Jdi na obsah Jdi na menu

Franz Besiak a jeho rodina

20. 9. 2015

havlovska-13.jpgO této rodině vyprávěla moje maminka, že to byli „hodní Němci“ a dokonce jsme měli dlouhá léta doma jakýsi dárek od paní Besiakové a sice porcelánovou sošku dámy na divanu s ležícím chrtem. Zdobila dlouho náš byt a s příchodem doby „umělohmotné“ vzala nějak za své. Asi popelnice. Myslím, že to byl míšeňský nebo vídeňský porcelán a ona soška měla sice uraženou hlavičku, kterou ovšem táta umně přilepil ševcovským lepidlem. Máma vždycky říkala, že ji Besiak přivezl své paní z Paříže a po cestě se nějak ulomila hlavička a madam jí pak nechtěla. Máma té sošce říkala „Němka“. To bez záruky, ale slyšel jsem tento příběh mnohokráte.
Ale zpět k Besiakovům. Začalo mě zajímat, zda se nedá zjistit, jaký byl jejich osud. Jméno Besiak je asi v Německu velmi frekventované, ale Franzů už tolik nebylo a těch, kteří měli něco společného s Hanspaulkou už vůbec ne. Objevil jsem na německých stránkách, které se zabývají osudy odsunutých Němců a shromažďují autentické výpovědi z té doby, i část vyprávění jakési Anny Besiak o tom, jak s nimi bylo zacházeno. A tak se znalosti o této rodině trochu posunuly. Je nepravděpodobné, že v roce 1945 žilo na Hanspaulce více Franz Besiaků a navíc zmíněné svědectví poskytla Anna Besiak. Pamatuji se, že s největší pravděpodobností toto křestní jméno matka uváděla ve svém vyprávění. Tak vida, možná, že jsem se trefil. Hledám dál. Její vyprávění není příjemné, a hlavně je to jenom úryvek, takže je možné, že celý dokument bude obsáhlejší a děsivější.
V níže uvedeném dokumentu[1] je uveden Franz Besiak jako oběť českého násilí na německých obyvatelích a datum jeho smrti koresponduje s datem, které je uvedeno ve zprávě Anny Besiakové.

Paní Bůchová reagovala asi takto:
Byt v Havlovské 13 (na foto výše z roku 2014) byl skutečně dle dokladu o předávání bytu ze 7. 8. 1945, který náš tatínek archivoval a já ho vlastním, po německém státním příslušníkovi Franz Besiakovi. Dle smlouvy nájemní s p. Emilem Stehlíkem, správcem domu, a mými rodiči, přiznáván bývalými majitelkami domu Němkami Klotildou a Irmgardou Besiakovými (asi si říkala Anna). Rodiče o nich nikdy nemluvili. Možná je ani neznali. Museli odkoupit jejich nábytek, který se jim nehodil. Je mi líto, co musela jejich rodina prožít. Franz Besiak ale byl asi ve válce vojákem Wehrmachtu, domnívám se. A byli příslušníky státu, který válku vyvolal a pak prohrál. Tím bohužel trpěli i nevinní Němci.

Nějak mě to nedalo a začal jsem pátrat, zda se něco nedá jednoduše z domova pomocí internetu najít o Besiakových. Možná, že jsem měl i trochu štěstí. Nevím, zda se jedná stoprocentně o „našeho Besiaka“, ale některé indicie z dokumentu mohou vést k předpokladu, že jde o tutéž německou rodinu z Havlovské 13.

Nalezené svědectví Anny Besiak, převzaté z emise Heimatbrief Mies Pilsen, červenec 1950[2] (výrazně zkráceno již v uvedeném pramenu) říká:
Hier ein unbekannter Bericht von Anna Besiak (entnommen dem Heimatbrief Mies-Pilsen/Juli-Heft 1950) stark gekürzt:
„Mein Mann Franz Besiak, geboren in Kladrau 1868, war 24 Jahre Professor am Gymasium in Mies für die Fächer latein, Griechisch und Deutsch… Er hat gewiß den Tod, den er in Prag am 28. Mai 1945 im Lager Sokol-Stadion gefunden hat, nicht verdient und nun liegt er dort in irgend einem Massengrab am abhang des Stadion in ungeweihter Erde, verlassen, aber unvergessen weiterlebend.
Wir wurden am 12. Mai 1945 aus unserem Eigenheim, Hanspaulka-Dewitz, interniert, mein Mann, unsere Tochter Klothilde, Prof. an der Oberschule Dewitz, und ich. Wir kamen in das Lager Sokol-Stadion. Was wir dort erlebten, spottet jeder Beschreibung. Die Nächte waren angefüllt mit Angst,Verzweiflung und Grauen, die Tage voller Qual. Jeden Tag mit Anbruch der Dämmerung kamen die Russen. Sie rissen uns die Mäntel herunter, mit denen wir uns zudeckten, leuchteten mit ihren Taschenlampen alle an und suchten sich ihre Opfer. die Frauen schrien, die Kinder, die sich gelb, abgezehrt, frierend und verhungert ängstlich in die Ecken drückten und deren Mütter man fortführte, jammerten und weinten laut. Die alten Leute, die fast ale die Ruhr hatten, bettelten um Wasser, das sie nicht trinken durften.
Deutsche Ärzte, ohne Medikamente, ohne den primitivsten Behelf, standen dem großen Sterben gegenüber. Wenn das alles seinen Höhepunkt erreicht hatte, entstand ein Aufruhr, unter den tausenden Gepeinigten und schauerlich tönten die gellenden Rufe: "Hilfe, Wache" durch die Nacht. Wenn es auf fünf Uhr früh ging, trat endlich etwas Ruhe ein.Ermattet ließ man den Kopf auf die harten Bretter sinken, bis man nach kurzem Schlaf zu neuem Schrecken erwachte. Ständig wurde man von der SNB (Sbor narodni bezpectnosti)mit Hundepeitschen umwedelt. Es war ein einziger Abort für 7000 Menschen vorhanden. Die meisten mußten sich mit Stangen, die über Latrinen lagen, behelfen. Dabei sahen die Prager zu, die scharenweise zu den Gittern kamen, um sich daran zu weiden. Hinter den Latrinen lagen die nackten Leichen erschlagener SS-Mäner die in die Latrinen geworfen und dann zugeschüttet wurden. Jeden Tag zweimal kam ein schmutziger Bretterwagen, mit Ochsen bespannt, und die Leichen der Verstorbenen wurden nackt, verkrampft und in Säcke gehüllt heraufgeworfen, um dann am Abhang des Stadions irgendwo in Massengräbern verscharrt zu werden. Dort wird einmal ein zweites Katyn aufgedeckt werden. Niemand durfte seine Lieben auf dem letzten Weg begleiten. Zu Hunderten starben meist Kinder und Greise. Zwölf Tage nach unserer Einlieferung hat Gott meinen lieben mann aus dieser Hölle erlöst. Hunger, Kälte und seelische Not hatten seinem Leben ein Ziel gesetzt. Für alle, die dort starben, war es, wie wenn sich Gott der gequlten Menschen erbarmt hätte sie schliefen sanft und ruhig ein, ohne Todeskampf. Unter ihnen war auch Herr Rathausky, früherer Stationsvorstand von Tuschkau, der auf der Hauspaulka eine Ville hatte und mit uns eingeliefert wurde.

Und würden Sie es für möglich halten, nach zwei Jahren hat man die deutsche Jugend eingeladen, sich an den Wettspielen dort in demselben Stadion, wo das alles geschah, zu beteiligen."
[Editiert von Administrator The Real Blaze am 26.12.06 16:40]

Uvádím částečný překlad některých částí, omlouvám se případné nepřesnosti a odkazuji na výše uvedený originál.

Zde je neznámá zpráva Anny Besiakové (převzato z emise Heimatbrief Mies Pilsen, červenec 1950), výrazně zkrácená:
„Můj manžel Besiak Franz, narozen v Kladrubech v roce 1868, byl 24 let profesorem na Gymnáziu v Mies[3] pro předměty latina, řečtina, němčina. Určitě našel smrt v Praze dne 28. května 1945 na Sokolském stadionu[4], kterou si nezasloužil, a teď leží tam, v neposvěcené zemi, ale nezapomenutý v nějakém masovém hrobě na svahu terénu. […] Byli jsme dne 12. května 1945 internováni z našeho domova, Hanspaulka-Dejvice, můj manžel, naše dcera Clothilde, profesor na vysoké škole v Dejvicích (?) a já. Přišli jsme do tábora na sokolském stadiónu. To, co jsme tam zažili, se nedá popsat. Noci byly plné strachu, zoufalství a hrůzy, dny v agónii. Každý den za soumraku přišli Rusové. Oni z nás strhli kabáty, se kterými jsme se přikrývali, blikajícími baterkami hledali své oběti. […] Každý den dvakrát přijel povoz, tažený voly, a těla mrtvých, byli nazí, naházené do pytlů odvezli, aby byli pohřbeni někde v hromadných hrobech na svahu stadionu. Nikdo nesměl doprovázet své blízké na poslední cestě. Stovky, převážně dětí a starých lidí, zemřelo. Dvanáct dní po našem příjezdu, Bože můj, milovaný člověk (myslí asi svého manžela Franze) byl z tohoto pekla vykoupen. Hlad, zima a emocionální tíseň vydala svoji žeň. Pro ty, kteří zemřeli, bylo to, jako by Bůh na trýzněné lidi poslal milost, šli spát, jemně a tiše, bez utrpení. Mezi nimi byl i pan Rathausky, bývalý přednosta stanice Touškov[5], který měl vilu na Hanspaulce a přišel s námi…[…]“

Vím, že osudy hanspaulských Besiaků nejsou z hlediska dějin nikterak ojedinělé, pražských Němců, kteří takto dopadli, byl v období tzv. divokých odsunů bezpočet a mnohé bylo o tomto temném poválečném období napsáno jak na české, tak i na německé straně. Je to moje spíše nostalgická vzpomínka na Havlovskou a její obyvatele, i když si to nemohu pamatovat, ale toto jméno se v rodině citovalo mnohokrát. A díky i vzpomínkám a dokumentům paní Bůchové se to nějak znovu prodralo i ke mně.

 

p1220012web.jpg

 


[1] DIE OPFER TSCHECHISCHER GEWALT NACH DEM MAI 1945 IM LANDKREISE MIES UND AUS DER STADT PILSEN
Oběti českého násilí po květnu 1945 V okresech Mies (Stříbro) a okolí města Plzně

Besiak, Franz, Kladrau (Klatovy), †1945/05/28, Prag
In: www.westboehmen.de/archiv/Tote_Mies.pdf
http://archiver.rootsweb.ancestry.com/th/read/GERMAN-BOHEMIAN/2008-11/1225777678

[2] Originál dokumentu (přepis) kopie z http://archive.is/Em9w4
[3] Město Stříbro, Plzeňsko
[4] Pravděpodobně Masarykův stadion, Praha-Strahov, spíše známý jako „Strahovský spartakiádní stadion“.
[5] Město Touškov je město o více než 2 tisících obyvatelích v okrese Plzeň-sever, kraj Plzeňský, zhruba 10 km na západ od Plzně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář