 

petrova-bockova-marie_orez-001.jpg

petr_antonin__bockova-petrova_marie_web.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Antonín Petr a Marie Bočková-Petrová,
rodiče Boženky a Toničky (nahoře)

Marie Bočková-Petrová (vlevo)
 

petrova-kasparova-antonie--sestrenice-web.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tonička Petrová-Kašparová v mladších letech 

kasparova-petrova__kaspar_laislav_svatebni_web27.9.1948.jpg Svatební Toničky 27. 9. 1948

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

kasparovi-deti-antonie-kasparove-petrove-web.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Děti Toničky a Ládi, Ivanka a Ládík

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář