Jdi na obsah Jdi na menu

Jak jsme málem vyhořeli

13. 2. 2009

ObrazekBylo to někdy v sedmdesátých letech minulého stoleti. Pracoval jsem v té době ve Fotochemě n. p. Český Brod jako výzkumný pracovník. Fotochema jako hlavní podnik se sídlem v Hradci Králové, složený z několika závodů, měl i oddělení zvané Obchodně technické služby. Tato bohulibá instituce sídlila v pěkné vile v Praze Troji, hned naproti vile s. Gustáva Husáka v ulici Nad Kazankou. Tato její poloha byla dle vyprávění zdrojem mnoha problémů i nepříjemných situací, ale vytrvali a vilu nedali. O tom až jindy a jinde. Pro moji vzpomínku je „OTeSka“ důležitá mj. proto, že zde pracoval jistý dr. B. Pádr, takový menší, milý člověk. Byl to zároveň i človíček hloubavý, kutilský a také velký hypochondr, opatrnický a spořivý. Tato instituce podnikala občas jakési „spanilé jízdy“ k zákazníkům buď za účelem propagace či technického servisu nebo kvůli větším reklamacím. Býval jsem někdy přizván a tak jsme se seznámili. Jezdilo se většinou tamní škodovkou 1203, kterou bravurně ovládal pan Bubník. A aby cesta ubíhala tak se vyprávělo…

Jednou byl na řadě dr. Pádr a začal s příhodou jak čistil kouřovod od kotle ústředního topení. Ten byl ve sklepě jeho vilky, tuším, že v Říčanech u Prahy, na druhé straně než byly dveře. Protože s mechanickým čištěním nebyl spokojen, připadl na spásnou myšlenku: saze v kouřovodu i komínu nekompromisně vypálit! Tak jo, připravil si pěkně velký balík „pucvole“ nasáknutý naftou, vsunul do výdechu z kotle a zapálil. Drahnou chvíli se prý nic nedělo a dr. Pádr jen mlčky přemýšlel, jak saze zaženout. Tu náhle plameny chytly „luft“, v kouřovu zahučelo a začalo peklo. Asbestová roura, dlouhá asi dva metry, nevydržela vnitřní žár a z jejího povrchu se začaly odlupovat celé vrstvy asbestu. Vše s hlasitými výbuchy a poletováním úlomků po celé kotelně. Když vše vyhořelo nastal klid a mír, podlaha byla posetá úlomky asbestu a zděný komín naštěstí vydržel a uvnitř byl čistý jako slovo Boží. Celou tu dobu se náš doktor krčil za kotlem, utéci dveřmi se obával a vlastně to ani pořádně nešlo. Sice ušetřil za kominické služby, ale stálo ho to pořízení nového kouřovodu a vlastně i kominickou revizi. Z toho plyne: nevypalujte sami saze, riziko je značné.

To vše jsem měl na mysli, když jsem jedno sobotní ráno v sedmdesátých letech přišel na genilní věc: vypálit saze v komínu, do kterého byl zaústěn kotel našeho ústředního topení. Naše situace byla trochu odlišná, stejně tak motivace tohoto činu. Komín totiž už vůbec netáhnul a nebylo také divu. Byl to komín, který postavil děda mé ženy jako pomocný komín k nové koupelně, kterou stejně nikdy nedodělal. My jsme z ní učinili malou kotelnu a v roce 1968 instalovali kotel na pevná paliva. Po zhruba dvouletém topení byl komín natolik zanesen sazemi a dehtem, že prakticky vůbec nefungoval. Běžné vymetání ocelovou štětkou nepomohlo a tak nastoupila progresivní metoda vypalování sazí. Musím ještě podotknouti, že komín byl zděný jen málo nad střechu a zbytek byl tvořen oblíbenou asbestovou rourou o průměru asi 15 cm a délce asi 2 metry. Čili komín jako celek zcela určitě nevyhovoval našemu kotli (měl mít rozměr alespoň 20×20 cm), z vnějšku byl silně ochazován a tak není divu, že se zcela ucpal. Podle popisu doktora Pádra jsem si připravil pucvoli, naftu, noviny a ještě hromádku dříví, kdyby to náhodou nechtělo hořet. Akce začala, jak výše uvedeno, v únoru, venku mrzlo a já jsem škrtl sirkou na naftou nasáklou pucvolí. Hezky to chytlo a skvěle hořelo, tak jsem spálil vše, co jsem měl připraveno, včetně dříví. Dost dlouho se nic nedělo, ale pak to začalo. V komíně zahučelo, zbytek plamenů to vcuclo dovnitř a začal rachot. Temný hukot jako od deseti autogenů a nahoře se valil z komína tmavošedý kouř a to dost ostře. V tu chvíli jsem si liboval, jak to báječně jde. Ovšem až do chvíle, kdy vnitřní plameny z hořícího dehtu a sazí dosáhly úrovně spodku asbestové roury. To už byl vnitřní žár asi dosti značný, neboť se s hlasitými ranami začaly odlupovat vrstvy asbestu a létat kolem dokola, na zahradu a na silnici. Na vrcholu roury se objevil plamen, který se stále zvětšoval jak hoření postupovalo. Ke konci vypadala roura jako obrovská planoucí svíce. A pak najednou ticho a klid. Dílo dokonáno. Trubka, nebo vlastně to co z ní zbylo, byla jako řešeto. Vylezl jsem na střechu a stačilo do roury jen lehce „drbnout“ a už se poroučela k zemi. Táák…Co s tím vším teď udělám. Když pominula chvilková radost z toho, že jsme nevyhořeli, vzpomněli jsme si, že děda má doma ještě tu druhou půlku roury (cca 2 m) a tak jsme kajícně před něho předstoupili. No, zkrátím to - rouru jsme přivezli a zazdili i v tom mrazivém počasí docela úspěšně a sloužila pak ještě několik let, než jsme celý dům rekonstruovali, komín zrušili a postavili zcela nový v nové kotelně někdy v roce 1976-7. Ten pak vzal za své až při plynofikaci a celkové rekonstrukci ústředního vytápění s plynovým kotlem.

Znovu připomínám: nevypalujte, zejména v zimě, saze a dehet z kouřovodů a komínů. Můžete dopadnout daleko hůře než dr. Pádr a já!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář