Jdi na obsah Jdi na menu

O věcech posledních

31. 1. 2009

ObrazekCestou je mi vždy nabídnuta vývěsní skříňka jedné nejmenované pohřební služby, myslím, že tam visí dosud, se svým obsahem čerstvých úmrtních oznámení, zvaných „parte“. Jedním okem vždycky mrknu tím směrem, s potěšením konstatuji, že tam dosud „nevisím“ a většinou jdu dále. Tentokrát mě zaujala dvojice, zřejmě starší matka s již starším synem, velice pozorně si prohlížející obsah skříňky. Přibrzdím a v tu chvíli slyším promlouvat synka: „Tak na tohle pudem“, matka nato: „no a na tohle nepudem“, synstvo vrací úder: „a na todle bysme mohli jít“ a máti zase oponuje: „tak na tohle ne, v žádným případě!“. Celé se to opakovalo, až byl vyčerpán počet vyvěšených oznámení. Dochází mi, že „tohle“ či „todle“ byli před nedávnem ještě živí lidé a že jejich „parte“ byla pro tyto dva něco jako program divadla, divadla života a smrti. Jen s tím rozdílem, že nebylo třeba vstupenek a celé „divadlo“ bylo zdarma a vlastně bez či s minimem živých herců, pokud mezi ně počítáme duchovního či civilního „průvodce zesnulých“ . Zato hlediště bývá obvykle dosti plné.

Tady někde vzklíčilo mé rozhodnutí a přání, že „až mě andělé povolají k sobě“ odbýt ten definitivní fyzický proces odchodu rychle, bez patosu a bez všech těch lidských vymyšleností „posledního rozloučení“ za hojné účasti (nebo i neúčasti) i takových, výše vzpomenutých, čtenářů parte. Nemyslím tím ovšem nějaké pokoutní zahrabání někde na zahrádce do země (to snad ani nejde), či snad rozsypání popela někam na bezejmennou louku, ale jednoduchý proces uložení v místech k tomu určených. To mi bude stačit. Pozůstalí si ušetří nějakou tu chvíli další „kartáčování“ nervů v době, kdy už si pomalu začínají na novou situaci zvykat. Trápí mě ale nejistota, zda přání bude vyslyšeno. Kontrola, jak je zjevné, nebude asi možná…
F. J. Kunc, autor publikace O počátku až do skonání svět (VII. vydání roku 1938) v úvodní stati říká: „Úcta k mrtvým jest velkou potřebou lidského ušlechtilého srdce. Každé loučení jest těžké, tím těžší, čím jest delší…Úcta k mrtvým nás spojuje s pokoleními minulých věků, jako nás láska k dětem spojuje s pokolením budoucím…Úcta k mrtvým jest mravní hodnota vysoké ceny, protože mrtví učí nás dívati se na život a k věčnosti, učí nás lásce, soucitu a bratrství, učí nás býti opravdu šťastnými v ušlechtilosti ducha srdce.“
Opravdu krásné myšlenky, ale moc dobře víme, že v naší lidské životapraxi to vždycky tak přímočaré není. Nespočitatelná množství lidských jedinců, kdysi obývajících Zemi, nejenže nemají, kdo by na ně vzpomenul, ale nemají ani své poslední místo na Zemi, která je zrodila. Připomeňme jenom válečné hroby všech možných válek, mnohokrát přeorané válečným šílenstvím mocných, miliony zničených životů v likvidačních zařízeních a to nejenom v koncentrácích nacismu a komunismu. Ti také nemají už dnes jména a už vůbec ne hroby. Kde je ta úcta, o níž pan Kunc tak hezky teoretizuje, kde je ta mravní hodnota vysoké ceny spojená s úctou k mrtvým. Prostě a jednoduše – není! Smířit se s tím? Co jiného zbývá.
Jeden z prastrýců mé manželky měl o svém odchodu přesnou, leč jednoduchou představu: Kremace a vysypání popela do vod mořského zálivu u australského pobřeží, kam chodil na ryby. Dal to i do testamentu a jeho vykonavatel mu toto přání splnil… Howgh.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář