Jdi na obsah Jdi na menu

Prázdniny a pobyty na Vysočině

7. 10. 2008

ObrazekOtec mého otce, můj dědeček Antonín Boček, někdy jsem viděl psáno Botschek, také již o něm byla řeč, pocházel z nedaleké vesnice Stašov čp. 87. Vzal si za manželku Apolonii Kleinbauerovou, rovněž ze Stašova čp. 91. Otec mého dědy Antonína jménem Jan, tedy můj pradědeček, byl podruhem rovněž ve Stašově čp. 87. Podruh nebo také čeledín byl námezdní zemědělský pracovník, který bydlel v nájmu u sedláka, neměl tedy vlastní domek. Lépe na dom byl domkář (někdy i domkař), což byl již majitel domku s malou výměrou pozemků, případně bezzemek, živící se řemeslem nebo námezdní prací. Matka mého otce, tedy babička z otcovy strany Marie, byla právě dcerou takového domkáře Václava Brtouna z Bystrého čp. 137. Tímto sňatkem se tedy rodina dostává do Bystrého a všechny děti z tohoto manželství (bylo jich 10, 9 dožilo dospělosti) si začaly považovat toho, že pocházejí z Bystrého. Jak by ne! Městečko to bylo sice malé, chudé, ale mělo vše, co tehdejší obyčejný obyvatel potřeboval - od školy až po lékaře či jiné potřebné služby. Bylo to také městečko s velkou koncentrací řemesel, zejména, pak ševcovského. Na fotografii je Brtounova chalupa čp. 137 před rekonstrukcí v roce 1993.

Kde se přesně můj otec narodil, se lze jen dohadovat podle jeho křestního listu z 11. října 1934 (asi znovu vystavený matrikou náhradou za požárem zničené doklady), kde se jako místo narození a číslo domu uvádí Bystré čís. 137. Je tedy možné, že se narodil právě v té Brtounově chalupě čp. 137, i když si nevzpomínám, že by se k tomu táta nějak výrazně vyjadřoval. Jednou jedinkráte jsme se tam zastavili, když byl ještě naživu jakýsi Brtoun švec a chalupu obýval. Pamatuji si, že mu otec říkal „strýčku“. Zřejmě tedy bratr matky jménem Leopold (má být na spodní fotografii).Obrazek

Matka mého otce, moje babička, se jmenovala Marie, jak výše uvedeno, rozená Brtounová. Její otec byl tedy domkář, jmenoval se Václav a vzal si za manželku Viktorii Jílkovou z Bystrého čp. 275.

Obě jména „Brtoun“ i „Jílek“ nebyla v tomto kraji vzácností. Vyprávělo se u nás v rodině, že když spisovatelka Teréza Nováková navštívila Bystré ke konci devadesátých let 19. století, aby sbírala materiál pro svůj román Na Librově gruntě, setkala se i s tehdy nejstarším občanem Bystrého Janem Brtounem, zvaným Brtounek z čp. 137. Samozřejmě byl také švec. Prý, jak mnozí vzpomínali, hezky si se starouškem popovídala o dobách minulých.

Tím asi prozatím končí mé vědomosti o starších předcích. Je to žalostně málo, já vím, ale když se o tom všem „vedly řeči“ býval jsem duchem úplně jinde…

Bystré I.

Samotné městečko Bystré, dříve se psávalo „u Poličky“ a takto jsme o něm doma mluvili, i když později při územní reorganizaci „spadlo“ pod okres Svitavy, je starodávné město na Českomoravské vysočině. Je rozloženo při staré zemské obchodní stezce a jeho dějiny byly mnohokráte popsány v různých článcích a publikacích. Bylo by tedy nošením dříví do lesa zde vše znovu opisovat. V minulosti i současnosti mělo město a dosud má několik zanícených lidí, kteří své město nadevšechno milují a starají se, aby jeho věhlas a půvab nepohasly. Jmenuji namátkou váženého mistra kominického, bysterského měšťana Vincence Vedřela. Jeho kronika začíná úvodními slovy: „Neveliký kus cesty od Svojanova na západ rozkládá se v údolí na pahorku město Bystré, poskytující svým velikým kostelem a zámkem půvabný pohled; cesta k němu jest jako zahrada krásná, plná rozkošných skupin stromův a lesíkův.“ A neméně krásně vyjádřil svůj vztah k rodnému městu Karel Zámečník, někdejší poválečný tajemník bysterského NV a autor krásné monografie o městě: „Pojďte s námi slunečnými pasekami, prosycenými vůní vřesu a dechem horských lesů, kamenitými stráněmi pod šlehy opojného horského vzduchu radostnou cestou za městem, ztraceným kdesi v samém srdci Vysočiny.“

ObrazekMé dětství je spojeno s tímto místem a každoroční návštěvy o prázdninách zanechaly své stopy v mém vztahu k rodnému místu předků. Jinde jsem se už zmínil o tom, že v Bystrém zůstal natrvalo pouze jeden otcův bratr František, říkali jsme mu strýc Frantík. Ostatní se rozprchli po světě a většina pak zakotvila v Praze. Zajímavé je to, že žádný ze sourozenců neměl více jak tři děti, většinou jedno nebo dvě.  I tak jsem měl bratranců a sestřenic tolik, že jsem je ani všechny pořádně neznal. Díky velkému věkovému rozestupu sourozenců Bočkových, byly i věkové rozdíly naší generace také dost veliké. Patřil jsem mezi ty mladší. Ani nevím, kdo z generace bratranců a sestřenic chodí ještě po tomto světě. Mnoho jich asi nebude, budou-li vůbec nějací. A další generace jsou pro mne již zcela „utajeny“. Tak to prostě je. Svého času byla nejčastější místa setkávání hřbitovy a krematoria, tak jak postupně starší odcházeli.

 
 

Bystré II

Hartmanice

Bystré u Poličky nebylo cílovou stanicí našich prázdninových pobytů na Vysočině. Byla jím malá víska nedaleko, do které vedla strmá cesta pro pěší anebo silnice Valburčiným údolím do Hamrů a Hartmanic. Zpravidla jsme přijeli autobusem z Poličky na rozcestí, poslední zastávka v Bystrém U Palírny, vystoupili a pokračovali po svých nahoru do kopce. Tam bylo to místo, tam byla ta víska. Hartmanice. Na oficiálních stránkách obce je velmi hezky a stručně vyjádřena charakteristika tohoto lidského sídla: „Tam, kde se Čechy setkávají s Moravou, táhne se po celé délce hranice mírně zvlněné pásmo Českomoravské vysočiny. A zde, v nejzazším jihovýchodním výběžku Čech, bývalého okresu Polička, následného okresu Svitavy, kraje Východočeského, nyní kraje Pardubického, najdeme půvabnou a zajímavou obec Hartmanice. Celému romantickému obrazu kraje vévodí kaplička, která se jako němý svědek doby dívá na život kolem sebe. Generace za generací procházela kolem ní cestou zvanou „vejvozy“, každý si rád odpočinul ve stínu košatých lip, zapomněl na starosti a chvíli vydechl v každodenním shonu…“

ObrazekJezdili jsme sem řadu let. Nevím už od kterého roku, myslím tak od 1949 nebo něco málo okolo, až někam ke konci let padesátých. Vzpomínky splývají. Táta zde měl známých řadu, ale my jsme jezdili výhradně do statku, kterému vévodila panímáma Anastázie Macků a její syn Zdeněk. Statku se říkalo „U Brtounů“, aby je rozlišili od statku protějšího, také Macků, ale říkalo se tam „U Mládků“. Neměli nic společného s našimi Brtouny z Bystrého. Pokud se nemýlím, stavení mělo číslo popisné 39 (podle nového číslování) a ten statek naproti čp. 40. Podle mě zatím dostupných pramenů byl tento statek „osedlý“ již roku 1770 Františkem Macků a ten naproti Josefem Macků (Josef Krušina, dějiny Trpína a okolí, Praha 1948). Matka Anastázie se synem Zdeňkem hospodařili jak uměli a uměli toho hodně. Od chovu dobytka a jiné drobnější domácí havěti, pěstování lnu, brambor, žita až k hospodaření na lesním majetku. Myslím, že měli něco kolem 22 ha všeho dohromady a tak je logické, že všechnu práci nemohli zvládnout sami dva spolu s prostoduchým čeledínem Jobkem (Jmenoval se Josef Roun, pocházel z Hartmanic). A tak si najímali na sezónní práce, jak bývalo zvykem, místní chalupníky, případně bezzemky. Zdeněk byl nejmladší ze tří synů a protože první dva vystudovali a měli již své profese, (nejstarší František byl lékař porodník a gynekolog (prof. doc. MUDr. František Macků CSc., *1919  †2000, absolvoval Masarykovu universitu v Brně, fakultu všeobecného lékařství v roce 1948. Jeho profesní život je spjat těsně s Fakultní nemocnicí v Plzni, kde nějaký čas působil jako primář gynekologicko-porodnického oddělení. Hojně publikoval a jeho učebnice pro střední zdravotní personál mají velmi dobrý zvuk. Prostřední Josef neboli Pepa, snad nějaký obchodník či ekonom, nevím už přesně, myslím, že se oženil do Prahy a bydlel v rodinném domku v Praze Modřanech. Občas jsme tam byli i na návštěvě) zbyl rodný statek na něho. Pantáta František Macků již nežil, zemřel patrně v čase 2. světové války nebo kdy, nevím přesně. Zdeněk byl pracant, měl „páru“, mohutnou, vysokou vypracovanou postavu a byl jako člověk nesmírně fajn. Panímáma byla moc a moc hodná a její některé moudrosti si pamatuji dodnes, kdy mi například říkavala: „Kájo, každý den se musíš na něco těšit, třeba i na pouhou maličkost.“ Pamatoval jsem si to a stále se na něco těším, generuje to ve mě docela dost optimismu. Jinak jsem se měl v ten prázdninový čas „jako prase v žitě“. Naši nejezdili k Mackům přirozeně jenom na rekreaci, ale pracovali tam. To mě nepřipadalo nijak zvláštní, i když máma později pravděpodobně protestovala, ale nakonec jela vždycky. Neznamenalo to ovšem, že dřeli od vidím do nevidím, ale zbyl i čas na výlety, návštěvy ap. Hlavně jsme chodili do Bystrého a než jsme obešli všechny známé, tak byl náš čas pobytu vyčerpán.

ObrazekJZD v Hartmanicích tehdy ještě nebylo, myslím, že až někdy do roku 1956, a tak každý hospodařil na svém a musel plnit tzv. předepsané dodávky. Ty byly docela vysoké, ale přesto zbývalo na celkem slušný život. Hlad rozhodně neměli. Panímáma byla velice zkušená hospodyně, ovládala umění rozličné konzervace potravin, výrobu či přípravu některých pochutin (například černé pivo, které se donášelo pracujícím na pole spolu s jídlem). Měli vlastní sádlo, maso zavařené ve sklenicích, zeleninu ze zahrádky, vajíčka, mléko atd. To bylo pro nás Pražáky nevídané, neboť v ta léta se stály v Praze i jinde dlouhé fronty prakticky na cokoliv a hospodyňky z města to neměly tak lehké. Když nastal čas žní a to byl i čas našeho pobytu, nastoupil otec s kosou v ruce a zopakoval si mládí. Obsekával obilní pole kolem dokola v takové šíři, aby bylo místo na tehdy nové stroje samovazače tažené traktorem, které si jednotlivci najímali, zřejmě od nějaké blízké STS spolu s traktoristou. Žně jsme zažili vždycky s plnou parádou a se spoustou lidí, kteří se kolem toho motali. Ty bylo nutné nakrmit a napojit. A tady fungovala maminka jako velkovývařovna. Od rána do večera u obrovských rozpálených kamen, vařila, pekla a smažila. Nějaké pomocnice snad i byly, to se už tak nepamatuji. Vím, že se třeba pekly klasické bramboráky, ale ne na pánvích, ale v obrovských pekáčích a upečené se pak řezaly na velké čtverce. Základem byly polévky všeho druhu, bílá káva s čerstvým mlékem (ta mi krutě nechutnala, vyžadoval jsem mléko pouze odstředěné, což budilo u všech údiv a hodnocení, že jsem rozmazlenej). Nebyl jsem, byl to jenom chuťový zvyk na to vodnaté pražské mléko. Zato buchty, to bylo něco. Velké jako půlka cihly, čerstvě pečené chladly v přístěnku-spíži, „kvelbu“, jak tuto chladnou a klenutou místnost panímáma nazývala a tam jsme na ně chodili.

„Americký brouk“

ObrazekTaké jsem se jednou dostal do akce „Americký brouk“. To muselo být někdy kolem roku 1951-2 a hartmanický MNV organizoval (samozřejmě dle vyhlášky okresu či kraje atd.) akci pro mládež a děti. Měli jsme se rozptýlit v bramborových polích a v rojnici hledat Mandelinku bramborovou, známého škůdce brambor. Tento žravý brouk a jeho larvy měli za úkol zničit úrodu socialistických brambor a podle tehdejší mohutné propagandy byl k nám dopraven západními, tedy americkými, imperialisty především letecky, ale i pomocí agentů, kteří ho pašovali přes hranice v krabičkách od sirek, lahvičkách a pokoutně vypouštěli na naše čisťounká kolektivizovaná bramborová pole.

Myslím, že naše pátrací akce zlikvidovala bramborové porosty daleko více než onen, popravdě řečeno, hezký brouk. Brouzdáme po polích, nožky bolí a brouk nikde. Potvora jeden, schovává se, neboť mu dochází, že naše uvědomění ho zlikviduje. Nu a najednou, kde se vzal, tu se vzal, jeden ubožák a několik larev se pase na jednom keříku. A zrovna já, kluk z Prahy, ho musí najít. No, radost jsem měl, byl jsem „malej a blbej“, klepali mě po ramenou a říkali, že jsem šikovnej hoch.

ObrazekDoma pak už nesdíleli jejich nadšení a místní v tichu rozlehlé kuchyně si povídali o tom, že jako ten brouk tady byl vždycky a že jejich bramborové porosty mu chutnaly taky vždycky. A taky, že ho, jako toho brouka, žraly o sto šest koroptve, kterých bylo už tehdy pomálu. Moje radost z úspěšného zásahu pro záchranu socialistického zemědělství dostala trhlinu a pomalu vychládala…

A to jsem nevěděl ještě zhola nic o tom, kolik tun jedovatého DDT bylo na naše (a nejenom na naše česká) pole kvůli imeprialistickému brouku vysypáno, aby tam (to DDT ovšem) Obrazekpřežilo mnohá desetiletí a škodilo skoro dodnes. Stojí také za zkouknutí s jakou demagogií pracovala propaganda i v kauze americký brouk. Třeba propagační film „Vypořádali jsme se Horákovou, vypořádáme se i s americkým broukem“! K propagandě se tehdy připojil i známý malíř a tvůrce Ferdy Mravence Ondřej Sekora. Stvořil publikaci „O zlém brouku Bramborouku“, malou rozsahem, ale převelikou svým lživým obsahem. Vydalo ji SNDK v roce 1950. Koukněte na to. Zde.

Střípky z Hartmanic

Prázdniny v Hartmanicích byly pro mne dobou, ve které jsem alespoň trochu vybředl z městského uhlazeného života, spoutaného do několika stěn pražského bytu a občasnými výlety do okolí. Na školu jsem mohl beze zbytku zapomenout (neměl jsem tehdy žádné problémy s prospěchem a tak nějaké prázdninové „doučování“ se nikdy nekonalo) a věnovat se spolu s místními kluky našim hrám či lumpárnám. Soubor kamarádů byl rozmanitý, byli na tom fyzicky daleko líp než já a tak jsem za nimi občas pokulhával. Vzpomenu jen některá jména: Bohouš Pachovský, početná rodina Filipů (byla to tak trochu z dnešního pohledu rodina velmi chudá, dětí více a tak si pamatuji, že jsme jim řadu let posílali z Prahy nějaké to šatstvo, což si, myslím považovali, alespoň tak psávala panímáma. Pachovských bydleli v takové klasické vysočinské chalupě a měli doma dřevěný stav na tkaní, což jsem viděl prvně v životě. Pan Pachovský za ním seděl a tkal a tkal…Nevím sice už co, ale byla to asi jejich hlavní obživa. Táta se s ním znal, myslím, už z dětství. Do mého podvědomí vešli Pachovských tím, že nejedli slepice, když už nenesla, tak ji usekli hlavu a zahrabali do hnoje. To bylo ovšem něco pro mou spořivou matku, přímo svatokrádež. Něco jako slepičí polévku či slepici na paprice a smetaně, pro pražáka sváteční krmě, to asi vůbec neznali. Nevím, nechci jim křivdit, ale takhle nějak si to pamatuji. Třeba jenom nesnášeli slepičí maso.

V čas, kdy jsme pobývali v Hartmanicích, dozrávaly například třešně (teprve) a tak jsme na ně  chodili. Rostly tam na mezích „ptáčnice“ a byly všech. Brouzdali jsme po polích, kluci většinou bosi  jako za starých časů. Kolem na mezích voněla mateřídouška a kvetly „slzičky Panny Marie“ ( hvozdík - hezoučká křehká květinka, připomínající miniaturní karafiátek. Podle jedné pověsti prý kdysi Kristova matka sejmula z kříže tělo svého umučeného syna a přitom tak zoufale plakala, že božskou mocí z každé její krvavé slzy vyrostl v jejích stopách jeden kvítek...), bylo většinou horko a svět byl náš. Pak přišly žně. Statek ožíval najatými pracovníky a pracovnicemi, společné večeře ve velké kuchyni, den po dni, než byla sklizeň pod střechou. Trhání lnu, dodnes vidím řadu sehnutých trhaček (ano, len se trhá i s kořínky, neseká, to mi bylo divné) a ukládání natrhaných hrstí do řad k proschnutí. Jízdy na žebřiňáku po úvozových cestách, ale i do mlýna v Hamrech či do Bystrého. Sekání krmení pro dobytek. Jízdy s traktorem (rozumí se, že i s traktoristou) po polích, nová mašina – samovazač a další a další ve městě nevídané věci. Tak šly den po dni, každý přinesl něco nového.

U Macků měli dva koně, jeden se jmenoval Fricek, byl to valach, druhému koni, byla to kobylka, říkali Lucka. Fricek měl na stehně vypálený „cejch“ v podobě zvonku. Prý to byli původně vojenští koně po Němcích. Dojnic bylo ve stáji nejméně dvacet, možná i jalovice snad i tele. Spousta much a vlaštovek. Hnízda byla všude. V průběhu let instalovali u Macků i strojní dojičku. O dobytek se staral čeledín zvaný ObrazekJobek, byl velmi zaostalý, malý a nahrbený a kulhal. Prý následky nějaké choroby v dětství. Byl z Hartmanic a jmenoval se Josef Roun. Panímáma mu říkala Jožko a přespával v takové malé místnůstce, která sousedila s naším pokojem. Panímáma ho nijak neodstrkovala, jedl s námi u stolu a to vše co i my. S hygienou to bylo u něho horší, návyky měl minimální a tak se myl jednou za týden a to v neděli, zato velmi důkladně. V chlévě, koupelna tehdy na statku nebyla. Pak se oholil rezavými žiletkami, dříve prý i břitvou stejné kvality, vzal na sebe čistou košili a lepší oblek a vyrazil do vsi do hospody U Kamínků na pivo. K velké radosti štamgastů, kterým sloužil jako exotická zábava. Myslím, že ho i často „namazali“, aby byla legrace. Bylo nám ho líto, máma mu občas přilepšovala v jídle a on jí za to říkal „paňmáma z Londýna“. Vůbec měl ten Londýn nějak zafixovanej a často večer na něj zaváděl řeč, zejména, když poslouchal zprávy z rozhlasu. Zdeněk to s ním uměl. Jobek byl u Macků zřejmě od dětství a také tam kdysi dávno ukončil svoji neveselou životní pouť. O svěřená zvířata se staral s příkladnou péčí, podestýlal, vyvážel hnůj, chodil na pastvu. Statek Mackových byl celkem běžně zařízen na svou dobu, i když některé městské vymoženosti tam nebyly. Například koupelna, ta vznikla až později a to v místnosti nahoře vzpomenuté jako „kvelb“. Vana a kotlík na vodu na pevná paliva. Statek byl částečně podsklepen a v jedné části panímáma uchovávala některé své produkty-zásoby. WC samozřejmě suché s napojením na obrovské hnojiště, které bylo jakýmsi středobodem statku, okolo něhož byla postavena část obytná, chlévy, stáj, příbytek pro vepříky a slepice. Do objektu vedly, myslím, dvoje vrata a normální dveře do obytné části, ústící do prostorné chodby. Obytnou část pro hospodáře a jeho rodinu tvořila veliká protáhlá kuchyně s velkými kamny, pecí na chleba a výhledem malým oknem do nitra vesnice. Druhá místnost sloužila jako ložnice či „parádní“ pokoj. Dům byl vystavěn téměř na okraji obce, blíže k cestě do Bystrého a tudíž jakoby na kopci. Proto ten výhled do vsi. Pod okny měla panímáma zeleninovou zahrádku. Hospodářské budovy byly přístupné po dřevěné pavlači s poměrně příkrými schody. V části těchto nástaveb byly ony dva pokoje, jeden, kde jsme spali my a druhý pro Jobka. Pak dále bylo už jen seno a seno. Později, když jsme tam už nejezdili a Zdeněk se oženil, došlo k další přestavbě. To už tak přesně nepopíši. Snad až se tam někdy znovu podívám…

Hnojiště a okolní zápraží patřilo hejnu slepic a produktům jejich metabolismu. To vyžadovalo jistou opatrnost a čas od času vzal někdo do rukou březové koště a ony produkty přestěhoval na hnojiště. Sem tam byla postavena klasická víceúčelová dřevěná stolička, která asi původně byla nepostradatelná pro ruční dojení a byla hojně využívána pro některé úmornější práce na „čerstvém“ vzduchu, jako bylo čištění a okrajování brambor pro prasata, zašívání potrhaných jutových pytlů na obilí  nebo brambory ap. Na stěně stáje visely postroje pro koně, patrně i různé nářadí, podobně jak vídáme na některých obrazech ze starých filmů. Přes zdánlivý chaos mělo všechno svůj časový řád.

V „našem“ dočasném pokojíku (světničce, jak říkala panímáma a ve svých dopisech nás nezapomněla nikdy informovat, že „světnička čeká“.) přebýval kdysi nejstarší syn panímámy Fanouš a v době svých medicinských studií sem o prázdninách vždy zajížděl. Nějaký čas byla světnička využívána jako příležitostné „sídlo“ místní Kampeličky. Nevěděl jsem co to přesně je a za našich pobytů tam nikdo nepřicházel. Z doby Fanouše byly v pokojíku různé zajímavosti. Sbírka brouků, různé léky, vzorkovnice, model ho--a, pěkně zakrouceného, staré housle, obrazy, knihy. Mohl jsem si se vším bez problémů hrát. Hlavně tu byly, jak jsem zmínil, různé knížky. Například již jinde citovaných sedm dílů Káji Maříka, mé prázdninové čtení. Jednu z knih jsem si zvláště oblíbil, i když už dnes nevím ani její jméno ani autora. Byla to nepochybně publikace populárně přírodovědecká s popisem mnoha proveditelných experimetů (snad překlad z němčiny). A právě pro některé z nich byl takový statek jako dělaný. Tak například se tam psalo, že slepice, pokud se jí opatrně, ale dost rychle založí či zasune hlava pod křídlo okamžitě usne a znehybní. Nevím už co tím autor demonstroval, ale mě se to velmi zalíbilo. Zákonitě začal můj hon na slepice. Tak jsem jich řadu s vynaložením velkého úsilí pochytal a pokus podle knížky provedl. Světe, div se! Ono to fungovalo. Co čert nechtěl, zrovínka, když už všechny pěkně spaly s hlavou pod křídlem, vyšla na zápraží panímáma. Myslel jsem, že ji raní mrtvice. Kam dohlédla, stály slepice bez hlavy a ani se nehnuly. Nu, vysvětlilo se to velice záhy, když jsem experimet předvedl a všechny pipky probudil k životu, ale vyneslo to nekompromisní zákaz všech podobných pokusů a tak mě nezbylo než se vydat „za klukama“ a pokračovat v lumpárnách tam, kde nás nikdo neviděl a nekontroloval.

(pokračování zanedlouho)

 

Náhledy fotografií ze složky Bystré u Poličky a my

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář